Financování české vody kolabuje. Reformu stát stopl

Ministerstvo zemědělství stáhlo plán na změnu způsobu financování podniků Povodí, které je podle resortu nadále neudržitelné. Ke změně chybí „politická vůle“.

Financování české vody kolabuje. Reformu stát stopl
Vodárenství, ilustrační foto | Tomáš Novák / HROT

Vodárny to znají až moc dobře. Čím více navyšovaly ceny vodného a stočného, tím více lidé vodou šetřili a do systému plynulo méně a méně peněz. Nyní hrozí, že se podobný efekt bude opakovat i u „velké vody“, tedy pětice státních podniků Povodí, které spravují téměř veškeré tuzemské vodstvo. Beze změny jim brzy budou chybět peníze na boj proti suchu i povodním.

Plán, který měl kolaps odvrátit, ovšem vzalo ministerstvo zemědělství po necelém roce jednání na přelomu roku zpět. Týdeníku Hrot to potvrdil mluvčí ministerstva Vojtěch Bílý. „Na základě uskutečněných jednání lze konstatovat, že v současné době chybí politická vůle navržené změny realizovat. Proto bylo projednání tohoto materiálu přerušeno,“ uvedl Bílý. Proti návrhu vystupovalo především ministerstvo životního prostředí vedené Richardem Brabcem, se kterým má šéf zemědělského resortu Miroslav Toman dlouhodobé spory. 

Začarovaný vír

Sedmdesát a více procent tržeb jednotlivých podniků Povodí dnes tvoří poplatky za odběr povrchových vod. Ročně jde v souhrnu o necelé čtyři miliardy korun, za které státní podniky čistí koryta, budují hráze, opravují jezy a bdí nad kvalitou tekutiny. Sedmdesát procent těchto poplatků zase hradí tuzemský průmysl, zbytek zemědělci či vodárenské podniky. Na platbách od průmyslových závodů je tedy údržba tuzemských toků existenčně závislá. 

Množství vody odebrané fabrikami ovšem postupně klesá. Například z toků ve správě Povodí Labe bylo v roce 2010 odebráno celkem 825,2 milionu kubíků zpoplatněné povrchové vody, předloni to bylo už jen 526,6 milionu. V Povodí Odry od začátku desetiletí klesly odběry z 144,1 milionu kubíků na 123,4 a v Povodí Vltavy z 238,6 na 224,8.

To má několik důvodů. Jednak jsou to stále častější sucha a nedostatek povrchové vody, kterou se průmyslové firmy snaží nahradit levnější podzemní vodou. Zároveň jsou firmy pod ekonomickým tlakem tvořeným růstem mezd v posledních letech, i nutnými ekologickými investicemi a nyní i dopady koronaviru. Snaha o snižování nákladů je nutí i k efektivnějšímu zacházení s vodou.

To je dobrá zpráva z environmentálního hlediska, pro fungování Povodí to však znamená existenční hrozbu. S klesající spotřebou padají příjmy státních podniků, které se v minulosti pokoušely výpadek kompenzovat zdražováním. Růst cen však motivuje firmy k ještě většímu šetření a Povodí se ocitají ve stejném začarovaném „víru“ jako svého času vodárny. 

Situaci navíc zhoršují i klesající příjmy z provozu malých vodních elektráren. Ty sice netvoří tak významnou část tržeb, jako je tomu u poplatků povrchových vod, vlivem stále intenzivnějšího sucha, a tedy i nižší výroby elektřiny ovšem klesají ještě významněji. 

Kdo ovládne podzemí vodu?

Ministerstvo zemědělství proto loni z jara navrhlo reformu celého systému, která měla ekonomické přežití Povodí zajistit i do budoucna. Počítalo se se dvěma možnými variantami. Podle první z nich se měla cena odběru jednoho kubík sjednotit u všech pěti podniků na 3,50 koruny. 

V současnosti si všechna Povodí stanovují cenu samostatně, ve všech případech by to znamenalo citelné zlevnění. Nemělo by tedy dojít k dalšímu zatížení průmyslu a cena by se přiblížila podzemní vodě, za kterou dnes odběratelé platí dvě, (v případě pitné) respektive tři koruny. Výpadek v příjmech pak měly nahradit právě poplatky za odběr podzemní vody, které by se nově měly stát příjmem Povodím.

V současnosti tyto peníze plynou půl na půl Státnímu fondu životního prostředí (SFŽP) a krajům. Předloni to přitom bylo jen za fond 385,3 milionu korun, o 85,3 milionu více, než fond předpokládal. Příjmy z podzemní vody přitom rostou, což se do jisté míry děje právě na úkor vody povrchové.

Druhá varianta měla zdražit podzemní vody o 100 procent, přičemž by dodatečný výnos připadl právě Povodím. I tato možnost však narazila na jednáních tripartity na tuhý odpor. Podle zdrojů týdeníků Hrot měli výhrady opět především zástupci ministerstva životního prostředí. To je i logické, resort by přišel o kontrolu minimálně nad stovkami milionů korun ročně.

Brabec vs. Toman

Spor o financování tuzemské vody lze číst také jako pokračování boje mezi ministrem zemědělství Miroslavem Tomanem a ministrem životního prostředí Richardem Brabcem. Oba mají ve vládě neotřesitelnou pozici, Toman díky záštitě prezidenta Miloše Zemana, Brabec je zase dlouholetým věrným spolupracovníkem premiéra Andreje Babiše.

Působnost obou silných ministrů se přitom v řadě oblastí překrývá, což vede k četným konfliktům. Loni se to projevilo například sporem o plošné trávení přemnožených hrabošů, nezřídka se však vzájemné rozepře obou ministr točí právě kolem miliard spojených s tuzemskou vodou.

Brabec tak například prosazoval zřízení úplně nového regulačního úřadu zodpovědného za dohled nad vodárenstvím. Za tento úkol však nyní zodpovídá speciální útvar na ministerstvu zemědělství, které by tak přišlo o rozsáhlé pravomoci. Přesunutí stovek milionů korun ročně od SFŽP směrem „zemědělským“ Povodím by zase oslabilo Brabcův úřad.

Oba resorty se tak drží navzájem v šachu. Podle informací týdeníku Hrot se v tuto chvíli na žádném jiném způsobu změny financování Povodí nepracuje a za současné vládní konstelace je úprava bez šance. 

Týdeník hrot

  • Políček bezradné vládě
  • Čistá energie z pracovních lágrů
Objednat nyní