Henry Kissinger: Jak se můžeme vyhnout třetí světové válce

V Pekingu usoudili, že Amerika udělá vše pro to, aby Čínu udržela při zemi. Ve Washingtonu skálopevně věří, že se Čína snaží vystrnadit Spojené státy z role hlavní světové velmoci. Chcete-li slyšet střízlivou analýzu této sílící nevraživosti – a plán na odvrácení války supervelmocí –, musíte se vydat na návštěvu do 33. patra jednoho mrakodrapu na centrálním Manhattanu, do kanceláře ­Henryho Kissingera.

Za necelý týden, 27. května, bude Kis­singerovi sto let. Nikdo ze současníků nemá větší zkušenosti s mezinárodní politikou, nejprve jako akademik studující diplomacii 19. století, potom jako americký poradce pro národní bezpečnost a ministr zahraničí a posledních 46 let jako konzultant a vyslanec monarchů, prezidentů a premiérů. Kissinger má obavy: „Obě strany samy sebe přesvědčily, že je pro ně ta druhá strategickým nebezpečím,“ říká. „Směřujeme ke konfrontaci velmocí.“

Jako před první světovou

Na konci dubna The Economist víc než osm hodin hovořil s Henrym Kissingerem o tom, jak by se dalo zabránit tomu, aby soupeření Číny a Ameriky přerostlo ve válku. Slavný diplomat je dnes shrbený a pohybuje se jen s obtížemi, ale jeho mysl je stále ostrá jako břitva. Když uvažuje o svých nadcházejících dvou knihách o umělé inteligenci a povaze aliancí, dívá se mnohem raději do budoucnosti, než aby se přehraboval v minulosti.

Kissingera znepokojuje sílící soupeření Číny a Ameriky o technologickou a ekonomickou nadvládu. V době, kdy se Rusko řítí na čínskou orbitu a východní křídlo Evropy zastínila válka, má Kis­singer obavy, že by AI mohla znásobit čínsko-americkou rivalitu. Po celém světě se tak rychle a tak zásadně mění rovnováha sil i technologická podstata vedení válečného konfliktu, že mnoho států postrádá ustálený princip, na němž by se dal vybudovat nějaký řád. A pokud jej nenajdou, mohou se uchýlit k použití síly. „Jsme v klasické situaci jako před první světovou válkou,“ říká Kissinger, „kdy ani jedna strana není ochotna k politickým ústupkům a jakékoli narušení rovnováhy může mít katastrofální následky.“

Mnoho lidí Kissingera nenávidí za roli, kterou sehrál ve vietnamské válce, a považuje jej za válečného štváče, ale on sám pokládá za středobod své celoživotní práce snahu odvrátit konflikt mezi velmocemi. Poté, co sám zažil řádění nacistů, kteří mu při holocaustu zavraždili třináct blízkých příbuzných, dospěl k přesvědčení, že jedinou možností, jak zabránit dalšímu zničujícímu konfliktu, je realistická diplomacie, ideálně posílená o sdílené hodnoty. „To je problém, který se musí vyřešit,“ říká. „A myslím, že jsem snaze jej vyřešit zasvětil celý život.“ Podle jeho názoru závisí osud lidstva na tom, jestli se spolu Amerika a Čína naučí vycházet. A domnívá se, že především kvůli rychlému rozvoji umělé inteligence se to musejí naučit do pěti, maximálně do deseti let.

Z logiky historie

Kissinger má pro ambiciózní vůdce jednu základní radu: „Řekněte si, kde stojíte. Nemilosrdně.“ V tomto duchu je potom výchozím bodem pro odvrácení války důkladná analýza rostoucího čínského neklidu. Kissingera provází pověst člověka, který se dívá na čínskou vládu poměrně smířlivě, ale zároveň uznává, že mnoho čínských myslitelů je přesvědčeno, že je Amerika na sestupné trajektorii, a „že nás proto, z logiky historického vývoje, nakonec nahradí“.

Je přesvědčen, že čínské vedení nesnáší, když západní politici hovoří o globálním řádu postaveném na pravidlech, pokud ve skutečnosti mají na mysli americký řád a americká pravidla. Čínští vládcové považují v podstatě za urážku, když Západ Číně blahosklonně nabídne jistá privilegia, pokud se chová, jak má (pochopitelně si myslí, že na tato privilegia mají coby velmoc na vzestupu přirozené právo). Někteří čínští představitelé jsou přesvědčeni, že Amerika s Čínou nikdy nebude jednat jako rovný s rovným a že by bylo bláhové doufat v něco jiného.

Kissinger však zároveň varuje před chybným výkladem čínských záměrů. Ve Washingtonu „říkají, že Čína usiluje o světovou nadvládu… Odpověď je, že Číňané chtějí být mocní,“ tvrdí Kissinger. A dodává: „Nesměřují ke světovládě v hitlerovském smyslu. Tak oni o světovém řádu neuvažují a nikdy neuvažovali.“

V nacistickém Německu byla válka nevyhnutelná, protože ji Adolf Hitler potřeboval, říká Kissinger, ale Čína je jiná. On sám se setkal s mnoha čínskými vůdci, počínaje Mao Ce-tungem. Nikdy nepochyboval o jejich ideologickém odhodlání, to se však zároveň nikdy nedalo oddělit od intenzivně vnímaných národních zájmů a schopností.

Podle Kissingera je čínský systém spíš konfuciánský než marxistický. Čínské vůdce učí usilovat o to, aby jejich země dosáhla maximální možné síly a aby byly jejich úspěchy uznávány. Čínští lídři chtějí, aby ostatní uznali, že jen oni sami budou v mezinárodním systému konečnými arbitry svých vlastních zájmů. „Pokud dosáhnou převahy, která se dá skutečně využít, půjdou až tak daleko, že budou ostatním vnucovat čínskou kulturu?“ ptá se Kissinger. „Nevím. Instinkt mi říká, že ne… Ale jsem přesvědčen, že je v našich možnostech zabránit tomu, aby tato situace nastala – kombinací diplomacie a síly.“

Hledání rovnováhy

Jednou z přirozených amerických reakcí na čínskou výzvu je ji zevrubně zkoumat a hledat, jak by se dala zachovat rovnováha mezi oběma velmocemi. Potom je tu snaha o navázání permanentního dialogu mezi Čínou a Amerikou. „Čína se snaží hrát globální roli. V každém bodě musíme vyhodnocovat, zda jsou představy o strategické roli kompatibilní,“ říká Kissinger. Pokud nejsou, dostává se do hry otázka síly. „Je možné, aby spolu Čína a Spojené státy koexistovaly a ne­ustále nehrozila totální válka mezi nimi? Vždy jsem si myslel a stále si myslím, že to možné je.“ Zároveň však připouští, že úspěch není zaručený. „Může to skončit nezdarem,“ říká. „A proto musíme mít dostatečnou vojenskou sílu, abychom ten nezdar ustáli.“

Bezprostřední zkouškou bude, jak se Čína s Amerikou budou chovat v otázce Tchaj-wanu. Kissinger vzpomíná, že při první návštěvě Richarda Nixona v Číně v roce 1972 byl o osudu ostrova oprávněn za čínskou stranu vyjednávat pouze Mao. „Kdykoli Nixon nadnesl nějaké konkrétní téma, Mao řekl: ‚Já jsem filozof. Takové věci neřeším. Ať to projednají Čou En-laj a Kissinger.‘ Ale když došlo na Tchaj-wan, byl velmi explicitní. Řekl: ‚Je to banda kontrarevolucionářů. Teď je nepotřebujeme. Můžeme si počkat sto let. Jednou si o ně řekneme. Ale to je ještě daleko.‘“

Kissinger se domnívá, že onu neformální dohodu mezi Nixonem a Maem po pouhých padesáti z plánovaných sta let rozbil Donald Trump. Chtěl posílit svou image tvrdého vyjednavače a vymámit z Číny obchodní ústupky. A Bidenova administrativa v Trumpově politice vůči Číně pokračuje, byť používá liberální rétoriku.

Henry Kissinger by se touto cestou nevydal, protože válka, jakou nyní vidíme na Ukrajině, by Tchaj-wan zcela zpustošila a těžce poškodila světovou ekonomiku. A válka by také mohla poškodit Čínu interně, a pokud se její vůdcové něčeho opravdu bojí, pak domácích nepokojů.

Strach z války vytváří základ pro naději. Problém naopak je, že ani jedna strana nemá moc prostoru pro ústupky. Každý čínský vůdce vždy zdůrazňoval neoddělitelnost kontinentální Číny a Tchaj-wanu. Zároveň však, připouští Kissinger, „se věci vyvinuly tak, že Spojené státy jednoduše nemohou Tchaj-wan opustit, aniž by poškodily své postavení jinde ve světě“.

Kissinger při řešení této patové situa­ce vychází ze svých diplomatických zkušeností. Začal by snižováním napětí, postupně by budoval vzájemnou důvěru a pracovní vztah. Místo věčného připomínání vzájemných křivd by podle něj americký prezident měl svému čínskému protějšku říct: „Pane prezidente, dvěma největšími hrozbami míru jsme teď my dva. V tom smyslu, že můžeme vyhubit celé lidstvo.“ Čína a Amerika, aniž by formálně cokoli vyhlásily, by pak praktikovaly zdrženlivost.

Tchaj-wan je jenom začátek

Kissinger nikdy nebyl příznivcem přebujelé byrokracie, proto by i tentokrát raději viděl malou skupinu poradců, kteří by spolu mohli snadno komunikovat a v tichosti by pracovali. Ani jedna strana by nijak zásadně nezměnila svůj postoj k Tchaj-wanu, ale Amerika by si dávala pozor, jak rozmisťuje své síly, a snažila by se nepřiživovat podezření, že podporuje nezávislost ostrova.

Druhá Kissingerova rada ambiciózním vůdcům zní: „Stanovte cíle, pro něž dokážete získat lidi. Najděte prostředky, popsatelné prostředky, jimiž těchto cílů můžete dosáhnout.“ Tchaj-wan by pak byl jen první z několika oblastí, na nichž by supervelmoci mohly najít společnou řeč a podpořit tak globální stabilitu.

Americká ministryně financí Janet Yellenová se nedávno nechala slyšet, že by takovými oblastmi společného zájmu mohly být klimatická změna a ekonomika. Kissinger je v obou případech skeptický. Přestože je „všemi deseti“ pro boj proti klimatické změně, pochybuje, že by spolupráce v této sféře mohla vybudovat vzájemnou důvěru, nebo dokonce přispět k vytvoření rovnováhy mezi supervelmocemi. V případě ekonomiky zase hrozí nebezpečí, že si obchodní agendu uzur­pují jestřábi, kteří nejsou ochotni Číně poskytnout žádný prostor k rozvoji.

Právě postoj „všechno, nebo nic“ je největší hrozbou při hledání détente. Pokud se chce Amerika naučit žít s Čínou, neměla by usilovat o změnu tamního režimu. Kissinger se v tu chvíli vrátil k tématu, jímž se zabýval od samého začátku. „V jakékoli diplomacii usilující o stabilitu musí být zastoupen nějaký ­prvek 19. století,“ říká. „A světový řád v 19. století vycházel z teze, že existence států, které jej zpochybňují, ničemu nevadí.“

Někteří Američané věří, že poražená Čína by se stala demokratickým a mírumilovným státem. Kissinger by si sice přál, aby se Čína stala demokracií, ale pro takový výsledek nenachází v dějinách jediný precedent. Pravděpodobnější podle něj je, že by se země po pádu komunistického režimu ponořila do občanské války, která by přerostla v ideologický konflikt a ještě zhoršila globální nestabilitu. „Není v našem zájmu dohnat Čínu k rozpadu,“ říká Kissinger.

Test Ukrajinou

Místo aby se zakopala na svých pozicích, měla by Amerika podle Kissingera uznat, že Čína má své zájmy. Dobrým příkladem je Ukrajina.

Čínský prezident Si Ťin-pching nedávno kontaktoval svůj ukrajinský protějšek Volodymyra Zelenského, vůbec poprvé od loňského února, kdy Rusko vtrhlo na Ukrajinu. Mnozí pozorovatelé Si Ťin-pchingův telefonát bagatelizovali jako prázdné gesto, jež mělo ukonejšit Evropany, kteří si stěžují na přílišnou blízkost Číny k Rusku. Kissinger rozhovor naopak považuje za projev vážného zájmu, který sice zkomplikuje diplomacii kolem války, ale současně by mohl vytvořit prostor pro vybudování vzájemné důvěry obou velmocí.

Kissinger začíná svou analýzu kritikou ruského prezidenta Vladimira Putina. „Od Putina to byl ve výsledku katastrofálně chybný úsudek,“ říká. Západ však podle něj není zcela bez viny. „Považoval jsem rozhodnutí… nechat otevřenou otázku ukrajinského členství v NATO za velmi špatné.“ Mělo destabilizační vliv, protože slibovalo ochranu NATO, aniž by přineslo plán, jak ji poskytnout. Ve výsledku to nechalo Ukrajinu špatně bráněnou a zároveň to muselo naštvat Putina i mnoho jeho krajanů.

Teď je cílem válku ukončit, aniž by se vytvořily podmínky pro další kolo konfliktu. Kissinger říká, že chce, aby se Rusko vzdalo co největší části území, které obsadilo od roku 2014, ale realita je taková, že si v případě jakéhokoli příměří Rusko nejspíš ponechá přinejmenším Sevastopol (největší město na Krymu s hlavní ruskou námořní základnou v Černém moři). V případě takového uspořádání, v němž Rusko ztratí část svých zisků, ale některé mu zůstanou, by byli nespokojení oba – Rusko i Ukrajina.

A to by byl podle Kissingera recept na budoucí střet. „To, co teď Evropané říkají, je podle mého názoru šíleně nebezpečné,“ tvrdí Kissinger. „Protože Evropané říkají: ‚Nechceme je v NATO, protože jsou moc rizikoví. A proto je pekelně vyzbrojíme a dáme jim ty nejpokročilejší zbraně.‘“ Jeho závěr je neúprosný: „Vyzbrojili jsme Ukrajinu tak, že se stala nejlépe vyzbrojeným státem s nejméně strategicky zkušeným vedením v Evropě.“

Nastolení trvalého míru v Evropě po­dle Kissingera vyžaduje od Západu dva smělé kroky. Zaprvé přijmout Ukrajinu do NATO, což by jí trochu svázalo ruce a zároveň by jí to poskytlo větší ochranu. A zadruhé se Evropa musí nějak usmířit s Ruskem, aby stabilizovala svou východní hranici.

Mnoho západních zemí se pochopitelně bude zdráhat udělat jeden nebo druhý z těchto kroků. A ještě těžší to bude při zapojení Číny jakožto ruského spojence a protivníka NATO. Primárním zájmem Číny je, aby Rusko vyšlo z války s Ukrajinou vcelku. Si Ťin-pching chce dostát svému partnerství bez hranic s Putinem, ale kolaps v Moskvě by Čínu pravděpodobně zneklidnil, protože by vytvořil mocenské vakuum ve Střední Asii a tu by mohla zachvátit „občanská válka syrského typu“.

Kissinger se domnívá, že po Si Ťin-pchingově telefonátu se Zelenským se Čína možná chystá přijmout roli vyjednavače mezi Ruskem a Ukrajinou. Jako jeden z architektů politiky, která postavila Ameriku a Čínu proti Sovětskému svazu, Kissinger pochybuje, že by spolu Čína a Rusko dokázaly dobře spolupracovat. Ano, spojuje je podezíravost vůči Spojeným státům, ale po­dle Kissingera také instinktivně nevěří jeden druhému. „Nikdy jsem nepotkal ruského vůdce, který by řekl něco dobrého o Číně,“ tvrdí. „A nikdy jsem se nesetkal s čínským vůdcem, který by řekl něco dobrého o Rusku.“ Nejsou přirozenými spojenci.

Číňané se zapojili do diplomacie kolem Ukrajiny z vlastních národních zájmů, říká Kissinger. Na jedné straně sice odmítají připustit zničení Ruska, ale současně uznávají, že by Ukrajina měla zůstat samostatnou zemí, a také varovali před užitím jaderných zbraní. Mohou se smířit s ukrajinským přáním vstoupit do NATO. „Čína to částečně dělá proto, že se nechce utkat se Spojenými státy,“ říká Kissinger. „Vytvářejí svůj vlastní světový řád, co jim síly stačí.“

AI jako tiskařský lis

Druhou oblastí, o níž spolu Čína a Amerika musejí jednat, je umělá inteligence. „Stojíme na úplném začátku potenciálního využití strojů k vyvolání globální nákazy nebo nějaké pandemie,“ říká Kissinger, „nejen jaderného, ale jakéhokoli typu zkázy lidstva.“

Připouští, že dokonce ani odborníci na AI dnes nevědí, co všechno nakonec dokáže (soudě podle našeho rozhovoru je přepis těžkého skřípavého německého přízvuku aktuálně nad její schopnosti). Ale Kissinger věří, že do pěti let se AI stane klíčovým faktorem v bezpečnosti. Přirovnává její disruptivní potenciál k vynálezu tiskařského lisu, díky němuž se šířily myšlenky, jež sehrály klíčovou roli v ničivých evropských válkách v 16. a 17. století.

„Žijeme ve světě bezprecedentní ničivosti,“ varuje Kissinger. Navzdory doktríně, že součástí jakéhokoli zbraňového systému musí být člověk, mohou nakonec vzniknout automatické a nezastavitelné zbraně. „Když se podíváte do vojenské historie, můžete říct, že nikdy nebylo možné zničit všechny protivníky, ať už kvůli omezením geografickým, nebo ve schopnosti zasáhnout. Teď taková omezení nejsou. Každý protivník je stoprocentně zranitelný.“

AI se nedá zrušit. Čína s Amerikou proto budou muset do určité míry její moc vojensky spoutat jako odstrašující prostředek. Mohou však také snížit její nebezpečnost – stejně jako se podařilo snížit hrozbu jaderných zbraní jednáními o jejich omezení. „Myslím, že se musíme začít bavit o vzájemném vlivu technologií,“ říká Kissinger. „Musíme udělat dětské krůčky k omezení šíření těchto zbraní, při nichž se obě strany navzájem seznámí s ověřitelným materiálem o svých schopnostech.“

Kissinger se domnívá, že už jen samotná jednání by přispěla k posílení vzájemné důvěry a tím přiměla supervelmoci ke zdrženlivosti. Klíčem jsou vůdcové dostatečně silní a moudří, aby pochopili, že nesmějí využívání AI hnát do krajnosti. „Protože když se zcela spolehnete na to, čeho můžete dosáhnout užitím síly, s velkou pravděpodobností zničíte svět.“

Morálka křiví diplomacii

Třetí Kissingerova rada ambiciózním světovým vůdcům zní „propojit to vše s domácími cíli, ať už jsou jakékoli“. V případě Ameriky to znamená naučit se větší pragmatičnosti, zlepšit kvalitu vedení, a především obnovit domácí politickou kulturu.

Kissingerovým vzorem pragmatického uvažování je Indie. Vzpomíná na akci, při níž jistý bývalý vysoce postavený indický hodnostář vysvětloval, že zahraniční politika by měla stát na nestálých spojenectvích utvořených kolem konkrétních témat a neměla by svazovat stát velkými multilaterálními strukturami.

Takový transakční přístup není Americe vlastní. Ve svých epických dějinách mezinárodních vztahů nazvaných Umění diplomacie Kissinger interpretuje všechny hlavní americké zahraniční intervence jako projevy jakéhosi dějinného poslání USA přetvořit svět k obrazu svému – ve svobodnou, demokratickou a kapitalistickou společnost.

Podle Kissingera však problém spočívá v tom, že morální zásady až příliš často přebíjejí národní zájmy – a to i tehdy, když nepřinesou kýženou změnu. Uznává, že lidská práva jsou důležitá, ale nesouhlasí s tím, aby se z nich dělal ústřední motiv politiky. Rozdíl spočívá v tom, zda je vynucujete, nebo zda řeknete, že jejich porušování ovlivní vztahy, a necháte dotyčné se rozhodnout.

„Snažili jsme se je vynutit v Súdánu,“ podotýká, „a podívejte se na Súdán teď.“ Instinktivní snaha udělat správnou věc může způsobit, že důkladně nepromyslíme veškeré následky dané politiky, říká. Těmi, kdo chtějí silou měnit svět, tvrdí Kissinger, jsou často idealisté, ačkoli jsou to obvykle realisté, kdo bývá vnímán jako ten, kdo ochotněji sahá po silovém řešení.

Indie je nezbytnou protiváhou rostoucí čínské moci. Zároveň z ní však přicházejí zprávy o sílící náboženské nesnášenlivosti, oslabování nezávislosti justice a podkopávání svobody tisku. Z toho vyplývá – i když to Kissinger výslovně nezmínil –, že se na Indii ukáže, zda se Amerika dokáže chovat pragmaticky. Další zkouškou bude Japonsko. Americké vztahy s ním se nevyhnutelně zhorší, pokud se – jak Kissinger předvídá – Tokio pokusí do pěti let získat jaderné zbraně. Se znalostí diplomatických manévrů, které víceméně dokázaly zajistit mír v 19. století, upíná Kissinger naděje k Británii a Francii, že pomohou Spojeným státům uvažovat strategicky o rovnováze sil v Asii.

Je to potřeba

Důležití budou také vůdci. Kissinger je dlouhodobým zastáncem názoru, že jednotlivci mají zcela zásadní vliv na běh dějin. Franklin D. Roosevelt prozíravě připravoval izolacionistickou Ameriku na nevyhnutelnou válku s mocnostmi Osy. Charles de Gaulle dal Francii víru v budoucnost. John F. Kennedy inspiroval generaci. Otto von Bismarck zařídil sjednocení Německa a vládl obratně a zdrženlivě – jen aby jeho země podlehla válečnému šílenství, sotva byl Bismarck sesazen.

Kissinger uznává, že čtyřiadvacetihodinové zpravodajství a sociální sítě jeho styl diplomacie dost komplikují. „Nemyslím, že by dnes mohl prezident někam poslat zmocněnce s pravomocemi, jaké jsem měl já,“ říká. Zároveň se však domnívá, že by bylo chybou trápit se úvahami o tom, zda je vůbec možné dosáhnout nějakého diplomatického pokroku. „Když si vezmete vůdce, jichž jsem si vážil, ti si tu otázku nekladli. Ptali se: ‚Je to potřeba?‘“

Jako příklad uvedl Winstona Lorda, člena svého týmu v Nixonově administrativě. „Když jsme zasáhli v Kambodži, chtěl odejít. A já mu řekl: ‚Můžeš skončit a promenádovat se tady s transparentem. Nebo nám můžeš pomoct vyřešit vietnamskou válku.‘ A on se rozhodl zůstat… Potřebujeme lidi, kteří udělají takové rozhodnutí – že žijí v této době a chtějí s tím něco udělat, místo aby se jenom litovali.“

Vedení je odrazem politické kultury země. Kissinger se jako mnoho amerických republikánů obává, že současný americký vzdělávací systém je příliš zahleděný do nejtemnějších okamžiků Ameriky. „Abyste získali strategický nadhled, musíte mít víru ve svou zemi,“ říká Henry Kissinger. A všeobecně sdílené přesvědčení o hodnotě Ameriky bylo ztraceno.

Kissinger také upozorňuje na nedostatek zdravého rozumu a citu pro proporce v současných amerických médiích. Když pracoval pro administrativu, s novináři bojoval, ale také s nimi vedl dialog. „Přiváděli mě k šílenství,“ říká, „ale to byla součást hry… Nebyli neféroví.“ Dnes naopak nemají média žádný důvod snažit se o nějakou reflexi. „Mým hlavním tématem je potřeba rovnováhy a zdrženlivosti. Jejich institucionalizace. To je cíl.“

Ze všeho nejhorší je však samotná politika. Když Henry Kissinger přišel do Washingtonu, politici z obou stran spolu běžně chodili na večeři. On sám se přátelil s demokratickým prezidentským kandidátem Georgem McGovernem. Dnes by bylo takové přátelství s poradcem pro národní bezpečnost z druhého tábora nemyslitelné, domnívá se Kissinger. Gerald Ford, jenž se stal prezidentem po Nixonově rezignaci, byl člověkem, jehož protivníci se mohli spolehnout, že se vždy bude chovat slušně. Dnes účel světí jakékoli prostředky.

„Myslím, že Trump a teď Biden dohnali nevraživost do extrému,“ říká Kis­singer. Obává se, že by situace typu Watergate mohla dnes vést k násilí a že Americe chybí vedení. „Nemyslím si, že by Biden dokázal přinést nějakou inspiraci… A doufám, že republikáni přijdou s někým lepším,“ říká Kissinger. „Není to zrovna nejlepší chvíle v dějinách,“ připouští, „ale alternativou je naprostá rezignace.“

Amerika podle něj zoufale potřebuje dlouhodobé strategické uvažování. „To je náš velký problém, který musíme vyřešit. Pokud to nedokážeme, naplní se předpovědi o našem selhání.“

Žijeme v novém světě

Jakou tedy máme šanci, že se podaří najít životaschopný model soužití Číny a Spojených států, když máme tak málo času a postrádáme schopné vůdce?

„Všichni si musíme připustit, že žijeme v novém světě,“ odpovídá Kissinger, „protože cokoli, co uděláme, může skončit špatně. A neexistuje žádná zaručená cesta.“ Přesto neztrácí naději. „Podívejte se, měl jsem těžký život, ale sám o sobě je zdrojem optimismu. A obtíže jsou také příležitostí. Nemusí být vždy jenom překážkou.“

Zdůrazňuje, že lidstvo udělalo ohromné pokroky. Je pravda, že těch největších pokroků často dosáhlo po strašlivých konfliktech – po třicetileté válce, po napoleonských válkách nebo třeba po druhé světové válce –, ale rivalita mezi Čínou a Amerikou může být jiná. Dějiny naznačují, že pokud na sebe narazí dvě mocnosti tohoto typu, za normálních okolností to skončí vojenským konfliktem. „Ale tohle nejsou normální okolnosti,“ namítá Kissinger, „protože tu máme vzájemně zaručené zničení a umělou inteligenci.“

„Myslím, že se dá vytvořit světový řád založený na pravidlech, k němuž se může připojit Evropa, Čína a Indie, a to už je slušný kus lidstva. Takže když se podíváte na praktickou stránku věci, může to skončit dobře – nebo to alespoň může skončit bez katastrofy a nějakým pokrokem.“

To je úkol pro dnešní vůdce velmocí. „Immanuel Kant řekl, že k míru lze dospět buď skrze lidské porozumění, nebo nějakou katastrofu,“ vysvětluje Kis­singer. „Domníval se, že k tomu dojde prostřednictvím rozumu, ale nemohl to zaručit. Já si víceméně myslím totéž.“

Světoví lídři proto mají obrovskou zodpovědnost. Potřebují realismus, aby se dokázali vypořádat s nástrahami, vizi, aby pochopili, že řešení spočívá v dosažení rovnováhy mezi silami jejich zemí, a zdrženlivost, aby neužili své maximální ofenzivní síly. „Je to bezprecedentní výzva a velká příležitost,“ říká Kissinger.

Budoucnost lidstva závisí na tom, jestli to dokážou. Téměř po čtyřech hodinách rozhovoru a jen pár týdnů před svými stými narozeninami Henry Kissinger s typickou jiskrou v oku podotkne: „Tak nebo tak, já už se toho nedožiju.“ 

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.