Vybrané články
z týdeníku The Economist

Evropské vakcínové fiasko

Kdo může za to, že Unie nemá dostatek očkovacích látek proti covidu-19? Evropští politici házejí vinu jeden na druhého.

Evropské vakcínové fiasko
ilustrační foto | Shutterstock.com

Na konci prosince předstoupila usměvavá Ursula von der Leyenová před kamery, aby slavnostně oznámila začátek unijního očkovacího programu. Šéfka Evropské komise se pochlubila, že od Sofie po Helsinky dostávají lidé vakcíny, které EU hromadně nakoupila a eurokomise spravedlivě rozdělila. Byl to, rozplývala se von der Leyenová, „dojemný okamžik jednoty a úspěšného evropského příběhu“.

O měsíc později jí úsměv z tváře zmizel. EU stihla naočkovat mnohem menší procento obyvatel než Amerika, Británie i Izrael. Program komplikuje nedostatek vakcín a váznoucí distribuce. Problémy se zásobováním způsobila britsko-švédská farmaceutická firma AstraZeneca, která oznámila, že do Unie dodá necelou polovinu z 80 milionů dávek vakcíny přislíbených na první čtvrtinu letošního roku. Z dojemného momentu se stala bolestivá chvíle a vzájemné obviňování mohlo začít. Takže čí je to vlastně vina?

Neomylný jako papež

Začněme orgánem, jemuž Ursula von der Leyenová předsedá: Evropskou komisí. Trvalo jí několik měsíců, než podepsala s farmaceutickými firmami smlouvy o dodávkách vakcín proti covidu-19, přičemž se to jistě dalo stihnout v horizontu týdnů. Snaha zbavit se odpovědnosti – tedy zajistit, aby ji nesli výrobci vakcín, kdyby se něco pokazilo – dostala přednost před rychlostí dodávek. Rovněž spor s AstraZenecou komise nezvládla.

V záchvatu instituční paniky a zlosti požadovala šéfka komise omezení vývozu veškerých vakcín z území EU. Tato hrozba blokádou vyvolala znepokojení od Tokia po Ottawu a výrazně podkopala unijní tvrzení, že je nejzásadovějším obráncem férového obchodu. Načež se prozradil a půlnoční tiskovou zprávou zavrhl plán zastavit vývoz vakcín do Severního Irska prostřednictvím kontroverzního článku 16 brexitové smlouvy. A aby toho nebylo málo, dopustil se mluvčí komise prvotřídní boty, když ve snaze omluvit neohrabaný unijní zásah do severoirského konfliktu mezi protestanty a katolíky řekl: „Jenom papež je neomylný.“

Nikdo ovšem nenutil národní vlády členských států, aby očkovací program nechaly v rukou komise. Z pohledu práva nemají unijní instituce v podstatě žádnou zodpovědnost za zdraví obyvatel kontinentu, to je plně v režii národních vlád. Ty se však tuto práci rozhodly outsourcovat do Bruselu, aby samy nemusely řešit nevyhnutelný poprask, až některá země získá více vakcín než jiná.

Unijní vyjednavači, uvyklí smlouvání o mnohem jednodušších věcech, jako jsou kvóty na dovoz hovězího masa, tak dostali za úkol jednat s výrobci průlomových očkovacích látek. Přesouvání institucionální odpovědnosti uprostřed probíhající krize je riskantní záležitost, ale v EU jde o překvapivě běžnou věc. Dozor nad projektem za 2,7 miliardy eur a naočkováním 450 milionů lidí tak dostal na starost úřad, který se do té doby staral především o označování potravin – to vše na příkaz vlád členských zemí.

Neobratné jednání Ursuly von der Leyenové tak především vrhá světlo na národní politiky, kteří jí tu práci svěřili. Výběr předsedy Evropské komise není meritokratická záležitost. Von der Leyenová, která zažívala v době výběru do čela eurokomise krušné chvíle na německém ministerstvu obrany, dostala tu práci spíš proto, že vyvolávala nejmenší odpor, než že by se těšila bůhvíjaké podpoře šéfů vlád.

Když dojde na rozdělování nejvyšších postů v Bruselu, vítězí nekonfliktnost nad zkušenostmi i schopnostmi. (Mimo jiné to vysvětluje, proč se do čela eurokomise, tedy do jedné z nejvyšších unijních funkcí, propracovali tři ze čtyř posledních premiérů Lucemburska – státečku se 600 tisíci obyvateli.) Koneckonců to poslední, po čem šéfové vlád sedmadvacítky touží, je, aby tu práci dostal někdo s velkými ambicemi nebo skutečná politická hvězda.

Unijní smlouvy se hemží nepoužívanými nástroji, které by v rukou zručného a ctižádostivého politika dokázaly zásadně proměnit celý kontinent. Hlavní kvalifikací Ursuly von der Leyenové naproti tomu bylo očekávání, že bude dělat, co jí řeknou její hlavní podporovatelé, především francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová. Po posledních týdnech si možná evropští lídři přejí, aby vybírali podle jiných kritérií.

Klidně křičte, nikdo vás neuslyší

Kdyby si chtěl někdo stěžovat na řízení Unie, nenabízí se mu moc možností. Normální vládě dýchá na záda nějaká opoziční strana a hlasitě vysvětluje, proč je dotyčný kabinet k ničemu a jak by to ona dělala lépe. V Bruselu žádná taková veřejná politická soutěž neprobíhá. Eurokomisi mohou sice odvolat poslanci Evropského parlamentu, ale jinak je tento hlavní demokratický orgán EU velmi slabý.

Všechny plány na přeměnu evropského klubu na cosi připomínající parlamentní demokracii, v níž by byl předseda komise vybírán na základě volebních výsledků, padly ve prospěch soukromého handrkování evropských lídrů, jehož výsledkem je výběr Ursuly von der Leyenové. A europoslanci tomu vesměs bezpáteřně přizvukují.

Ve výsledku tak jedinou opozici představují okrajové strany s teleologickou vírou, že EU v určitou chvíli prostě imploduje. A kritika současné eurokomise je prezentována jako odpor k celému projektu, vysvětluje Hans Kundnani z londýnského think-tanku Chatham House. To vytváří prostor pro nezdravou politickou scénu, kde je kritika považována za nelegitimní a cokoli kromě naprostého kolapsu je vnímáno jako rehabilitace.

A tak byly veškeré stížnosti na vakcinační program přehlušeny. Místo aby se voličům omluvil, že jsou evropští důchodci méně chráněni než ti američtí, britští nebo izraelští, připomíná Brusel, že situace mohla být ještě mnohem horší. Podle toho výkladu předešla EU kolektivním nákupem vakcín bratrovražedným sporům jednotlivých států o nedostatkovou surovinu.

Jiné státy také víc riskovaly, když rychleji schválily očkovací látky, které teď mají dostat do těla unijní občané, zní další z bodů obhajoby. Ušlechtilý záměr má zjevně omluvit chybné provedení. Tento přístup vystihla v nedávném rozhovoru německá kancléřka Merkelová: „Vcelku se nic nepokazilo.“ Ve vztahu k EU se voliči pohybují na území nikoho. Nevědí, jak dát průchod své zlosti, kam ji nasměrovat ani jestli se vůbec mají zlobit. Pro demokratický spolek to vůbec není zdravá situace.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní