Gabriel García Márquez: V Karibiku je surrealismus skutečností

Málokdo dokáže zamotat člověku hlavu tolik jako kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez. Bohabojný komunista překračoval hranici mezi fikcí a skutečností tak samozřejmě, až ji docela zrušil. V sobotu by mu bylo čtyřiadevadesát a rubrika Tardis si to s ním u té příležitosti šla vyříkat

Gabriel García Márquez: V Karibiku je surrealismus skutečností
Profimedia.cz

Pozn. red. Experimentální rubrika Tardis využívá slavného stroje času britského (mimozemského) cestovatele Doctora Who. Jeho prostřednictvím necháváme promluvit muže a ženy z minulosti, kteří mají co říct k přítomnosti.

Jednou z linií táhnoucích se celým vaším dílem je silný antiamerikanismus. Proč?

Lidi ze Spojených států obdivuji jako málokterý jiný národ světa. Jediné, čemu nerozumím, je, proč si země, která si jinak vede tak dobře, neumí lépe vybírat prezidenty.

A to jste už nezažil Donalda Trumpa. Jak si vysvětlujete jeho popularitu?

Lež je pohodlnější než pochyby, užitečnější než láska a vydrží déle než pravda.

Bude podle vás Trump kandidovat za čtyři roky znovu?

Inu… Člověk neumírá tehdy, kdy by zemřít měl, nýbrž tehdy, když může.

Co takového člověka žene v jeho věku do politiky? Je úspěšný, bohatý…

Ne, bohatý není. Je to chudák se spoustou peněz, to je něco jiného.

Mluvíte o amerických prezidentech kriticky, ale sám jste se přátelil s chlapíkem, který není o nic lepší než Trump. Mám na mysli Fidela Castra. Na něm jste nic zlého neviděl?

Byl jsem vždycky ochoten kritizovat ho v soukromí, ale nikdy veřejně.

Proč?

Všechny lidské bytosti mají tři životy: veřejný, soukromý a tajný. A moudrost k nám přichází až tehdy, kdy už nic dobrého nezmůže.

Jak se díváte na moderní levici? Považujete se například za feministu?

Možná. Kdyby muži rodili, byli by třeba ohleduplnější.

A jak se časem proměnil váš názor na výchovu dětí?

Rád bych dětem dal křídla. Ale nechal bych na nich, aby se naučily létat samy.

Pojďme k literatuře. Jak se stalo, že jste začal psát? Co vás přivedlo od novinařiny k beletrii?

Jednou večer mi kamarád půjčil knihu povídek od Franze Kafk y. Vzal jsem si ji do penzionu, ve kterém jsem bydlel, otevřel jsem ji a začal číst Proměnu. První věta mě málem srazila z postele. Bylo to takové překvapení! „Když se Řehoř Samsa toho rána probral z nepříjemného snu, zjistil, že se v posteli proměnil v obrovský hmyz…“ Když jsem to četl, uvědomil jsem si, že mě nikdy ani nenapadlo, že se smí takhle psát. Kdybych to věděl, už bych byl dávno psal. Tak jsem se okamžitě pustil do psaní povídek.

A vypracoval jste si úplně osobitý styl. Je to výsledek nějakého cílevědomého snažení, nějaké metody?

Žádnou metodu nemám. Jedině snad, že hodně čtu a hodně přemýšlím a neustále všechno přepisuji. Nic vědeckého v tom není. Zjistil jsem, že moje posedlost, která mě nutí mít všechny věci na tom jediném správném místě, představení každého subjektu v tom jediném správném čase, každé slovo v jediném správném stylu – to všechno není zasloužená odměna za dobře uspořádanou mysl, nýbrž pravý opak. Celý složitý systém předstírání, jejž jsem si sestrojil, abych zakryl neuspořádanost své vlastní povahy.

Každý mluví o komplikovaném vztahu fikce a skutečnosti ve vašich knihách. Co si o takových soudech myslíte?

Surrealismus je v Latinské Americe, a v Karibiku zvlášť, běžná realita. A mnozí kritici zároveň podceňují fakt, že třeba Sto roků samoty je kniha napsaná tak trochu v žertu, pro přátele. Každá kniha je napsaná především pro přátele. Ale kritici na sebe berou odpovědnost ty knihy dešifrovat a riskují, že ze sebe udělají obrovské hlupáky.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní