Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Sektorová daň uvalená na banky by zásadním způsobem zasáhla do finanční obslužnosti ekonomiky, říká analytik Miroslav Zámečník.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Instituce Evropské unie vznikly pro potřeby bezpečnějšího, méně ekonomicky propojeného světa.
Vítězem ankety Zákon roku pro byznys je zavedení komunitní energetiky, bodovala také flexibilita trhu práce. Propadákem je naopak návrh regulace dohodářů. Ten je podle Tomáše Prouzy, ředitele Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, nepoužitelný.
Vítězem ankety Zákon roku pro byznys je zavedení komunitní energetiky, bodovala také flexibilita trhu práce. Propadákem je naopak návrh regulace dohodářů. Ten je podle Tomáše Prouzy, ředitele Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR, nepoužitelný.
V Česku stojí volby prezidenta s omezenými pravomocemi zlomek toho, co v zemích s exekutivním prezidentem, ale levné to není nikde
Když je prezident s odstupem nejmocnější muž v zemi, nemůže nikoho překvapit, že pravomocem odpovídá i „ochota platit“ za volební kampaň. Z hlediska nákladů placených z veřejných rozpočtů ovšem nevychází nijak levně ani přímá volba prezidenta v zemích, které jsou neskonale chudší než Spojené státy.
Už kampaň v primárkách, což je v USA pouze boj o stranickou nominaci na prezidenta, vyjde na částku od padesáti do sto milionů amerických dolarů. A ty musí kandidát vybrat od sponzorů nebo vytáhnout z vlastní kapsy. „Fundraising“ zpravidla začíná tak rok před primárkami, přičemž při dodržení pravidel (limitujících výdaje a vyžadujících jejich geografické rozprostření) se uchazeč může kvalifikovat na spolufinancování nákladů na kampaň přímo federální vládou Spojených států.
Omezení jsou dost výrazná, takže v historii najdete kandidáty, kteří se kofinancování raději zřekli a vybírali peníze („own money“). Příkladem byl George W. Bush v roce 2000, který raději sháněl peníze bez federálního grantu. Sehnal zhruba sto milionů dolarů, dvojnásobek toho, v čem by se pohyboval v případě, že by žádal o peníze z federálního rozpočtu.
Spojené státy ovšem hrají vlastní ligu. Stojí za to připomenout, že třeba v Británii vyhrál Boris Johnson volby v roce 2019 levněji, než kolik ve zhruba stejné době stála bitva o kongresmana v některých těsných amerických soubojích, třeba v 21. okrsku v Texasu (něco kolem 22 milionů dolarů).
Celkové náklady na volební proces ze všech zdrojů financování jsou ohromující. Podrobnosti lze najít v detailním členění výdajů v databázích Federal Election Commission, což je zhruba ekvivalent českého Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí (ÚDHPSH).
Volby v roce 2020 (kdy prohrál Donald Trump) stály dohromady (nejen prezidentské, ale i do Kongresu) podle specializovaného serveru OpenSecrets 14,4 miliardy dolarů. Z toho Joe Biden dokázal nabrat od dárců miliardu dolarů, Donald Trump 774 milionů, ovšem polovinu od drobných dárců pod 200 dolarů. Nikdo jiný před ním to nedokázal. Bitvy o místa do Senátu byly fenomenálně drahé, třeba ve státě Georgia stály přes 500 milionů dolarů.
Poslední „midterms“ a volby guvernérů 36 států Unie a dalších orgánů (včetně referend) v listopadu 2022 ovšem stanovily nové výdajové rekordy. Podle OpenSecrets činil celkový účet ze všech zdrojů na všechny volby 16,7 miliardy amerických dolarů. Asi jako letošní HDP Laosu nebo Jamajky.
Pro jakékoli celostátní volby potřebujete rozsáhlou technickou infrastrukturu a v zemích, kde chybí, je nutné ji nejdříve instalovat. Volby bývají vhodnou příležitostí pro velké veřejné nákupy počítačů, kancelářské a telekomunikační techniky, drahá bývá už samotná registrace voličů, aktualizace a ověřování voličských seznamů, něco stojí také pronájem vhodných prostor, platy členů volebních komisí a další provozní položky. Samostatnou kapitolou voleb, které mají nějakou integritu a nejsou pouhým maňáskovým divadlem, je věrohodné počítání hlasů, které obstojí před zraky nezávislých pozorovatelů.
Tento proces není levný nikde, a tak v zájmu dosažení úspor „jednotkových nákladů“ se letos v srpnu v africké Keni volilo z jedné vody načisto – od okresních zastupitelstev a přímo volených okresních guvernérů přes obě komory parlamentu až po prezidentský palác. Dohromady to vyšlo na 42 miliard keňských šilinků (šilink je 0,19 koruny), což v zemi s 22 miliony registrovaných voličů představuje v přepočtu na jednoho voliče 400 korun ze státního rozpočtu. To je sice horní konec africké škály, ale ani zdaleka to nezahrnuje celkové výdaje, tedy včetně zdrojů politických stran a kandidátů. Loni v Keni nějak chyběl dostatek politické vůle pro návrh nezávislé volební komise na snížení limitů na výdaje prezidentských kandidátů na 4,4 miliardy keňských šilinků; ponechali je na 5,2 miliardy keňských šilinků.
S přihlédnutím ke kontextu jde o dechberoucí částku převyšující miliardu korun, tedy poctivý dvacetinásobek českého limitu. Bavíme se přitom o zemi, kde sedmnáct procent populace žije za 1,90 amerického dolaru denně a o minimální mzdě v přepočtu tři tisíce korun měsíčně se jim může jen zdát. Volby natolik zvedají objem hotových peněz v ekonomice, že to je makroekonomicky významný jev, který dělá centrální bance jisté vrásky na čele. Plat prezidenta s 1,44 milionu keňských šilinků měsíčně není špatný, ostatně ani ten poslanecký (710 tisíc šilinků měsíčně brutto), ale že by se z toho daly zaplatit náklady kampaně… Přitom nikdo nepodezírá kandidáty z toho, že do politiky jdou zchudnout.
To neznamená, že se na prezidentské kampani nedají prodělat kalhoty či sukně. Své o tom ví kandidátka za Republikány (Les Républicains) na francouzskou prezidentku Valérie Pécresseová, která si před letošními volbami vzala osobní půjčku pět milionů eur, a nedostala se ani přes hranici pěti procent získaných hlasů, od níž by stát proplácel poměrnou část volebních nákladů do limitu (47,5 procenta do 22,5 milionu eur v letošních prezidentských volbách). Kandidát za Zelené Yannick Jadot také nepřekonal laťku a šest milionů eur nejenže přišlo vniveč, ale hlavně zůstalo bez státní kompenzace. Oba neúspěšní kandidáti museli v podstatě žebrat o příspěvek.
Před volbami je hledání sponzorů normální, ale tady si představte, že sháníte někoho, kdo by byl ochoten dobrovolně přispět na účet po spektakulárně prohraných volbách. Přesto do toho lidé jdou.
V úplně jiné situaci byla Marine Le Penová, která sice skončila také mezi poraženými, ale s vymáháním osobní půjčky 10,7 milionu eur od maďarské banky MKB Bank, kterou ovládá osobní přítel premiéra Viktora Orbána, jistě nebudou problémy.
Navíc, její strana Národní sdružení (dříve Národní fronta) je v oboru získávání financí z obskurních zahraničních bank, které zrovna nesedí v londýnské City nebo na Manhattanu, extratřída. V roce 2014 si půjčila od moskevské pobočky První česko-ruské banky 9,4 milionu eur za šest procent ročně se splatností do roku 2019. První česko-ruská sice přišla v Moskvě v létě 2016 (a poté i v Praze) o licenci, ale pár dní předtím, než se jí ujal nucený správce, stihla půjčku prodat jakési ruské společnosti, která se podle obchodního rejstříku živila půjčováním strojů a nářadí.
Ruský fond pojištění vkladů sice chtěl, zcela logicky, zahrnout půjčku do konkurzní podstaty, ale stopa končila u společnosti Avijazapčasť, která dodávala součástky do letadel a disponovala vysokým stupněm bezpečnostní prověrky od FSB, nástupkyně KGB. Pokladník Národní fronty Wallerand de Saint Just posléze listu The Washington Post tvrdil, že se kolem toho motali „samí vysloužilí kágébáci“. Tento pravdomluvný člověk vydržel ve funkci stranického pokladníka až do června 2021.
