Vybrané články
z týdeníku The Economist

Henry Kissinger: Moderní demokracie neměla v Afghánistánu nikdy šanci

Kombinací kreativní diplomacie a síly mohla Amerika porazit alespoň terorismus, píše slavný americký diplomat.

Henry Kissinger:  Moderní demokracie neměla v Afghánistánu nikdy šanci
ilustrační foto | Shutterstock.com

Poté, co se Tálibán chopil moci v Afghánistánu, se stalo nejdůležitější povinností Ameriky dostat odtamtud desítky tisíc Američanů, spojenců a Afghánců, kteří zůstali uvězněni po celé zemi. Jejich záchrana byla bezprostřední prioritou. Ještě důležitější otázkou však je, jak se vůbec Amerika dostala do situace, kdy přistoupila k ústupu z Afghánistánu, aniž by toto rozhodnutí dostatečně projednala se spojenci a lidmi, kteří tam posledních dvacet let přinášeli oběti. A proč byla afghánská problematika v zásadě chápána a veřejnosti předkládána jako volba mezi úplným ovládnutím Afghánistánu a úplným ústupem.

Chyběly dosažitelné cíle

Americké protipovstalecké boje od Vietnamu po Irák provází už více než generaci jedna základní otázka. Když Spojené státy riskují životy svých vojáků, dávají v sázku svou prestiž a vtáhnou do akce další státy, musejí sledovat kombinaci strategických a politických cílů. Ve strategické rovině musíme vysvětlit okolnosti, kvůli nimž bojujeme, a politicky musíme definovat řídicí strukturu, která udrží výsledek při životě jak v dotyčné zemi, tak na mezinárodní úrovni.

Protipovstalecké boje Spojené státy rozervaly, protože nedokázaly definovat dosažitelné cíle a vzájemně je propojit způsobem, který by byl slučitelný s americkým politickým procesem. Vojenské cíle byly příliš absolutní a nedosažitelné a politické příliš abstraktní a prchavé. A jelikož je Amerika nedokázala vzájemně propojit, zabředla do konfliktů bez definovatelných konečných cílů, což způsobilo vnitřní rozkol a rozpuštění jednotícího záměru v bažině domácích sporů.

Do Afghánistánu jsme vstoupili s širokou veřejnou podporou, protože al-Káida podnikla na Ameriku útok z Tálibánem ovládaného Afghánistánu. Počáteční vítězné vojenské tažení bylo velmi efektivní. Tálibán přežil prakticky jen v pákistánských úkrytech, odkud s podporou některých pákistánských představitelů vyrážel na diverzní akce do Afghánistánu.

Ovšem poté, co Tálibán začal prchat z Afghánistánu, ztratili jsme strategickou pozornost. Přesvědčili jsme sami sebe, že obnovení teroristických základen v konečném důsledku zabráníme jedině tak, že změníme Afghánistán v moderní stát s demokratickými institucemi a vládou řídící zemi v souladu s ústavou. Takový podnik se nemohl v žádném případě časově slučovat s americkým politickým procesem. V roce 2010 jsem v komentáři reagujícím na výrazné navýšení počtu amerických vojáků v Afghánistánu varoval před příliš dlouhým a příliš nápadným procesem, který by mohl proti našemu úsilí obrátit i Afghánce, kteří nemají nijak v lásce džihádisty.

Protože Afghánistán nikdy nebyl moderním státem. Státnost předpokládá jakýsi pocit společného závazku a centrální moci. Afghánská půda oplývá mnoha surovinami, ale tyto dvě zcela postrádá. Vybudování moderního demokratického státu v Afghánistánu by tak, aby rozhodnutí centrální vlády platila stejně po celé zemi, trvalo mnoho let, či spíše desítek let – a proti němu stojí geografická a etnicko-náboženská podstata Afghánistánu. Koneckonců právě díky roztříštěnosti, nepřístupnosti a absenci ústřední vlády byl Afghánistán tak atraktivní základnou pro teroristické sítě.

Jakousi afghánskou entitu můžeme vysledovat už v 18. století, ale jednotlivé místní národy vždy ostře odmítaly jakoukoli centralizaci. Politická, a zejména vojenská konsolidace Afghánistánu probíhala po etnických a klanových liniích a vznikla v podstatě feudální struktura, v níž jsou rozhodujícími mocenskými hráči organizátoři klanových obranných sil. Tito vojenští vůdcové, ač jsou typicky ve stavu latentního vzájemného konfliktu, se dokážou spojit do širokých koalic, kdykoli se nějaká vnější síla – jako když do země vtrhla britská armáda v roce 1839 nebo Sověti v roce 1979 – pokusí moc centralizovat.

Jak katastrofální britský ústup z Kábulu v roce 1842, při němž smrti či zajetí unikl jen jeden jediný Evropan, tak potupný sovětský odsun z Afghánistánu v roce 1989 si vynutily takové dočasné mobilizace afghánských klanů. Současné tvrzení, že Afghánci nejsou ochotni sami za sebe bojovat, tedy nemá žádnou oporu v dějinách. Vždy zuřivě a odhodlaně bojovali za své klany a jejich autonomii.

Zkrotit ano, zničit ne

Afghánská válka postupně začala připomínat dřívější protipovstalecká tažení, při nichž s přibývajícím časem Amerika postupně ztrácela podporu domácích sil. Základny Tálibánu se v podstatě podařilo zničit. Ale budování národa v prostředí válkou rozervané země vyžadovalo nasazení početných vojenských sil. Tálibán bylo možné zkrotit, ale ne zcela zničit. A zavedení v zemi dosud neznámých forem vlády oslabilo politické závazky a naopak posílilo již tak rozbujelou korupci.

Afghánistán tak opakoval stejný scénář jako dřívější americké domácí kontroverze. To, co protipovstalecká strana debaty označovala za pokrok, politická vydávala za pohromu. Obě skupiny se vzájemně paralyzovaly bez ohledu na to, která administrativa byla právě u moci. Příkladem budiž situace z roku 2009, kdy rozhodnutí mohutně posílit americkou vojenskou přítomnost v Afghánistánu doprovázelo souběžné oznámení, že vojska se odtamtud začnou stahovat už za osmnáct měsíců.

Zcela se zanedbávalo hledání alternativy, která by spojovala dosažitelné cíle. Protipovstalecké boje se daly omezit z úplného zničení Tálibánu na jeho pouhé zpacifikování. A politicko-diplomatický kurz se mohl zaměřit na jeden ze zvláštních rysů afghánské reality: na fakt, že sousední státy – byť mnohdy vůči sobě a někdy i vůči nám vystupují nepřátelsky – velmi silně vnímají hrozbu afghánského teroristického potenciálu.

Bylo by bývalo možné koordinovat jakousi společnou protipovstaleckou kampaň? Jistě, Indie, Čína, Rusko a Pákistán mají často zcela odlišné zájmy. Kreativní diplomacie však mohla vydestilovat nějaké obecně přijatelné postupy, které by vedly k porážce terorismu v Afghánistánu. Touto strategií Británie celé století úspěšně bránila pozemní cesty do Indie přes Blízký východ – bez stálých základen, ale neustále připravena hájit své zájmy v ad hoc spolupráci s regionálními spojenci. 

O této alternativě se však vůbec neuvažovalo. Prezidenti Donald Trump i Joe Biden v předvolebních kampaních slibovali ukončení války v Afghánistánu a pustili se do mírových jednání s Tálibánem, k jehož likvidaci jsme se před dvaceti lety zavázali a přesvědčili spojence, aby nám s ní pomohli. Tyto kroky nyní vyvrcholily bezpodmínečným americkým ústupem v režii Bidenovy administrativy.

Popis procesu, který nás do tohoto bodu dostal, nemůže nijak zmírnit bezohlednost, a zejména zbrklost rozhodnutí se z Afghánistánu stáhnout. Vzhledem ke svým schopnostem a historickým hodnotám Amerika nemůže uniknout roli klíčové součásti mezinárodního řádu. Nemůže se jí vyhnout ústupem. Boj s terorismem, jeho omezování a porážka zůstanou globálním problémem, zvlášť když se teroristé mohou opřít o podporu zemí se stále vyspělejšími technologiemi. Proti terorismu musejí stát národní strategické zájmy a jakékoli mezinárodní struktury, které dokážeme vhodnou diplomacií vybudovat.

Musíme si uvědomit, že škody, které jsme si nyní sami způsobili, nemůžeme v bezprostřední budoucnosti vynahradit žádným dramatickým strategickým tahem – jako například formálním závazkem pomoci jiným regionům. Americká zbrklost by pouze zesílila rozčarování mezi spojenci, povzbudila protivníky a znejistila pozorovatele.

Bidenova administrativa stojí teprve na začátku své vlády. Měla by mít příležitost vypracovat a rozvíjet srozumitelnou strategii, která odpovídá domácím a zahraničním potřebám. Demokracie se vyvíjejí v prostředí konfliktu znepřátelených stran. Jejich usmířením dosahují velikosti.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Filozof jednorožcem
  • Skutečná lekce z 11. září
Objednat nyní