Evropské superletadlo. Proč projekt elitní fotbalové ligy není mrtvý

Co pohánělo nejbohatší fotbalové kluby k odtržení od zbytku Evropy, kdo skutečně vyhrál a proč není myšlenka superligy ani zdaleka mrtvá.

Evropské superletadlo. Proč projekt elitní fotbalové ligy není mrtvý
Fanoušky protestující proti účasti londýnské Chelsea v uzavřené superlize uklidňoval bývalý brankář a nyní funkcionář klubu Petr Čech. | Profimedia.cz

Seběhlo se to zhruba takto: Aleksander Čeferin neměl o předposledním dubnovém víkendu dobrý pocit. Zástupci celkem pěti bohatých evropských klubů potvrdili šéfovi evropské fotbalové federace UEFA, že se chystá projekt, který by měl konkurovat „jeho“ Lize mistrů a zároveň přihrát zhruba tuctu nejbohatších klubů Evropy slušný balík peněz.

To šlo třiapadesátiletému slovinskému právníkovi pochopitelně proti srsti. Liga mistrů je mimořádně výnosná záležitost; v roce 2018–2019, kdy naposledy fotbalová sezona proběhla v normálním, předpandemickém módu, na ní UEFA utržila 2,82 miliardy eur. Zhruba 300 milionů eur odevzdala klubům; necelou čtvrtinu obdržel vítěz, anglický klub FC Liverpool. To je podle jakýchkoli měřítek dobrý byznys. Pro srovnání, italská Serie A měla tu sezonu tržby 2,5 miliardy, kdežto nejvyšší soutěže v Německu a ve Španělsku utržily těsně nad tři miliardy. Nejlukrativnější soutěž planety, anglická Premier League, dosáhla na 5,9 miliardy eur (za 380 zápasů, kdežto Champions League hraje jen 125 zápasů za sezonu).

Nepodříznout zlatou husu

Čeferin má za korporátní úkol tuto zlatou husu nejen držet při životě, nýbrž ji nechat dál růst. Zároveň je leitmotivem jeho práce zužování finanční propasti mezi velkými a malými, chudými a bohatými. Obojí dohromady je složitý úkol. Kluby sdružené pod hlavičkou UEFA se jako celek za jeho vlády přehouply z červených čísel do černých. Za to však může především soubor pravidel známý jako Financial Fair Play, jenž v různé míře platí zhruba od roku 2011. (Stanoví zhruba tolik, že kluby musejí hospodařit s vyrovnaným rozpočtem; což ovšem dnes neplatí vůbec, protože jinak by kluby zašly na pandemické úbytě.)

Shánět peníze primárně pro menší a chudší kluby není hračka. Dynamika vývoje fotbalu jde obráceným směrem: nejzadluženější jsou především ty nejlepší kluby. Aby si mohly dovolit kombinaci neustále rostoucích cen hráčů na přestupovém trhu a platových požadavků, potřebují do budoucna nutně více peněz.

To vytváří pnutí: UEFA v čele s Čeferinem si přeje zachovat stávající model Ligy mistrů jako hlavní dojné krávy, přičemž je ochotna jej podle potřeby upravovat. Největší, nejlepší, nejbohatší (a nejzadluženější) kluby by naopak rády viděly model, který by je zvýhodňoval ještě víc než dosud.

V tom nerovném boji nebyl Čeferin naštěstí sám. Měl na své straně prominentního člena evropské obchodní smetánky a zároveň důležitého fotbalového činovníka Andreu Agnelliho. Šéf představenstva (a de facto vlastník) turínského Juventusu zároveň vedl Asociaci evropských klubů, instituci, jež v UEFA hájí zájmy klubů.

V onu sobotu večer Čeferin Agnellimu zavolal, a jestli mu Andrea nemůže říci, co konkrétně se chystá; že on, Čeferin, slyšel nějaký cvrkot o konkurenční soutěži. Pokud by to byla pravda, Agnelli by o tom musel vědět.

Ne, to jsou jenom fámy, odpověděl šéfovi italský byznysmen, jeho pravá ruka. Takové řeči, jaké se vedou už bůhvíjak dlouho, znáš to. „Zavolám za hodinu,“ řekl Agnelli na závěr konverzace. Už se neozval a vypnul si telefon. O necelých 24 hodin později, v neděli odpoledne, spatřilo světlo světa prohlášení o vzniku Evropské superligy s Agnellim jako mužem číslo dvě (neformálním vedoucím celého projektu je šéf Realu Madrid Florentino Pérez).

Není divu, že v pondělí ráno byl Čeferin, řekněme, nakvašen. O Agnellim mluvil jako o „hadovi“. „Nikdy jsem neviděl někoho, kdo by tolik lhal,“ řekl. Osobní emoce se smísily s profesními. Coby právník ve věcech trestních, zběhlý zároveň ve sportovním právu, nasadil od počátku konfliktu razantní tón, aniž by působil směšně. Řekl, že kluby a hráči, kteří se zúčastní ESL, budou vyloučeni ze soutěží UEFA, a myslel to vážně.

Čeferinova reakce ostře kontrastovala se způsobem, jímž ESL oznámila svoji existenci. Po goebbelsovsku v neděli vpodvečer, v nejpomalejší chvíli nekonečné zpravodajské smyčky; anonymně s odkazem na různé PR agentury ve všech pěti „rebelských“ zemích (do ligy původně vstoupilo šest anglických, tři španělské a tři italské kluby, zatímco dva oslovené německé a jeden francouzský pozvánku odmítly). Ani jeden ze zúčastněných klubů neměl připraveno prohlášení. Ani jeden z nich se dopředu nestaral o to, co na takovou věc řeknou jejich zaměstnanci – mezi nimi i ti, kteří od týchž klubů dostávají až desetimiliony eur ročně.

Pařížské PSG a Manchester City mají konkurenční majitele z Blízkého východu. Jejich rivalita se promítla i do postojů k navrhované superlize.
Profimedia.cz

Výsledek tomu odpovídal. Kapitán FC Liverpool Jordan Henderson svolal na další den ráno schůzku (přes Zoom) svých funkčních kolegů z klubů ESL – ale již jí nebylo zapotřebí. Projekt, který měl za sebou životní zájem nejmocnějších šíbrů fotbalového světa, a navíc podporu 3,25 miliardy dolarů od investiční banky JPMorgan, stačil padnout rychleji než Jericho, ani nebylo třeba trub.

Nejprve začala dělat vlny Chelsea, která neoficiálně pustila do médií informaci, že do projektu vstoupila na poslední chvíli a že je vůči němu vlastně vlažná. (Absurdní, pomyslíte si? Ještě si počkejte.) To bylo pondělí. Na druhý den ráno se stáhl Manchester City. Krátce po něm reagovaly ostatní anglické kluby: Liverpool, Manchester United, Arsenal a Tottenham. K nim se přidal Jih: oba milánské kluby, AC a Internazionale, plus Atlético Madrid.

Majitelé si najednou začali sypat popel na hlavu, jako by za to byli placeni. John Henry z Liverpoolu řekl, že „za všechno můžu já sám“; majitel Arsenalu Stan Kroenke se šel omlouvat do šatny hráčům, z nichž většina ho při té příležitosti viděla poprvé. Otočil i turínský Juventus; do minulého týdne vydržely jen Real Madrid a FC Barcelona; jejich oficiální pozice je, že ESL je v režimu stand-by. Podle prezidentů obou klubů, již zmiňovaného Florentina Péreze z Madridu a Joana Laporty z Barcelony, však vzniknout musí. („Ta liga musí dopadnout, jinak nepřežijeme,“ řekl doslova Laporta.)

Fanoušci, kteří ještě v pondělí pálili dresy svých idolů a majitelům vyhrožovali, od úterka slavili návrat k normálu. Vedeni omluvami a mediálními komentáři získali pocit, že jejich hlas byl vyslyšen, že mají reálný vliv na chod svých klubů a že svět je docela příjemné místo k životu. Existují však dobré důvody, proč si myslet pravý opak.

Jako banka na fotbale

„Jak víte, již dlouho zastáváme názor, že bankovnictví hraje nezbytnou roli v životě lidských společenství, že má potenciál dávat lidi dohromady, umožňovat firmám a jednotlivcům dosahování jejich cílů,“ napsal šéf JPMorgan Jamie Dimon ve svém nejčerstvějším každoročním dopisu akcionářům. Jak se stalo, že jeho banka nabídla téměř čtyři miliardy dolarů podniku, jenž – slovy listu Financial Times – „přislíbil vytvořit uzavřenou soutěž, rozbourat oblíbené fotbalové tradice, zničit konkurenční boj a dělat dlouhý nos na města, která dala účastnickým klubům vzniknout“?

Kulturní rozdíl, na nějž se banka po fotbalovém fiasku rozhodla vymluvit, skýtá jen chudou odpověď. Američtí bankéři nepotřebují dostat po čenichu, aby si všimli rozdílů mezi evropským a americkým podnikatelským klimatem. Výnos investic JPMorgan do evropských projektů byl loni negativní a investic po celý loňský rok také meziročně ubývalo. Na první pohled to tedy vypadá tak, že lidé Jamieho Dimona dostali solidně vyhlížející záruky, že jimi financovaný byznys bude fungovat. Od koho a jak je to možné? Odpověď zde může nabídnout politika.

Američané Kroenke, Henry a majitelé Manchesteru United bratři Glazerovi (ti všichni dohromady vlastní šest amerických profesionálních hokejových, baseballových, fotbalových – v americké verzi – a basketbalových klubů) vedou své organizace, jak je v zámoří zvykem, tedy k ziskovosti. Naproti tomu Manchester City a Chelsea vlastní ropní boháči – šejk Mansúr z Abú Dhabí a Rus Roman Abramovič. Oba posledně jmenovaní z vlastnictví čerpají především prestiž. Šejk Mansúr vlastní City třináctým rokem a na vlastní oči viděl jeden jediný zápas týmu, do něhož vložil jen na přestupy hráčů přes miliardu dolarů.

Klub amerických vlastníků

Kroenke, Henry a alespoň jeden z Glazerových se potkávají díky svým americkým závazkům docela často. Před několika lety však nabral anglický fotbal na jejich schůzkách na prominenci, píše výborně informovaný server The Athletic. Tou dobou se k nim začal často připojovat britský finančník, osmdesátník jménem Joe Lewis. Kromě historek ze slunných Baham, kde žije v daňovém exilu, se může pochlubit také tím, že je vlastníkem Tottenhamu Hotspur. (To pokud by někoho zajímalo, proč měl být součástí ESL klub, jehož fotbalisté jen velmi zřídka něco vyhrají.)

Tyto lidi svedly dohromady jejich společné antipatie vůči Manchesteru City. Klub se zmíněnou bezednou peněženkou v Abú Dhabí pro ně všechny znamená obtížně zvladatelnou konkurenci. Od roku 2011, kdy se poměry v klubu stabilizovaly, vyhrál z devíti ročníků nejvyšší anglické ligy Manchester City hned čtyři. Podezření, že City obchází pravidla Financial Fair Play, vedlo k několika pokusům o právní postih klubu, ať už přes anglickou fotbalovou asociaci, nebo přes UEFA. Nic se neujalo; a tak Glazerové, Kroenke, Henry a Lewis přišli s nápadem oslovit Péreze, k němuž mají blízko přes fotbal, a lidi z JPMorgan, k nimž mají blízko svým prvním povoláním (všichni jsou na Wall Street pečení vaření). Když budou mít všichni velcí de iure stejně peněz, nebude Mansúrovo jmění fotbalové výkony tolik ovlivňovat, šla logika jejich uvažování.

V Manchesteru City vládla před podpisem smlouvy s ESL opatrná nálada. Vedení klubu nemá iluze o tom, jak oblíben mezi kolegy jejich klub je. Na druhé straně – a to dost možná převládlo – si lidé v City nemohli dovolit nabídku jen tak odmítnout. Věděli totiž o tom, že pozvánku dostal i francouzský klub Paris Saint-Germain a německý hegemon Bayern Mnichov. Dostat se do finanční nevýhody vůči těmto dvěma klubům nepřipadá pro City v úvahu. Proč to? V obou klubech má velké slovo katarská vládnoucí rodina, s níž si majitel City Mansúr nemůže přijít na jméno. (PSG vlastní Katařané přímo, v Bayernu drží deset procent a jejich štědré sponzorské smlouvy z nich dělají nejmocnějšího mezi vlastníky.)

A protože doposledka nebylo známo, jak se Bayern a PSG k nabídce postaví, vznikla pokerová partie na dálku. Z Bayernu dnes znějí slova o tom, jak by klub nikdy neopustil své fanoušky; ale také je známo, že se jeho vedení velmi vyptávalo v Berlíně, jestli a za jakých okolností lze z Bundesligy vystoupit. Pak – jako náhodou v den, kdy odmítl i pařížský klub – řekli Bavoři ne.

Katařané tak získali důležité vítězství bez boje. Nejenže Bayern a PSG mají pěkné PR; šéf Bayernu Karl-Heinz Rummenigge zasedl do výkonného výboru UEFA a prezident PSG Násir al-Chalajfí se stal hlavou Asociace evropských klubů (pro člověka, který velí státnímu investičnímu fondu, je ministrem bez portfeje a čelil mnohonásobnému obvinění z korupce kvůli hlasování o pořadatelství mistrovství světa v roce 2022, to je jen další kariérní krok). Obě pozice po fiasku s ESL uvolnil Andrea Agnelli, jenž svou hru naopak prohrál.

Proto také byli v City nejspíš jako opaření, když vyšlo najevo, že Katar své kluby do ESL nevyslal. Snad i proto byl tento manchesterský klub první, kdo ze superligy oficiálně utekl.

Na audienci u Borise

Na druhé straně Chelsea, z níž vzešlo první zpochybnění ligy, měla s podnikem od prvopočátku problém. O Abramovičovi je známo, že s nikým nemluví. „Skoro neznám jeho hlas,“ říká Bruce Buck, partner americké právní kanceláře Skadden, Arps, Slate, Meagher & Flom, jenž šéfuje představenstvu Chelsea. Buck ví, že Abramovič má v popisu práce dělat cokoli, ale nenaštvat při tom Vladimira Putina. Říci „Chelsea je tak dobrá, že hrát proti Spartaku Moskva je pod její úroveň“ – a ničím jiným účast v ESL není – si říká o politický průšvih.

To by mohlo zodpovědět otázku, proč Chelsea a City byly od začátku k ESL vlažnější než Real Madrid nebo američtí vlastníci britských klubů. Nic z toho však nevysvětluje, proč JPMorgan šla do tak zjevně nejistého podniku. Tady by mohla odpověď nabídnout jiná zdánlivě banální historka.

Někdy v první polovině dubna si Ed Woodward, v podstatě výkonný ředitel Manchesteru United, vyjednal audienci u ministerského předsedy Borise Johnsona. Na pomoc si najal PR agenturu iNHouse Communications, která Johnsonovi v roce 2008 pomohla ke zvolení londýnským starostou. Nevíme přesně, co v rozhovoru mezi oběma pány padlo; Woodward však odešel z Downing Street s dojmem, že Johnson ESL podpoří.

Až někdy poté si majitelé klubů plácli s JPMorgan. Jenže když vyšlo najevo, že lidem se ELS povětšinou nelíbí, začala Johnsonova vládní mašina jako jeden muž tvrdit, že rozhovor ministerského předsedy s Woodwardem „byl zcela neformální, potkali se na chodbě a chvíli si povídali“ – jinými slovy, Woodward se žádnou podporou od Johnsona počítat nemůže. Která z verzí má více pravdy, se nejspíš nikdy nedozvíme. Ale je možné, že klíčový příslib politické podpory od Downing Street byl tím, co amerického megainvestora přesvědčilo o spolehlivosti celého podniku. Také je jisté, že Woodward zůstal osamocen, omluvil se a na všechny funkce rezignoval.

Podivně krátký příběh ESL v sobě nesl stopy všech neduhů, jimiž evropský fotbal trpí, ale akcentoval jen některé. Mimo pozornost tak zůstal ten základní problém: Že v podání těch největších hráčů se onen sport hraje jako letadlo, za které by se Bernie Madoff nemusel stydět. Jinými slovy, žádný dluh není tak velký, aby se nedal přetlouct dluhem ještě větším.

Nejdůležitější součástí toho letadla je ochotný palubní personál – hráči, kteří dostávají absurdní peníze. Nejlépe placený z nich, Argentinec Lionel Messi, vyinkasoval loni od FC Barcelona plat ve výši 90 milionů dolarů. Vyžadoval je i ve chvíli, kdy zaměstnanci jeho klubu dostávali místo platu padáka – a to přesto, že se tou dobou fotbal vůbec nehrál.

A konečně jsou tu neméně ochotní pasažéři, tedy diváci a fanoušci, kteří to letadlo pohánějí, seč mohou. Jak to, že můj klub nenakupuje posily jako vzteklý, na dluh nebo jakkoli jinak? Tito lidé jsou velice citliví, když jejich soupeř sežene spoustu peněz na posily, ale jsou k téže nespravedlnosti docela slepí, když se to povede jejich klubu. Který sparťan, rozhořčený jüany poháněnou Slavií, stál stejně hlasitě na straně čistoty sportu o pár let dříve, kdy začal první miliony do Sparty lít její současný majitel Daniel Křetínský?

Hrabivost několika bafuňářů z případu ESL je nepochybná. Ale v tomto případě není původcem všeho zla, právě jako fanoušci nejsou nedotknutelnými nositeli hluboké fotbalové moudrosti, jak je jim mnohdy podsouváno. Letadlo se líbí každému, dokud letí.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní