Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
Celkem 146 zakladatelů, ředitelů a investorů českých technologických startupů napsalo premiérovi Petru Fialovi (ODS). Žádají o zavedení funkčního systému zaměstnaneckých akcií.
Celkem 146 zakladatelů, ředitelů a investorů českých technologických startupů napsalo premiérovi Petru Fialovi (ODS). Žádají o zavedení funkčního systému zaměstnaneckých akcií.
Slovák Pavel Ochotnický je zkušený fotbalový rozhodčí nejvyšších soutěží v Česku i na Slovensku. Nejtěžší profesní zápas ovšem zažil letos coby majitel restaurace v centru Prahy.
V nenápadné pražské restauraci na Jungmannově náměstí se ještě v polovině 90. let scházeli politici kolem Občanského fóra. Podnik Český ráj byl známou adresou, kterou navštěvoval prezident Václav Havel, někdejší ministr průmyslu Vladimír Dlouhý a mnoho dalších.
Dnes zde české a slovenské speciality hostům nabízí mladý slovenský restauratér Pavel Ochotnický, který podnik převzal před více než deseti lety.
Na první pohled byste na tradičně pojaté restauraci, která se ztrácí pod hlubokými schody za úzkým vchodem kdesi ve sklepení a venku k ní náleží velkorysá zahrádka, nepoznali, že majitel je fotbalový fanatik a také zkušený ligový rozhodčí s ostruhami nejen z české a slovenské nejvyšší soutěže, ale i z řady mezinárodních zápasů.
To pochopíte, až když vám začne vyprávět své zážitky z cest, v rámci kterých navštívil snad všechna významná fotbalová derby na světě, od slavného argentinského duelu Boca Juniors vs. River Plate až po podobně vyhecovaná klání v Řecku, Turecku či Chorvatsku.
Se stejným zápalem hostům prezentuje brynzové pirohy, jednu z místních specialit, kterou má zrovna v denní nabídce.
Několik hodin před rozhovorem se vrátil z Ruska, kde byl v Petrohradě ozkoušet atmosféru letošního Eura na zápase Švédsko-Slovensko.
„Na fotbal se nedalo koukat, ale výlet to byl dobrý, až na zrušený let z Petrohradu,“ prohodí s úsměvem chlapík sportovní postavy, který rozhovor zvládá takřka bezchybnou češtinou, ale když mu zazvoní telefon ze Slovenského fotbalového svazu, plynule přepne na rodnou slovenštinu. Když však začne popisovat svoje podnikání v gastronomii, přece jen zvážní. Jako podnik zaměřený na zahraniční turisty byla loni jeho restaurace zralá na zavření a ani teď to není žádná velká sláva.
Těžko říct, jestli jsou rozhodčí úspěšnější. Ale máte pravdu, že vysloužilí sportovci, a nejen oni, se často vidí v pozici salonního restauratéra, který přijede večer, sedne si s kamarády a pak spočítá tržbu a jede domů. Ale gastro je o něčem jiném. Budujete brand, jste závislí na lidech, kteří pro vás pracují. Fotbalista si brand tvoří na hřišti, kde je svůj výkon schopný sám ovlivnit. V restauraci jste závislí hlavně na lidech, které musíte umět vést. O to je to složitější pro sportovce, kteří do toho vlítnou úplně bez zkušeností.
Já nejsem sportovec, který po skončení kariéry začal podnikat v gastru. Já se v něm pohybuji vlastně celý svůj dospělý život. V restauraci jsem si vyzkoušel všechny pozice. A nejen v tomto podniku, ale i v našem předcházejícím podniku na Vinohradech Divine bistronomy twist. To byl svého času na TripAdvisoru nejlépe hodnocený podnik v Praze, vyloženě fine dining.
Nezavřel jsem ho. S bývalou partnerkou jsme ho prodali před několika lety, podnik dodnes funguje, jen pod jiným názvem.
Asi ano. Já jsem vždycky chtěl pracovat s lidmi. Přes dvacet let dělám v gastru a cestovním ruchu. Začínal jsem v hotelu, kde si člověk vyzkouší úplně všechno. Do něj jsem nastoupil už během studií na Vysoké škole hotelové v Praze. Před 12 lety jsem se ale rozhodl otevřít si vlastní podnik. Ale fotbal, to je celoživotní vášeň.
Ano, ale jen mládežnické nižší soutěže. V 17 letech přišlo zranění a už jsem se k fotbalu nevrátil. Tedy ne coby hráč. Ale jsem z fotbalové rodiny, táta dělal rozhodčího, a tak mě poslal na hřiště s píšťalkou v ruce. První zápas byl strašný. Žáci si mě tam vodili jako slepého koně bez ohlávky. Ale časem člověk získá jistotu. Navíc na vyšších úrovních je to paradoxně jednodušší, neboť hráči jsou tam zkušenější a inteligentnější.
No, úplně první zápasy jsem pískal na Slovensku, vyrůstal jsem v Tatrách a žil tam vlastně až do maturity na obchodní akademii. Na vysokou hotelovou školu jsem přišel do Prahy, a tak jsem i své fotbalové aktivity přesunul sem. Začínal jsem v nižších pražských soutěžích, ve 2. třídě, pak přišly přebory, divize, ČFL. To už jsou docela hodně sledované soutěže. A zhruba po deseti letech se mi povedlo postoupit do první ligy.
Ano, narodil jsem se v Tatrách, můj tatínek je ale rozený Čech. Já jsem takový klasický Čechoslovák. Od 18 let žiju už více v Praze.
Pocházím z vesměs chudé rodiny, takže jsem si během studia v Praze musel vydělávat. Vlastně od začátku jsem pracoval v hotelu Galerie Royale v Karlíně. Tam jsem působil asi deset let a prošel různými pozicemi, až jsem tam chvíli dělal i ředitele. V roce 2010 jsem ale zatoužil po vlastním podniku a naskytla se možnost převzít restauraci Český ráj na Jungmannově náměstí. Pět let nato jsme přidali podnik na Vinohradech. Ale tady jsme nepřetržitě 11 let.
V Česku jsem působil v profesionálních soutěžích šest let. Pak jsem se z určitých rodinných důvodů přesunul na Slovensko. Podniky jsme v Praze pořád měli, ale více času jsem musel trávit na Slovensku. A tak jsem začal pískat zápasy tam. Na Slovensku jsem si to musel znovu prošlapat. Když v Česku působíte v první lize, neznamená to, že na Slovensku automaticky také. Začínal jsem ve třetí lize a postupoval výš.
To není tak jednoduché a upřímně mě to nijak zvlášť neláká. A tím nechci vůbec hodnotit, jestli poměry v Česku jsou lepší, nebo horší, zda se zlepšují, či zhoršují. Ale na Slovensku se mi teď působí dobře. A i na to dojíždění jsem si zvykl.
Vlastně ano. V rámci fotbalu musím absolvovat pět tréninkových jednotek týdně. Plus musím být na sto procent v restauraci, která mě živí. Být rozhodčí v Česku a na Slovensku není profese.
Ale ano, máte tarifní odměny za zápas, ale nejde o profesionální kontrakt. Nejste pod smlouvou. V Česku je za zápas první ligy pro hlavního rozhodčího 25 tisíc, asistenti mají méně. Na Slovensku je to 680 eur. Je to suma v hrubém. Odečtěte si náklady na trénink, dopravu, vybavení. Platíte z toho odvody. Neříkám, že je to špatné, ale asi bych s tím nevyžil.
Ano, většinou se hraje o víkendu. D1 si tak dávám v nejlepší možný čas, v pátek odpoledne. Ale už jsem si zvykl, je to ideální prostoj na uvolnění. Pouštím z hlavy starosti kolem hospody a pomalu se soustředím jen na fotbal. Je to pro mě odpočinek, vyčištění hlavy.
Po zápase si člověk ještě v hlavě přehrává důležité momenty. Je toho plný. Navíc když tam jsou sporné momenty, které propírají média, úplně přepnout zpět do gastra nejde.
Jednou jsem si to skutečně měřil. Za den v hospodě v top sezoně, se zahrádkou a těmi dlouhými schody to bylo přes 15 kilometrů. Klobouk dolů před mými zaměstnanci, kteří takto jedou pořád. Na hřišti je to v průměru 12 kilometrů, samozřejmě záleží na tempu zápasu. Takže skutečně platí, že na fotbal si jezdím odpočinout.
Ono to ani s tím fotbalem nebylo místy příliš slavné, a jak jsem říkal, mne opravdu živí hlavně gastro. Takže jsem rád, že už toto období máme za sebou. Byl to nejnáročnější rok, co jsem zažil. I když jste největší pesimista, neděláte si rezervy na rok, ale třeba na tři čtyři měsíce. Tady šlo ale o výpadek ročního příjmu. Přežili jsme to jen díky obrovské podpoře našich lidí a majitelů budovy. Bez toho bych už asi neotevřel.
My jsme nic z toho nezavedli. Pro hospodu našeho typu v centru Prahy to nemělo cenu. Vždyť tady v centru několik měsíců nebyli vůbec žádní lidé. Turisté nikde, místní tu vlastně žádní nebydlí, lidé nechodili do kanceláří. Těch pár objednávek, které bychom pochytali, by se ani nevyplatilo. Takže restaurace Otevřeno měla zavřeno.
Jsme na nějakých padesáti procentech roku 2019. A upřímně jsem to čekal horší. V květnu hned po otevření jsme byli na třiceti procentech. Dost možná jsme na nějakou dobu na maximu, protože stále platí omezení kapacity a rozestupy. Problém ale je, že proti tomu už všichni chtějí platit sto procent nákladů, sto procent odvodů, mezd, nájmů, což při omezené kapacitě dělá v naší matematice problémy.
Využil jsem hned několik programů a zaplaťpánbůh za ně. Bez nich bychom asi nepřežili. Nechci hodnotit, jestli podpora byla správně nastavená. Samozřejmě pociťuju, že nebyla vždy úplně dostačující a její struktura mohla být nastavená jinak. Ale po bitvě je každý generál.
Velká část padla na záchranu byznysu. Upřímně, kdybych v té restauraci neměl nainvestováno zhruba šest milionů korun za posledních deset let a neměl kolem sebe skvělé lidi, už bych tu dávno nebyl. Někde bych se nechal zaměstnat a měl bych klid.
Myslím, že je to všude na světě stejné. Ať už jde o Brazílii, Německo, Česko, nebo Slovensko, rozhodčí je nejméně oblíbená postava na hřišti. Jakékoli rozhodnutí uděláte, jsou kolem toho emoce. Když útočník zahodí pět šancí, nikdo z toho nedělá kauzu, když udělá chybu rozhodčí, nikdo mu ji neodpustí.
Chápu. To ale nesedí. Neboť když jsem začínal v byznysu, pískal jsem na nejnižší úrovni. Podnikat jsem začal mnohem dřív, než jsem se propracoval do profesionálních soutěží. Takže kapříci v tom nejsou a nebyli. Fotbal je moje náboženství a moje vášeň, dělal bych to i zadarmo. Po čtyřicítce se vám to v hlavě už trochu pere. Má cenu pokračovat? Protože tomu opravdu obětujete strašně moc času a úsilí. Těch tréninků a cest po D1... To je vážně zápřah. Ale zatím končit nechci. Držím se tím i ve formě.
Snažím se cvičit vlastně pořád. Ráno vstanu, jdu si zaběhat nebo do fitness centra. Pak nasazuju montérky a běžím sem. Zde se člověk někdy zastaví až večer. Do toho se snažím držet stravu, což taky není úplně snadné. Do toho s kamarády chodíme hrát hokej, běháme žižkovské schody. Snažím se to nastavit tak, abych měl už v pátek volno a mohl se soustředit na přesun na Slovensko a na samotný fotbalový zápas. Před ním mám ale také své rituály.
V Česku i na Slovensku každý vidí trávu růst. Když uděláte chybu, hned každý spekuluje, co za tím je. Toho se asi nikdy nezbavíme. Ale je to stejné, jako když mi tu někdo zapomene namarkovat jídlo do kasy a já hned budu říkat, že celý personál jsou zloději. Snažím se od toho oprostit.
Určitě ano, ale byly také v Německu, v Rakousku. Všude jsou nějaké případy zmanipulovaných zápasů. Jednou pracujete s velkým kolektivem lidí a nedokážete ovlivnit chování každého jednotlivce. To je jako říkat, že každý politik je tunelář.
Když jsem začínal pískat na Slovensku, chodil jsem na zápasy s jedním ostříleným rozhodčím, podsaditým mazákem. Bylo mi 17 let, přijeli jsme na východ Slovenska. Od funkcionářů zjistil, že domácí potřebují vyhrát, aby se zachránili, a hostům o nic nešlo a přijeli s úplně nezkušeným dorostem...
Ano, zřejmě se domluvili. Toho mazáka rozhodčího hrozně naštvalo, že se domluvili a nic mu o tom neřekli. Prvních dvacet minut se domácí nedostali za půlku. Pískal jim fauly, hrozně je drtil. Pak přišla situace ve vápně domácích. Bum. Písknul penaltu, přestože já jsem viděl, že to na penaltu nebylo. Můj názor ignoroval. Kapitán hostí, jediný zkušený hráč v týmu, to zkušeně kopnul nad bránu... Rozhodčí ale penaltu nechal opakovat. A naznačil mu, že ji nechá opakovat tak dlouho, dokud ji nedá. Takže napodruhé ji proměnil a domácí o poločase sestupovali.
Zavolali si rozhodčího na konzultaci. Ten se vrátil s úsměvem na tváři a zápas nakonec skončil 3:1. Tehdy mi to otevřelo oči. Člověk do toho v sedmnácti šel s nadšením a čirým elánem a tohle byl náraz na realitu. Ale podobné excesy se dějí skutečně ve vesnických soutěžích. Čím vyšší soutěž, tím menší prostor pro podobné momenty. To si nikdo nedovolí. Ale i tak je ten tlak obrovský. Když se sejdou tlaky od diváků na tribuně, od hráčů a funkcionářů, je to pro silné povahy.
Dostal. To bylo také v začátcích. Tuším pátá slovenská liga, zápas ve východoslovenských Šarišských Dravcích. Tehdy jsem se chystal dát žlutou kartu jejich kapitánovi, který byl zároveň synem majitele. Když jsem ji vytáhl, přiletěl úder pěstí do tváře.
Diplomaticky řečeno, vidím plusy i minusy. Navíc je to stále projekt ve vývoji. Teď na Euru se mi ale docela líbí. Podporuje rozhodnutí rozhodčích a celkově do zápasů promlouvá minimálně. V dlouhodobém horizontu se ale ukáže, jestli povede k úplnému odstranění chyb. U faulů je i s VAR rozhodnutí vždy subjektivní. Zato u ofsajdu je VAR tvrdě objektivní.
Na listinu mezinárodních rozhodčích jsem už starý. Tam teď preferují mladší ročníky, aby s nimi mohli koncepčně pracovat. Ale jezdím jako náhradní rozhodčí třeba s Peterem Kráľovičem, ať už na zápasy Evropské ligy, nebo na nejrůznější přípravné a přátelské zápasy. Zapískal jsem si Galatasaray, Trabzonspor i jiné. Ale tohle není ten druh ambice. Posunul jsem se do fáze, kdy si to užívám. Je to pro mě únik z pracovního stresu, koníček, zábava.
Uvažoval. Mám doma obrovskou sbírku dresů a šál z celého světa. Já totiž kromě toho, že pískám, za fotbalem také jezdím jako fanoušek. Miluju třeba zápasy v Jižní Americe, na argentinském derby Boca s River Plate jsem byl třikrát. Takže různých fotbalových relikvií mám mnoho. Ale nevím, jestli by to fungovalo. Možná někde na periferii, ale v centru turisté chodí do restaurace vyzkoušet něco lokálního. Kdybych z toho udělal sportbar, tak si cílovou skupinu spíše zúžím.
Divné to bylo přes covid, když si lidé mysleli, že máme otevřeno. Na jméno Český ráj byli lidé zvyklí, my ho ale chtěli změnit. A Otevřeno má naznačovat, že jsme otevření novým chutím i novým lidem...
Článek vyše v tištěném vydání týdeníku Hrot.
