Fond absurdity

Politika EU nejenže nerozšiřuje severní prosperitu na jih, ale ještě sune jižní dluhy na sever a politicky podminovává celou evropskou spolupráci.

Úsměvy do objektivů a nadšení nad dohodou provází shodu hlav států EU nad obřím zadlužení Evropské unie za účelem, kterým má být prý obnova evropské ekonomiky po koronaviru. Možná je na zvážení, zda v této souvislosti ještě mluvit o hlavách států, když ty státy touto dohodou přicházejí o poslední zbytky své státnosti.

Jak to bude fungovat, si ukažme na české realitě. Podle dosud známých čísel dostaneme z nového fondu nějakých 230 miliard korun na dotacích a můžeme žádat ještě o údajně výhodné půjčky v obrovském rozsahu 400 miliard korun. Otvírejme šampaňské. Ale jen než nám dojde, že proti těmto sumám stojí stejný dluh vůči EU, která si tyto obří sumy půjčí na finančních trzích.

Fakticky to znamená, že náš státní dluh dnes někdy v půl šesté ráno se vznikem toho slavného dealu narostl zhruba o čtvrtinu. To platí za předpokladu, že jsme stále čistým příjemcem. Bohatší státy jsou na tom o dost hůře.

Před pár dny jsme se dohadovali o zhruba stejné částce letošního rozpočtového deficitu. Předmětem toho sporu bylo, že u malé části z této částky vlastně nevíme, k čemu bude použitá. U půl bilionu prohnaného přes Brusel pak nevíme prakticky vůbec nic. Vše se bude řídit jakýmsi naší vládou připraveným reformním programem, schvalovaným v Bruselu. A my pak můžeme se čtvrtinou peněz, které si fakticky sami půjčujeme, údajně poměrně volně šoupat mezi schváleným položkami, což je vydáváno za skvělý úspěch našeho vyjednávače Andreje Babiše.

Fond je prý výrazem evropské solidarity, když pomáhá zemím silně zasaženým covidovou krizí. Takže čerpáním dotací a zvýhodněných půjček, které fakticky nepotřebuje, je Česko solidární s Itálií a Španělskem? Absurdistán.

To, že finanční nestabilita Itálie a Španělska ohrožuje celou eurozónu - a i když nejsme jejími členy, máme legitimní a zcela reálný zájem minimalizovat riziko či důsledky jejích možných otřesů -, je fakt. Nikoli však argument pro vytvoření mechanismu, který slouží jen ke zvýšení objemu Bruselem přerozdělovaných peněz, na jejichž využití volič v národních státech nemá prakticky žádný vliv. Stále více se totiž rozhoduje kvalifikovanou většinou a o některých věcech dokonce i bez účasti národních vlád. Zářným případem jsou takzvané zelené finance, jejichž dopad bude tragický.

Deklarovaný cíl pomoci jižnímu křídlu je dávno realizován prostřednictvím měnové politiky ECB. Částka, která do Itálie doputuje z nového fondu, není nijak zásadní a na konkurenceschopnosti tamních podniků nezmění vůbec nic. Jen dává další signál, že italské dluhy v každém případě někdo zaplatí, takže není problém půjčovat si dál. Uděláme trochu povyku kolem reforem, které zavedeme, většinu zase odpískáme, jako se to stalo v Řecku, a můžeme pokračovat.

A můžeme se i dál tvářit, že nevidíme, jak tahle politika nejenže nerozšiřuje severní prosperitu na jih, zato ale sune jižní dluhy na sever a politicky podminovává celou evropskou spolupráci kopáním hlubokých příkopů mezi věřiteli a dlužníky.

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní