Vítězství s pachutí hněvu. Proč Macron moc slavit nemůže

Emmanuel Macron obhájil prezidentské křeslo. Co teď bude dělat, neví nikdo. Bohužel zřejmě ani on sám.

Vítězství s pachutí hněvu. Proč Macron moc slavit nemůže
Emmanuel Macron je zvolen podruhé a naposledy. Zdánlivě tedy nemá co ztratit. | foto Shutterstock.com

Podle všech exit pollů a odhadů francouzský prezident Macron obhájil své křeslo. Překvapení se nekoná. Dokonce to vypadá, že nad Marine Le Penovou zvítězil vcelku s přehledem. Jakýkoli jásot však není na místě – v samotné Francii ani v Evropě. Důvodů je hned několik. 

Celá volební kampaň se nesla v duchu kritiky francouzského establishmentu za opakované nezvládnutí zásadních okamžiků. Klíčovým tématem, které přebilo vcelku nízkou nezaměstnanost, tradiční protiimigrační notu i napadení Ukrajiny Ruskem, byly rostoucí ceny a z nich vyplývající obavy mnoha Francouzů ze zchudnutí. Právě na nich antiestablishmentoví a populističtí kandidáti zleva i zprava získali v prvním kole velkou většinu odevzdaných hlasů. 

Úplně nejdůležitější zprávou celých voleb je tedy sílící hněv francouzské společnosti, o kterém svědčí i rekordní počet odevzdaných prázdných hlasovacích lístků v kole druhém. To je stav, který nemůže potěšit žádného nastupujícího prezidenta.

Před druhým kolem významně vzrostl sociálně populistický apel. Macron, který se ještě před prvním kolem ve vidině potřeby oslovit pravicovější gaullistické voliče tvářil jako politik středu, se ocitl v kleštích. Věděl, že klíčem k úspěchu jsou voliči, kteří v prvním kole hlasovali pro rudo-zeleného radikála Mélenchona. A Le Penová dále tlačila na pilu drahoty a chudnutí celé společnosti. A tak stávajícímu prezidentovi nezbylo než uhnout doleva, a v tomto duchu slibovat nesplnitelné a naopak odvolávat, co slíbil. Na poli ekonomické a sociální, ale i zelené politiky.  

Po svém vítězství se Macron znovu dostane do pozice, v níž vlastně nemůže uspět. Ať udělá, co udělá, významná část jeho voličů z prvního i druhého kola na něj bude už za pár dní pořádně nadávat. Někteří to ostatně dělali už při hlasování ve druhém kole. Skřípění zubů části hlasujících gaullistů a ještě větší části „mélenchonovců“ bylo očividné a slyšitelné na stovky kilometrů daleko. 

Macron je zvolen podruhé a naposledy. Zdánlivě tedy nemá co ztratit. Jenže on ještě ani úplně nevyhrál.

Za pár týdnů musí své vítězství stvrdit ziskem většiny ve volbách do dolní komory francouzského parlamentu. Před pěti lety to překvapivě dokázal. Teď je k tomu však paradoxně dále než tehdy. Proti němu se může velice jednoduše postavit významná část těch, kteří jej nyní volili, aby zabránili katastrofě v podobě nástupu Le Penové. Toto nebezpečí je pryč, tak si teď mohou v klidu vyřídit účty s nepopulárním prezidentem. Bez šance není ani populistická pravice, která teď může čerpat i z rezervoáru hlasů pro další dva radikální kandidáty a možná i od části naštvaných gaullistů. Le Penová navíc teď k udržení pozice potřebuje opravdu dobrý výsledek. 

I kdyby ale i v této volební zkoušce uspěl, nemá Macron, a spolu s ním i celá Francie, vyhráno. Je totiž takřka jisté, že kritici, kteří mu vyčítají nedostatek vize, reálného programu i schopnosti sestavit kompetentní tým, jenž si poradí s hlavními problémy, mají v jádru pravdu. Macron to vlastně potvrdil už v minulých pěti letech. 

Politická transformace Francie tedy pokračuje. Zatím je naštěstí spíš evoluční než revoluční. I tak z ní ale už brzy může leckoho pořádně bolet hlava.