Facky & Rvačky aneb Volný nebyl první

Násilí ve sněmovně má u nás bohatou historii. Za starého Rakouska ani za první republiky se na nějakou tu facku nehledělo. Sněmovnou lítaly kalamáře i balíky spisů a občas se poslanci servali jak koně.

Facky & Rvačky aneb Volný nebyl první
ilustrační foto | Archiv

Ještě nikdy v novodobé české historii si žádný poslanec nedovolil to, co včera ve sněmovně předvedl Lubomír Volný (ex SPD), když se tahal s předsedajícím schůze o mikrofon a na protivníky, kteří se ho snažili odtáhnout, pořvával, že dostanou „flákanec“.

Nejvíc se tomu zřejmě přiblížil sám Volný, během předloňské eskapády, při které vmetl poslanci Janu Birkemu (ČSSD) do tváře hospodskou výzvu: „Pojď ven!“ Nevyrovná se tomu žádná Rathova, Zemanova ani Kalouskova sprosťárna, Topolánkova „jednička“, opilecké scénky Miroslava Kotta, Vondráčkovo poskakování po předsednickém pultíku s kytarou v ruce ani dnes polozapomenutá nahnědlá stoka Miroslava Sládka a jeho suity. 

Za starého Rakouska-Uherska a za první republiky byla ale sněmovní realita mnohem barvitější. Facky padaly jedna za druhou, poslanci po sobě házeli spisy i kalamáře, ničili vybavení sněmovny a občas se servali jak koně. Jednou byla dokonce sněmovna vyklizena kvůli smrduté pumě. Následující výčet dávných poslaneckých hříchů není ani zdaleka vyčerpávající. Jde jen o několik málo obzvláště pamětihodných případů.

1905. Jak se fackovalo v kuloárech

O obrovský skandál se 17. února 1905 postaral hrabě Vojtěch Václav Sternberg, když v kuloárech vídeňské Říšské rady „zpolíčkoval“ parlamentního zpravodaje Národních listů císařského radu Josefa Penížka. Všechno začalo o dva dny dříve, kdy temperamentní hrabě pronesl jeden ze svých typických rtuťovitých projevů, ve kterém obsáhl snad všechny nešvary lidstva – mamon, daně, socialismus („nejhroznější nemoc století“) či malost české politiky, kterou charakterizoval výrokem: „Jediné, co jsme za 15 let od vlády vymohli, jest, že v Kutné Hoře smí býti na kasárnách vedle německého nápisu také český.“

České noviny si to nedaly líbit a hrabě se druhý den stal obětí jejich „shitstormu“. Nejhůře o něm v Národních listech psal již zmíněný Penížek, který tvrdil, že Sternberg je „člověk, který si jakživ nevydělal ani haléře, který pro český národ ničeho neudělal“, je „smutnou specialitou“ a „naprostým diletantem, který nedovede o žádném sebe jednodušším thématu seriosně promluviti“, a kterého poslanci poslouchají jedině proto, „že budí mimovolně a bezděky všeobecnou veselost“ a dovede tuto stupňovat až v chechot a řehot: „Lidé popadali se za břicho, tloukli rukama na pult, dupali nohama. Bylo to jako v cirkuse, když clown převaluje se k obecnému gaudiu v písku manéže.“

Tohle si zas nenechal líbit pomluvený hrabě, a když nazítří procházel sloupovou síní vídeňského parlamentu, přistoupil k Penížkovi, vlepil mu facku a zmizel ve sněmovní restauraci, kam žurnalisté nemohli.

Noviny v následujících dnech pokračovaly v osočování hraběte a Penížek podal na Sternberga žalobu. Okresní soud ve vídeňském Jozefstadtu ji projednal v dubnu 1905. Hraběti kvůli „fackové aféře“ hrozilo teoreticky vězení (nactiutrhání tehdy řešilo trestní právo), přesto si svůj proces nadmíru užíval, moc se nehájil a neváhal se během něj ponořit do dávné historie, když tvrdil, že jeho jednání vycházelo „z historické kontinuity“ jeho rodu: „Připomínám, že jeden z mých předků při jednání o mír Jiříka z Poděbrad s Matyášem Korvínem nejvyššího komořího uherského tak zpolíčkoval, že jednání muselo býti přerušeno.“ Samozřejmě to nemohlo skončit jinak než odsouzením, ovšem tisíc korun, které musel hrabě zfackovanému Penížkovi zaplatit, mu nejspíš za to povyražení stálo.

1908. „Pusté výjevy“ kvůli cukru a rourám

Podobné kratochvíle se ovšem neodbývaly jen na vídeňské Říšské radě, hezky servat se uměli i poslanci na českém zemském sněmu. V září 1908 se konaly sněmovní volby a příštích několik týdnů se menšinoví němečtí poslanci bavili nekonečnými obstrukcemi. Využívali k tomu fígl, který Čechy rozpaloval do běla – jeden z německých poslanců požádal sněm o udělení dovolené, jeho kolegové se přihlásili do diskuse a pak o této ptákovině hodiny a hodiny mluvili.

Číše trpělivosti přetekla 15. října 1908, kdy si po dvouhodinové rozpravě o smyslu německých dovolenek vzal slovo příští československý ministerský premiér Antonín Švehla a probíhající představení označil za „trapné jednání komediantské“. 

Němci nejdřív reagovali křikem, pískáním a bušením do lavic, pak ale německý poslanec Adolf Glockner popadl, jak psala Národní politika, „lepenkovou urnu hlasovací“, začal na ní bubnovat a spolu s ostatními Němci křičel: „Roury! Roury!“ Narážel tím na nedávný skandál, během nějž bylo – národnostně české – pražské zastupitelstvo obviněno z korupce při nákupu trubek pro městské vodárny. Mladočech Václav Karta na oplátku vytáhl z kapsy kostku cukru a s voláním „Cukr! Cukr!“ jí provokativně mával před obličejem německého poslance Karla Hermanna Wolfa, aktéra tehdy všeobecně známé korupční „cukerní aféry“. Ten neudržel nervy na uzdě, se zvoláním „Bídný pse!“ se „vrhl na poslance Kartu a uchopil jej za prsa, zasáhnuv jej při odrazu podávaného cukru do brady“.

Vzápětí Wolfa obklopili poslanci obou táborů, přičemž z Čechů se do strkanice zapojil nejen zmíněný Švehla, ale také budoucí ministr obrany Václav Klofáč či jeden ze zakladatelů sociální demokracie Josef Hybeš. V té chvíli do řad zápasících přiletěl kalamář, „jehož obsah potřísnil jak obličeje, tak i šatstvo celé řady českých poslanců“.

Pachatele se nikdy zjistit nepodařilo, ovšem Češi měli za to, že šlo o německé poslance Josefa Meyera a Maxe Morawetze a vrhli se na ně. Poslanec Sojka „uchopil německého agrárníka Mayera za vlasy a drahnou dobu jím cloumal“, jeho kolega Douša mezitím vzteky roztřískal stolek a poté už prý bylo „viděti jenom míhající se paže, mezi nimiž s jedné strany na druhou potácely se postavy německých radikálů Meyera a Morawetze, jemuž visel s krku límec čísi rukou stržený“.

Chvíli poté dopadly mezi české poslance další dva kalamáře a nejvyšší maršálek (předseda sněmu) schůzi ukončil. Nikdo to však nevzal na vědomí a všeobecná bitka pokračovala ještě dobrých deset minut, než „zhasili sluhové elektrické světlo“. Když se opět rozsvítilo, naskytl se přítomným podle německé Bohemie žalostný pohled. „Bylo vidět početné poslance s rozcuchanými vlasy a utrženými límci a manžetami. Podlahu pokrývaly střepy, rozbité monokly, manžetové knoflíčky a z obleků utrhané knoflíky.“

1920. Kolik váží facka od (ex)ministra

Pád Rakouska pochopitelně politiky rvačkám neodnaučil. K jedné z pamětihodných došlo 2. prosince 1920 během sněmovní rozpravy o rozpočtu. „Porcování medvěda“ probíhalo už tehdy zhruba stejně jako dnes a lidovec (a kněz) Jan Rýpar se jal před plénem obšírně zdůvodňovat objem prostředků, bez kterých se neobejde katolická církev. Bůhvíproč měl při tom nutkání vzpomenout na dávné křivdy a zrovna když líčil, jak neznaboh na trůně Josef II. rušil a zavíral kláštery, přerušila ho výkřikem – „Neshromažďujte sobě poklady!“ – národní socialistka Louisa Landova-Štychová. Rýpar se tím nenechal rušit a podle Národní politiky s ledovým klidem poznamenal: „My neshromažďujeme, jen vy neshromažďujte po vrbensku.“ Byla to zjevná narážka na předchozí působení národního socialisty Bohuslava Vrbenského v čele – všeobecně nenáviděného – ministerstva výživy lidu.

Vrbenský – známý cholerik – ovšem ledový klid nezachoval a ještě během Rýparovy řeči na něj dle referátu katolického deníku Čech pokřikoval: „Však ty to dostaneš!“ Stěžoval si i u předsedy lidovců (a dalšího kněze) Jana Šrámka, který mu prý ale odpověděl: Budete-li fackovat, dostanete facky také.“ Hned po skončení Rýparovy řeči k němu Vrbenský podle Národní politiky přistoupil a „vyťal mu políček“. V tu chvíli se na něj vrhlo několik lidovců a moravský sedlák Josef Šamalík zfackováného spolustraníka pomstil, když „spoličkoval dra Vrbenského“.

Nepřehledné události příští čtvrthodinky by legendární slovenský komentátor Karol Polák shrnul slovy „trma vrma“. Do detailů radši zabředávat nebudeme, postačí konstatování, že během oněch temných minut byl slovenský ľuďák (a kněz) Florian Tománek sražen k zemi a komunista Ladislav Kučera utrpěl krvavé zranění prstu.

1922. Smrdutá bomba ve sněmovně

Pátek 27. ledna 1922 je v dějinách českého parlamentarismu pamětihodným dnem. Vřava vypukla hned poté, co do sněmovny vkročil její předseda František Tomášek. Komunističtí poslanci ho uvítali „hurónským pokřikem“ a mávali mu před očima zcenzurovaným Rudým právem, ve kterém místo provolání komunistického předáka Josefa Hakena k vojákům svítila jen bílá plocha. Když se Tomášek posadil, započala schůze dle Národní politiky „za pekelného burácení komunistických pultů“.

A mělo být hůř. Komunista Jaroslav Blažek křičel „Měli jsme ještě málo censorů rakouských? To je demokracie?“ Soudružka poslankyně Anna Malá „rozmlátila na cucky“ svazek „sbaleného pijavého papíru a spisů“ a předák strany Josef Skalák „vytrhl ze svého pultu prkno a mlátil jím do taktu“. Pozadu nezůstal ani zakladatel a tehdejší místopředseda strany Bohumír Šmeral, který „pěstmi pult svůj silně poškodil“.

Do boje proti veřejnému pořádku se v tu chvíli zapojili poslanci německé sociální demokracie a Německé nacionální strany (DNP). Chaos kulminoval a v sále vypukla strkanice. V tu chvíli se komunisté vztyčili jako jeden muž, zapěli „Rudý prapor“ a demonstrativně odešli. Okamžik poté „rozplesklo se cosi na světlém zástěnku nad hlavou zvonícího a napomínajícího předsedy Tomáška“ a zápach zkažených vajec vyhnal poslance ze sálu. Viníkem byl již zmíněný člen DNP Baeran, který do parlamentu přinesl smrdutou pumu naplněnou sirníkem (sulflidem) amonným. Národní politika označila jeho čin za „útok bídáckého zhovadilce“ a vyslovila přání, aby „Baeran za zvrhlost svoji potrestán byl kriminálem, kam už dávno patřil“.

U soudu Baeran svůj čin bagatelizoval. Tvrdil, že vržením pumy „demonstroval „proti násilí na německých poslancích ve sněmovně“, a dodal, že žasne, proč „byl obžalován pro takovou maličkost, jako je hození malé pumičky“. Porota ho následně – v lednu 1923 – poslala na čtyři roky za mříže, ovšem „pumička“ v tom ve skutečnosti hrála jen podružnou roli, protože Baeran byl kromě toho vyzvědačem a dodával citlivé vojenské informace Maďarům a Polákům.

1926: Panská koalice v boji zrozená

Na jaře roku 1926 zasáhla první republiku hluboká politická krize, během které se vcelku otevřeně spekulovalo, že československá demokracie se už možná přežila a řešením by mohla být autoritativní vláda.

Cestou z krize bylo ustavení nové parlamentní většiny, která byla složena z čistě pravicových stran – českých, německých a slovenských. „Panská koalice“, jak rodící se většinu překřtila levice, se kalila v červnu 1926 při hlasování o dvou předlohách – kongruovém zákoně (šlo o zavedení státních platů kněžím, což požadovaly klerikální strany) a zvýšení zemědělských cel (podmínka stran agrárních). Vyšachovaná levice – hlavně komunisté a národní socialisté – byla jednoznačně proti. Ulicemi v té době pochodovaly desetitisíce lidí a parlament víc než co jiného připomínal bitevní pole.

K menší šarvátce došlo už 11. července, kdy obrovitý komunistický poslanec Jan Harus, jehož fyziognomie připomínala parní mlátičku, napadl lidovce Jana Šrámka kusem dřeva a poté podle nadšeného referátu Rudého práva „levou rukou utrhl celou přední desku lavice, takže klerikální poslanci řítí se na zem“. Činila se i národněsocialistická divoženka Fráňa Zemínová, která jednomu z klerikálních poslanců vlepila facku.

Ovšem stále to byla jen předehra. Skutečný boj ve sněmovně vypukl až o osm dní později. Začalo to zpěvem. Komunisté notovali „Není na světě farára“, národní socialisté „Hranice vzplála“. Již zmíněný Harus v tu chvíli dle Lidových novin rozvinul standardu, „na které byl obraz Husa a na druhé straně nápis Ani haléře kněžím“. Fráňa Zemínová potom válečným pokřikem „Pryč s kongruou!“ zavelela ke zteči a spolu „s drem Frankem (další národní socialista pozn. red.) vytáhla šuplíky a jali se jimi bušit do lavic“. 

Místopředseda sněmovny lidovec Jan Dostálek schůzi nehledě na vůkolní vřavu řídil dál. Smíšená komunisticko-národně sociální úderka (sociální demokraté jen řvali) se proto vrhla na předsednickou tribunu a Harus vyrval Dostálkovi z rukou listiny. Další komunista Bohumil Jílek se poté pokoušel shodit Dostálka z křesla, zatímco Harus mu hrozil těžkým sněmovním křeslem zdviženým nad hlavu. „Klubko bezradně se zmítajících lidí válí se v pravém slova smyslu po zemi kolem předsednického stolku,“ popsaly události Lidové noviny. V tu chvíli si německý komunista Karl Kreibich všiml, že zpravodaj předlohy – lidovec František Nosek – stojí u Dostálka a do pléna signalizuje, jak má pravice hlasovat. Přiskočil proto k němu a popadl ho za krk.

Na pomoc mu přišel Harus a další: „Komunisté a čs. socialisté se Zemínovou v čele drží Noska za ruce, aby nemohl dávat znamení k hlasování.“ Další se sápali na Dostálka: „Šafranko vzal mu zvonec a zvoní jím do sálu. Posl. Hirschl mlátí těsně pod předsedou do pultu a Mikulíček (všichni komunisté pozn. red.) mu troubí na trubku do uší, aby nebylo slyšet, o čem se hlasuje.“ Harus se mezitím pustil do rvačky se sněmovní stráží a národní socialista Josef Knejzlík začal mezi křesťanské poslance metat, co mu padlo do rukou. Jestli to byl on, kdo rozsekl kusem dřeva ulomeným z lavice ľuďákovi Antonu Hanckovi ret, se však nikdy nezjistilo. 

Řádění trvalo déle než půl hodiny, a když skončilo, ukázalo se, že pravice prohlasovala, všechno co chtěla. Poslední slovo měl pochopitelně soud a tři komunističtí poslanci – Harus, Jílek a Šafranko – dostali pár měsíců vězení za útok na místopředsedu Dostálka.

1930. Fackování o cla

Kvůli clům bylo v parlamentu horko rovněž 2. května 1930. Svět se tehdy stále hlouběji propadal do velké hospodářské krize a sněmovna toho dne jednala o návrzích, které na ni reagovaly. Opoziční komunisté prosazovali zavedení plošné podpory v nezaměstnanosti, kdežto agrárníci – nejsilnější vládní strana – tlačili na zavedení další přirážky k dovoznímu clu na obilí, mouku, maso a živý dobytek. Dodejme, že z hlediska jejich voličů – malých i velkých zemědělců – bylo takové ochranářství logické, ovšem na druhou stranu muselo vést (a také vedlo) ke zdražení základních potravin. Když sněmovna následně zvýšení agrárních cel schválila, kdežto komunistický návrh odmítla, vypuklo peklo.

Komunisté začali obstruovat. Hlasitě pískali, tloukli do lavic a pořvávali hesla „Pryč s hladovými cly!“ či „Hladová cla byla vykoupena dělnickou krví!“ Poté začali po vedle sedících německých sociálních demokratech (čeští i němečtí sociální demokraté se spolu s agrárníky podíleli na vládě tzv. široké koalice) házet sněmovní spisy, a nakonec komunista Viktor Stern vrazil – jak psaly Národní listy – sociálnímu demokratovi Franzi Katzovi „pořádný políček“, což zavdalo „podnět ke zvýšenému řevu a surové pračce“.

Kdo koho zfackoval a zbil, není úplně zřejmé, protože popis událostí přinesený jednotlivými deníky se liší. Již citované Národní listy napsaly, že se v tu chvíli do pranice připletl jiný sociální demokrat Franz Kaufmann, „přiskočil ke Sternovi a dal mu dva políčky“ a nakonec prý útočníka ztrestal na těle i pohaněný Katz. To ovšem vyvracelo Rudé právo, které se dmulo pochybnou pýchou nad tím, že nikdo z komunistů neinkasoval ani ránu: „Poslanec Katz nejenže nedal žádnou facku, ale při nezdařeném útoku facky jen dostával.“ Sterna prý před výplatou ochránil budoucí – poúnorový – ministr informací Václav Kopecký a hned poté se na Katze s Kaufmannem sesypali soudruzi „pobouření zákeřností sociálfašistických (sociálnědemokratických pozn. red.) mameluků“ a oba dostali „nespočetně ran“.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní