Vybrané články
z týdeníku The Economist

Francis Fukuyama: Konec americké hegemonie

Afghánistán neznačí konec americké éry. Větší překážkou globální role Ameriky je domácí polarizace.

Francis Fukuyama: Konec americké hegemonie
ilustrační foto | Profimedia.cz

Děsivé záběry zoufalých Afghánců, kteří se minulý týden po kolapsu Američany podporované vlády snažili uniknout z Kábulu, vyvolávaly dojem, že se světové dějiny ocitly na důležité křižovatce – a že se Amerika obrátila ke světu zády. Pravda je, že konec americké éry nastal už mnohem dříve. Dlouhodobé příčiny americké slabosti a úpadku mají spíš domácí než mezinárodní charakter. Spojené státy zůstanou velmocí ještě mnoho let, ale o tom, jak velký budou mít ve světě vliv, rozhodne spíš to, jestli dokážou vyřešit své domácí problémy, než změna jejich zahraniční politiky.

Dvě dekády hegemonie

Vrcholné období americké hegemonie netrvalo ani dvacet let – od pádu Berlínské zdi v roce 1989 po finanční krizi v letech 2007–2009. Amerika dominovala v mnoha sférách, vojenskou a ekonomickou počínaje a politickou a kulturní konče. Vrcholem amerického sebevědomí byla invaze do Iráku v roce 2003, kdy si usmyslela, že přetvoří nejen Afghánistán (kam vtrhla už o dva roky dříve) a Irák, ale celý Blízký a Střední východ. Spojené státy přecenily schopnost vojenské síly přinést zásadní politickou změnu a zároveň podcenily vliv volnětržního ekonomického modelu na globální finanční svět. Na konci prvního desetiletí 21. století proto zabředly do dvou protipovstaleckých válek a mezinárodní finanční krize, která zdůraznila obrovské nerovnosti, jež přinesla Amerikou vedená globalizace.

Míra bipolarity v tomto období byla v kontextu dějin poměrně výjimečná a svět se od té doby vrátil k běžnějšímu stavu multipolarity, když Čína, Rusko, Indie, Evropa a další mocenská centra získaly vliv na úkor Ameriky. Dopad Afghánistánu na geopolitiku bude pravděpodobně jen malý. Amerika už dříve přežila potupnou porážku, když se v roce 1975 stahovala z Vietnamu, aby svou dominanci o něco málo víc než po dekádě získala zpět, a dnes se ve spolupráci s Vietnamem snaží krotit čínský expanzionismus. Amerika stále má mnoho ekonomických a kulturních výhod, jimž může jen málo zemí konkurovat.

Mnohem větší problém pro postavení Spojených států ve světě je domácí – americká společnost je silně polarizovaná a jen obtížně se dokáže na čemkoli shodnout. Na začátku této polarizace byly běžné politické otázky jako daně nebo potraty, ale od té doby spory metastazovaly v urputný boj o kulturní identitu. Požadavky na uznání ze strany skupin, které se cítí být marginalizovány elitami, jsem už před třiceti lety označil za Achillovu patu moderní demokracie. Za normálních okolností by velká vnější hrozba, jako je globální pandemie, měla obyvatele přimět ke společnému postupu – covid-19 však pouze prohloubil propast v americké společnosti. Dodržování společenského odstupu, nošení roušek a očkování nejsou vnímány jako zdravotnická opatření, ale politické proklamace.

Tyto konflikty se rozšířily do všech sfér života, od sportu po značky spotřebního zboží, které „červení“ a „modří“ Američané kupují. Občanskou identitu, jež čerpala hrdost z toho, že je Amerika multikulturní demokracií, vystřídaly dva narativy soupeřící o rok 1619, respektive 1776 – tedy zda Amerika stojí na otroctví, nebo na boji za svobodu. Tento konflikt se promítá do odlišných realit, které kolem sebe obě strany vidí – a podle toho byly volby v roce 2020 buď nejférovějšími volbami v amerických dějinách, nebo obrovským podvodem, který vyústil ve zvolení nelegitimního prezidenta.

Roztrpčení Američanů

Po celou studenou válku a na počátku 21. století panovala mezi americkými elitami jasná shoda na tom, že je žádoucí zachovat vůdčí postavení USA ve světové politice. Kvůli vleklým, zdánlivě nekonečným válkám v Afghánistánu a Iráku mnoho Američanů zatrpklo nejen vůči Blízkému a Střednímu východu, ale vůči mezinárodnímu angažmá své země obecně.

Polarizace dopadala přímo na zahraniční politiku. Za vlády Baracka Obamy zaujali republikáni jestřábí postoj a kritizovali demokraty za ruský „reset“ a údajnou naivitu při jednání s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Donald Trump úplně otočil, když si z Putina udělal přítele, a dnes zhruba polovina republikánů považuje demokraty za větší hrozbu pro americký způsob života, než je Rusko. Konzervativní televizní moderátor Tucker Carlson odjel do Budapešti oslavovat maďarského autoritářského premiéra Viktora Orbána – „nakrknout liberály“ bylo zkrátka důležitější než podpořit demokratické hodnoty.

Větší konsenzus panuje v postoji vůči Číně – republikáni i demokraté se shodují, že představuje hrozbu pro demokratické hodnoty. S tím však Amerika daleko nedojde. Mnohem větší zkouškou americké zahraniční politiky než Afghánistán bude Tchaj-wan, pokud na něj Čína přímo zaútočí. Budou Spojené státy ochotny obětovat životy svých synů a dcer v zájmu nezávislosti tohoto ostrova? A budou Spojené státy ochotny riskovat vojenský konflikt s Ruskem, pokud Moskva napadne Ukrajinu? To jsou vážné otázky, na které neexistují jednoduché odpovědi, ale jakoukoli racionální debatu o amerických zájmech pravděpodobně ovlivní to, jaký to bude mít dopad na stranický boj republikánů a demokratů.

Domácí polarizace oslabila americký globální vliv i bez těchto budoucích zátěžových zkoušek. Tento vliv totiž závisí na tom, co zahraničněpolitický expert Joseph Nye nazval „měkkou silou“, tedy na přitažlivosti amerických institucí a společnosti pro lidi na celém světě. Tato přitažlivost výrazně poklesla – těžko může někdo tvrdit, že by americké demokratické instituce fungovaly v posledních letech dobře nebo že by měla nějaká země napodobovat americké politické štěpení a dysfunkčnost. Důkazem vyspělé demokracie je schopnost poklidného předání moci po volbách. A při této zkoušce Amerika 6. ledna velkolepě propadla.

Asijský pivot

Největším dosavadním politickým debaklem administrativy prezidenta Joea Bidena byla neschopnost dostatečně se připravit na rychlý kolaps Afghánistánu. Jakkoli to byla nepěkná záležitost, nic to nevypovídá o samotném rozhodnutí o odchodu amerických vojsk z Afghánistánu, které se může nakonec ukázat jako správné. Biden prohlásil, že odsun byl nutný, protože se Amerika nyní musí soustředit na větší výzvy, které představují Rusko a Čína. Doufám, že to myslel vážně. Baracku Obamovi se nikdy nepodařilo udělat z Asie „pivot“ americké zahraniční politiky, protože Amerika se dál soustřeďovala na boj s povstalci na Blízkém a Středním východě. Současná administrativa musí do Asie napřít zdroje i pozornost, aby dokázala odstrašit geopolitické rivaly a získat si spojence.

Spojené státy už nejspíš nikdy nebudou mít hegemonické postavení, ani by o ně neměly usilovat. Mohou se však – s podobně smýšlejícími zeměmi – snažit zachovat svět, který bude přátelsky nakloněný demokratickým hodnotám. Jestli to dokážou, nebude záležet na tom, co bezprostředně podniknou v Kábulu, ale na tom, zda doma dokážou získat zpět pocit národní identity a smyslu.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.