Grace Kellyová: Hollywood jsem nesnášela

Byla to žena, kvůli které by každý biskup vykopl okno od katedrály (a kdo z nich říká, že ne, udělal by to ještě dnes). Polovinu života strávila jako Její Jasnost kněžna monacká; a kromě toho měla slušnou dávku zdravého rozumu a smyslu pro povinnost, což z ní činí bytost dost jako z pohádky.

Grace Kellyová: Hollywood jsem nesnášela
Profimedia.cz

Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnost

Je to pravda? Připadala jste si jako v pohádce?

Ta představa, že můj život je pohádkový, je sama pohádkou. Já jsem si rozhodně nemyslela, že žiju v pohádce. Měla jsem se za moderní ženu, která řeší stejné problémy jako mnoho jiných žen.

Takže bez ohledu na Oscary a šlechtický titul jste emancipovaná žena? Považujete se za feministku?

Ano, jsem v podstatě feministka. Myslím, že ženy můžou dokázat cokoli, pro co se rozhodnou. Každý může dokázat velké věci. Ale myslím si, emancipace ženám ubrala na záhadnosti. A také je pravda, že přirozenou rolí ženy je poskytování opory své rodině.

To nezní zrovna jako feministický názor.

Jeden ze způsobů, jímž může každý z nás bojovat proti současné vlně veřejné neslušnosti, která hrozí podkopat základy západní civilizace, spočívá v důrazu na solidaritu uvnitř rodiny.

Když jste se v plné slávě provdala do Monaka za knížete Rainiera, nebyl to šok? Přejít ze světel ramp rovnou do paláce v cizí zemi?

Moje skutečná potíž byla v tom, jak se stát zase normálním člověkem, když jsem do té doby tak dlouho byla herečkou. Dokud jsem bydlela v New Yorku a v Hollywoodu, normální člověk byl pro mě někdo, kdo točil filmy.

U filmu zůstaňme. Co vám dal?

Všechno, co vím o filmu, mě naučil pan Hitchcock. Díky němu jsem pochopila, že milostné scény je třeba točit jako vraždu a vražedné scény jako milostné.

V Hollywoodu spadl minulý týden kdekomu kámen ze srdce, když právě New York oznámil, že na začátku března otevře kina. Jak vzpomínáte na to prostředí dnes?

Hollywood mi připadá úsměvný. Pro veřejnost jsou tam všichni papežštější než papež a ve skutečnosti jsou horší než čert.

V čem?

Nesnášela jsem Hollywood. Je to město bez soucitu, jediné, na čem záleží, je úspěch. Neznám jiné místo na světě, kde by bylo tolik lidí, kteří se nervově zhroutí, kde je tolik alkoholiků, neurotiků a tolik lidí obecně nešťastných.

Vy, když jste svět filmu opustila, jste byla šťastná?

Zažila jsem šťastné chvíle, ale myslím, že štěstí – pocit, že jste šťastni – není stav, v němž někdo může být nějak trvale. Tak život nefunguje.

Co vás tedy naopak hnětlo?

Když jste předmětem zájmu tisku, je to do jisté míry překážka vaší svobody. Svoboda tisku funguje tak dobře, že nemáte kam se před ní schovat.

Když jste se vdávala, psalo se o tom, že na obou stranách proběhlo hodně racionálních úvah. Můžete to potvrdit?

Když jsem si knížete Rainiera brala, brala jsem si jeho, ne to, co představuje nebo čím je. Zamilovala jsem si ho a na nic dalšího nemyslela. Ale kdybychom se potkali o tři roky dříve, možná bych jeho nabídku nepřijala.

Konkrétně byla řeč o tom, že vy vyvdáte prima titul a on se dostane k penězům. Vždyť si řekl o dva miliony dolarů věna, z nichž polovinu jste platila vy sama.

Na tom, kdo vydělává víc, ve vztahu nezáleží.

Vzpomínáte si na osudnou havárii v září 1982? Ofi ciální verze zní, že jste dostala za volantem mrtvici, ale psalo se, že vůz, který sjel ze srázu, řídila vaše dcera, princezna Stéphanie...?

Snažím se neohlížet do minulosti. Dávám přednost hezkým vzpomínkám před lítostí.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní