Facebook, Twitter, Amazon: Jak se krotí titáni

Z vítězů digitální revoluce se stali noví světovládci. Politici se po dekádách mlčení snaží jejich moc omezit – nebo se na ní přiživit.

Facebook, Twitter, Amazon: Jak se krotí titáni
Jack Dorsey | Profimedia.cz

Nechtěli byste být v kůži Juliena Jina. Čínské úřady jej nejspíš proti jeho vůli drží doma, kdežto v Americe na něho líčí FBI. A hned tak to lepší nebude.

Čínský Američan Jin (ve staré vlasti známý jako Ťin Sin-ťiang) byl až do loňského podzimu členem vedení kalifornské firmy Zoom. Té firmy, která byla loni ve správnou chvíli na správném místě, když zaměstnavatelé začali pod tlakem pandemie ve velkém používat její software k pořádání videokonferencí. Také se to pěkně odrazilo na ceně akcií: Ve srovnání s loňským březnem stoupla až na pětinásobek, dnes je po mírné korekci na trojnásobku.

Náš Julien Jin měl v Zoomu delikátní pozici: Byl spojkou pro jednání s čínskou vládou. Pendloval mezi Kalifornií a Pekingem a uhlazoval hrany požadavků čínských komunistů tak, aby se jejich hranatý kolík vešel do kulatého otvoru amerického korporátního prostředí s co nejmenšími obtížemi.

Buďte proaktivní!

Když předloni Číňané najednou spustili „velký firewall“, Zoom patřil k těm zahraničním firmám, které pro obnovení přístupu na čínský trh musely splnit nově stanovené podmínky. Zoom na tom měl eminentní zájem: Jeho klienti si stěžovali, že se nemohou svých čínských partnerů dovolat, a ať s tím v Zoomu laskavě něco provedou.

Jin měl tou dobou hodně práce. Požadavek Pekingu zněl jasně: Mluví-li Číňan -kdekoli na světě - přes Zoom o zakázaných tématech, jako jsou masakr z náměstí Tchien-an-men z roku 1989 nebo loňské prodemokratické demonstrace v Hongkongu, porušuje čínské zákony. Vláda tedy od Zoomu požaduje, aby jí „proaktivně podával zprávy a včasná varování“ o takovém porušování zákona. A pro případ, že by v Zoomu nedokázali přesně posoudit, jaký hovor legální je a jaký není, jim s tím Číňané pomůžou. Jinými slovy, nechte nás špiclovat, co budeme chtít, a budete mít byznys.

 

Jin poslechl. Podle vyjádření Zoomu, jež cituje žaloba washingtonského ministerstva spravedlnosti, Jin využil „oslabení vnitřních kontrolních procesů“ firmy a špiclování na nějakou dobu skutečně Pekingu zařídil. Když pak těm Číňanům, kteří se o zakázaných tématech nebáli mluvit, začaly zoomové účty mizet, vyšla celá věc najevo. Zoom Jina propustil a nasypal si popel na hlavu; v Číně dál nabízí své produkty jen přes partnerské firmy (BizConf Communications, Suirui Zhumu Video Conference, Systec Umeet), Jin je v Číně, a pokud nebude chtít jet do USA, nejspíš tím celá věc usne.

Jinův příběh však v sobě obsahuje skoro všechny zásadní sporné body dnešního internetu: sílu, jaká plyne z velkého množství uživatelů, svobodu komunikace, již jim technologie poskytují, ale také rizika - míru ochrany jejich soukromí, nemožnost kontroly informací o sobě samém i (často neviditelný) politický tlak tu či onde. Tyto sporné body kvasí v online světě již léta; shodou okolností však právě v těchto týdnech nazrály k řešení na těch nejdůležitějších místech současně.

Koncentrovaná moc

Nemělo by to tak v demokracii být, ale stalo se: rozhodujícím momentem konfrontace Donalda Trumpa a amerického politického establishmentu nebylo zveřejnění výsledků prezidentských voleb. Byla jím chvíle, v níž se Jack Dorsey a Mark Zuckerberg rozhodli odstřihnout Trumpa od sociálních sítí svých firem, Twitteru a Facebooku. Ať už se to komu líbí, nebo ne, hmatatelnější důkaz o moci technologií aby pohledal.

Tato demonstrace moci přišla právě ve chvíli, kdy se politici ve všech velkých mocenských centrech nadechovali k razantnější regulaci internetu, technologií s ním spjatých a lidí, kteří - podobně jako Dorsey a Zuckerberg - tahají za jejich nitky. Dramatické washingtonské události pouze dodaly ambicím regulovat internet (a využití digitálních technologií obecně) na zjevné naléhavosti.

Onu naléhavost jen umocnila jinak bezvýznamná příhoda okolo šifrované vzkazové služby WhatsApp. Tu založil v roce 2009 programátor Brian Acton; o pět let později ji prodal Facebooku pod výslovnou podmínkou, že na ni FB nebude umísťovat reklamu. Když se Zuckerberg v roce 2019 na slib vykašlal, opustil Acton představenstvo FB a založil jinou službu téhož charakteru pod názvem Signal.

Letos na začátku ledna poslal WhatsApp dvěma miliardám svých uživatelů zprávu, že budou muset souhlasit s odevzdáváním větší porce svých osobních dat pro sdílení s vlastním Facebookem. Lidé začali WhatsApp opouštět (osm milionů jich přešlo jen k Actonovu Signalu, další miliony ke konkurenčnímu Telegramu), ačkoli mnoho dat sdíleli s FB již předtím a obava, že FB bude „číst“ jejich zprávy, se zřejmě nezakládá na pravdě. Příhoda dobře ilustruje nervozitu, již každá zmínka o soukromí a datech v lidech vyvolává (ačkoli titíž lidé o sobě na FB často vyprávějí první poslední, což je ale trochu jiný problém). A nejspíš každému z nás je jasné, že když používá službu, která je „zadarmo“, platí jejímu provozovateli nějak jinak - obvykle právě svými daty. Kdo chce zůstat pánem svých dat, musí holt zaplatit, třeba za aplikace jako Silent Circle, Babel App nebo Armour Comms.

Washington je každopádně jedním z center moci, jejichž rozhodování o osudu provozovatelů sociálních sítí má globální dopad. Těmi dalšími jsou Brusel a Peking. O Bruselu ještě bude řeč; regulují však samozřejmě i Číňané, ačkoli po svém. Loni tamní úřady zlikvidovaly pokus Ant Group o největší vstup na burzu v dějinách IPO a začaly vyšetřovat největší tamní soukromou firmu, elektronického obchodníka Alibaba, kvůli monopolnímu chování. Spojovací článek mezi oběma firmami, jejich zakladatel (a nejbohatší Číňan) Jack Ma, na konci října doslova zmizel a vynořil se až minulý týden - aby z neznámého místa přes videokonferenci cosi vykládal stovce venkovských učitelů. Regulace může mít mnoho podob.

Zastaralý zákon

Američané nejspíš Zuckerberga ani Jeffa Bezose z Amazonu zmizet nenechají, ale veselo bude ve Washingtonu i tak. Čerstvě vládnoucí Demokratická strana se na tvrdší regulaci internetu připravovala minimálně poslední čtyři roky. (Jak už to chodí, především proto, že sociální sítě v čele s Facebookem pomohly v roce 2016 vynést k moci Donalda Trumpa na úkor Hillary Clintonové.)

Ve světle sporu okolo Dorseyho a Zuckerbergova rozhodnutí zrušit Donaldu Trumpovi účty je v USA pochopitelně aktuálně nejčastěji na přetřesu svoboda slova v kontextu sociálních sítí. Jejich provozovatelé tam dosud těží z uspořádání, které je čtvrtstoletí staré - a je to na něm znát. Zákon o slušnosti v komunikaci z roku 1996 stanoví, že Twitter, Facebook apod. jsou jen platformami, které poskytují prostor lidem k vyjádření, nikoli vydavateli takových názorů. Pokud by vydavateli byly, nesly by obtížně praktikovatelnou odpovědnost za to, že neporušují zákon.

Na opačném pólu zase stojí situace jen o málo odlišná od té stávající, že totiž každý může publikovat, co ho napadne. Její nevýhody dokázal parádně osvětlit prezident Trump, jehož twitterovému účtu po léta dominovaly nenávistné lži. Jejich obrovský politický dopad dovedl Jacka Dorseyho ke zmiňovanému spornému, nesystémovému kroku v podobě zrušení prezidentova účtu.

Sporný je především proto, že v USA debata o svobodě slova dosud narážela právě na zákon z roku 1996, jenž nepočítal ani s mocí sociálních sítí, ani s prezidentem Trumpova typu. Začíná tak být zjevné, že fenomén sociálních sítí se špatně vejde do kategorií známých ze světa offline, kde je klíčové postavení vydavatele definováno podstatně zřetelněji.

Je proto patrně třeba pravidel typově jiných, na jaká ještě nejsme zvyklí. A právě taková pravidla mohou vznikat v Bruselu, kde se na digitální mocipány též vaří voda. Evropská komise představila 15. prosince návrh dvou zákonů, jež budou páteří zbrusu nové regulace online prostředí. Evropský parlament o nich bude jednat v první polovině roku.

Znovu Vestagerová

Za jejich vznik je odpovědná Margrethe Vestagerová, dánská antimonopolní eurokomisařka a nově viceprezidentka Evropské komise pro věci jedniček a nul. Už z toho nejspíš firmám z Big Tech není nejlépe, protože Vestagerová byla v uplynulých čtyřech letech jediným zdrojem významných regulatorních překážek. Zjednodušeně řečeno, připravovaný zákon o digitálních trzích shrnuje antimonopolní opatření EU pro internetové firmy a zákon o digitálních službách se stará o všechno ostatní, svobodu slova nevyjímaje. Novum zde je, že zákon rozlišuje firmy pohybující se na pomezí platformy a vydavatele podle velikosti - čím větší firma, tím více nároků a více odpovědnosti.

 

Z toho plyne i největší problém: Nová regulace s sebou samozřejmě přinese spoustu soudních sporů a na ty není nikdo připravený lépe než Big Tech. Můžeme se tedy připravit na situaci, v níž bude na internetu velmi nepřehledno. Víme také, že ne každý tah EU se v tomto smyslu povede. Dobře míněné opatření na ochranu osobních dat známé jako GDPR mělo pro skutečnou ochranu soukromí minimální význam, zato zaručilo, že učitelky v mateřské škole nesmějí vyfotit děti na tablo. Každá internetová stránka vás při otevření otravuje dialogovým oknem žádajícím souhlas s tím a oním souhrnem pravidel psaným drobným písmem, jejž stejně nikdo nikdy nepřečetl.

Alternativa je však ještě méně lákavá. Výstižně ji popisuje v knize Nebuďte zlí (Don’t Be Evil) expertka listu Financial Times na digitální svět Rana Forooharová. Přirovnává dnešní technologie k průmyslovému světu na konci 19. století, kdy vysoký stupeň koncentrace moci také dovolil velkým hráčům diktovat si podmínky do míry, která byla pro zbytek společnosti neúnosná.

 

Obzvlášť zákeřné

Působivý je výjev, v němž dva studenti kalifornské Stanfordovy univerzity varují ve své práci nazvané Anatomie rozsáhlého hypertextového webového vyhledávače před nebezpečími, která plynou z obchodního modelu, jenž nechává takový vyhledávač, aby si vydělával reklamou: „Cíle takového obchodního modelu se ne vždy shodují s cílem poskytovat uživatelům kvalitní výsledky vyhledávání.“ Naopak, tvrdí autoři, hrozí přitom nebezpečí, že vyhledávač bude „záměrně“ výsledky zkreslovat, což je „obzvlášť zákeřné“. Oni bystří studenti se jmenovali Sergey Brin a Larry Page a ještě týž rok založili Google - za použi tí přesně toho, před čím akademicky varovali.

Forooharová proto navrhuje několik základních pravidel, jimiž by společnost takové zákeřnosti čelila. Patří k nim zákaz kombinace vlastního byznysu s vyhledávačem/platformou (například Google by nesměl ve výsledcích vyhledávání zmiňovat výrobce elektromobilů Waymo). Jiným opatřením je založení zvláštního technologického fondu, kam by firmy Big Tech odváděly daň zaměřenou zvlášť na přeškolování lidí, kteří kvůli nim přišli o práci.

Ne všechna taková doporučení jsou stejně realistická, ale po nějaké podobné cestě se bude muset Západ ubírat. Jestli dobrá praxe vzejde od amerických demokratů, nebo z pera eurokomisařky Vestagerové, už je vedlejší.

Zákon o digitálních trzích
Nová regulační strategie EU pracuje s pojmem gatekeepers, strážci bran, jimiž jsou velké a mocné platformy (Amazon, Facebook, Google). Ty by do budoucna měly mít některé nové povinnosti a naopak části dosavadní praxe by jim měly být zapovězeny.
Co nově budou muset:
• umožnit za blíže specifikovaných situací třetím stranám spolupracovat se službami, jež „strážce“ sám provozuje
• umožnit klientům - podnikatelským subjektům přístup k údajům, které tyto subjekty samy generují používáním platformy strážce
• poskytovat subjektům inzerujícím na jejich platformě nástroje a informace, jež inzerenti nezbytně potřebují k nezávislému ověřování účinnosti své reklamy na platformě strážce
• umožnit klientům - podnikatelským subjektům nabízet a uzavírat smlouvy se svými zákazníky i mimo platformu strážce
Co nově nebudou smět:
• dopřávat vlastním službám a produktům na své platformě příznivější místo v pořadí než podobným službám a produktům, jež na téže platformě nabízejí třetí strany
• bránit svým uživatelům spojovat se s firmami mimo jejich platformu
• bránit uživatelům v odstranění předinstalovaného softwaru ze svých zařízení

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní