Falešný vnuk Alfonse Muchy. Smlouva s Hřibem. Šíří se zdrcující dokumenty

Jméno slavného českého výtvarníka Alfonse Muchy v posledních týdnech zaznívá v mnohem pochybnějších souvislostech, než by si milovníci jeho děl přáli.

Falešný vnuk Alfonse Muchy. Smlouva s Hřibem. Šíří se zdrcující dokumenty
Výstava Alfonse Muchy v Obecním domě z roku 2013 | foto Milan Vopálenský

Spory o Slovanskou epopej jsou jen vyvrcholením „péče“, kterou jeho odkazu věnuje pan John Omond Mucha. Muž, který si udělal z muchovské značky byznys o sobě tvrdí, že je vnukem Alfonse Muchy. Teď ale vyplouvá na povrch čím dál více informací, že je to nejspíš jinak.

Na internetu se dokonce objevila stránka Dědic s falešnou krví, která dokumentuje smutný příběh, ve kterém se dědických práv po slavném uměleckém rodu zmocňuje neúspěšný londýnský finančník John Omond, vystupující jako syn Alfonsova syna Jiřího. Z dokumentů přitom vyplývá velmi pochybný vztah k této rodině.

Ve stručnosti řečeno - John Omond Mucha podle těchto informací vůbec není synem Jiřího Muchy. Podnikatel, který před několika týdny uzavřel s Prahou dohodu na problematickém a finančně pro město těžce nevýhodném umístění Slovanské epopeje do podzemí obchodního centra Savarin, ve skutečnosti vůbec není v příbuzenském vztahu s Alfonsem Muchou, autorem tohoto unikátního cyklu. Přesto se podepisuje jako jeho dědic.

Divoké manželství

Jiří Mucha, jediný syn legendárního výtvarníka, se během druhé světové války v Londýně seznámil s britskou hudební skladatelkou Geraldine Thompsonovou. Vzhledem k bohémské povaze obou mladých lidí ale ani po uzavření sňatku neznamenalo, že se zřekli mimomanželských poměrů. Jiří Mucha byl po celý svůj život vyhlášeným charismatickým svůdníkem a jeho žena byla rovněž velmi atraktivní. Divoké umělecké manželství se několikrát odloučilo, a to i na několik let.

Jan Marek Mucha se narodil v roce 1948, za trvání manželství, ale v době, kdy oba rodiče byli odloučeni. Jeho rodištěm je Londýn. Podle informací z okolí rodiny a tvrzení samotného Jiřího Muchy měl být jeho biologickým otcem filmový režisér Vladimír Čech, se kterým se Jiří Mucha potkával pracovně (psal s ním scénáře).

V dalších letech Jan Marek vyrůstal v rodině Muchových, o umělecký svět ale nejevil zájem, s Jiřím Muchou měl napjaté vztahy a v roce 1966, když s matkou odešel do Anglie, si nechal změnit jméno na John Mark Omond, podle skotských předků své matky.

Dokument: Změna jména

 

Jiří Mucha své otcovství k Johnovi nikdy oficiálně neuznal. V roce 1972 naopak oficiálně deklaroval (v dokumentu z 14. září tohoto roku), že John Omond není jeho synem.

 

Ten zatím působil jako finančník v londýnské City a k Muchově rodině se nijak nehlásil.

Z okolí Jiřího Muchy existuje množství relevantních svědectví, že v osmdesátých letech, když zestárl a začal pořádat své záležitosti, mu velmi leželo na srdci, aby syn jeho manželky nebyl dědicem díla jeho otce, o které pečoval celý život. Současně ale z úcty k manželce nechtěl jít cestou oficiálního soudního popření otcovství.

Mucha - Remembered by his Son Jiri Mucha - 1975

Po poradě s advokátkou Dagmar Burešovou v notářském zápisu z května 1989 popřel právo Johna Omonda na muchovské dědictví.

V téže době měl v komunitě výtvarných umělců a mecenášů činit kroky, aby zajistil přechod díla svého otce na jiné subjekty, než byl pan John Omond, kterému se finančnictví v Londýně dařilo stále méně a Jiří Mucha se obával, že by ho Muchovy obrazy mohly zaujmout jako vítaný zdroj výdělku.

Svědectví v tomto duchu vydala například i paní Meda Mládková, mecenáška umění, se kterou se Jiří Mucha navštěvoval a dopisovali si. Paní Mládková v roce 2003 své svědectví oficiálně zaznamenala v dopise ministru kultury Pavlu Dostálovi.

V dubnu 1991 Jiří Mucha zemřel a následovalo dědické řízení, do kterého se (dle jeho neblahého očekávání) intenzivně zapojil John Omond, který v té době začal vystupovat jako John Omond Mucha.

Československé veřejnosti nabídl příběh dědice slavného jména, který opustil výnosný byznys v Londýně a přišel po roce 1989 zachraňovat rodinné stříbro v podobě díla jeho dědečka Alfonse Muchy.

Mucha: Otce StB nechtěla, kecal jim. Pamatuju ty Silvestry, když mi do pokoje přišel nalitej Kopecký

Dědické řízení probíhalo velmi podivně, například cena děděných uměleckých děl byla extrémně podhodnocena. Stejná díla, jejichž souhrnná hodnota podle notářky měla být jen několik milionů korun, byla v téže době pro účely výstavy Alfonse Muchy v Tokiu ohodnocena na desítky milionů dolarů. Přes matku Geraldine se k tomuto majetku dostal John Omond Mucha.

Dalším smutným bodem tohoto příběhu, který by si zasloužil vlastní text, je vyvedení většiny děl do nadace sídlící v Lichtenštejnsku.

V roce 2016 pak John Omond Mucha uplatnil nárok na vlastnictví Slovanské epopeje, kterou Alfons Mucha společně s podnikatelem Cranem, který si ji u umělce objednal, věnoval Praze. Dědic argumentoval nedodržením podmínek darování ze strany hlavního města a přes média hrozil, že Praze udělá ostudu po celém světě.

Po několika letech soudů, které pan Omond spíše prohrával než vyhrával, se vedení města, primátor Hřib s náměstkyní Třeštíkovou, nečekaně rozhodlo uzavřít mimosoudní dohodu, podle které má být Slovanská epopej umístěna v podzemních prostorách obchodního centra Savarin, které chce u Václavského náměstí budovat nadnárodní developerská společnost CRESTYL (ovšem ještě ani nemá stavební povolení).

To je ale zase jiný pozoruhodný příběh z pražského magistrátu.

V každém případě je zajímavé sledovat, jak se muž, který velmi pravděpodobně není vnukem Alfonse Muchy, dokázal zmocnit celého rodinného muchovského dědictví a dokáže přes něj tlačit na vedení města.

Článek vyšel na webu Prahain.cz, publikováno se svolením redakce.