Evropské superletadlo. Proč projekt elitní fotbalové ligy není mrtvý
Co pohánělo nejbohatší fotbalové kluby k odtržení od zbytku Evropy, kdo skutečně vyhrál a proč není myšlenka superligy ani zdaleka mrtvá.
Seběhlo se to zhruba takto: Aleksander Čeferin neměl o předposledním dubnovém víkendu dobrý pocit. Zástupci celkem pěti bohatých evropských klubů potvrdili šéfovi evropské fotbalové federace UEFA, že se chystá projekt, který by měl konkurovat „jeho“ Lize mistrů a zároveň přihrát zhruba tuctu nejbohatších klubů Evropy slušný balík peněz.
To šlo třiapadesátiletému slovinskému právníkovi pochopitelně proti srsti. Liga mistrů je mimořádně výnosná záležitost; v roce 2018–2019, kdy naposledy fotbalová sezona proběhla v normálním, předpandemickém módu, na ní UEFA utržila 2,82 miliardy eur. Zhruba 300 milionů eur odevzdala klubům; necelou čtvrtinu obdržel vítěz, anglický klub FC Liverpool. To je podle jakýchkoli měřítek dobrý byznys. Pro srovnání, italská Serie A měla tu sezonu tržby 2,5 miliardy, kdežto nejvyšší soutěže v Německu a ve Španělsku utržily těsně nad tři miliardy. Nejlukrativnější soutěž planety, anglická Premier League, dosáhla na 5,9 miliardy eur (za 380 zápasů, kdežto Champions League hraje jen 125 zápasů za sezonu).
Nepodříznout zlatou husu
Čeferin má za korporátní úkol tuto zlatou husu nejen držet při životě, nýbrž ji nechat dál růst. Zároveň je leitmotivem jeho práce zužování finanční propasti mezi velkými a malými, chudými a bohatými. Obojí dohromady je složitý úkol. Kluby sdružené pod hlavičkou UEFA se jako celek za jeho vlády přehouply z červených čísel do černých. Za to však může především soubor pravidel známý jako Financial Fair Play, jenž v různé míře platí zhruba od roku 2011. (Stanoví zhruba tolik, že kluby musejí hospodařit s vyrovnaným rozpočtem; což ovšem dnes neplatí vůbec, protože jinak by kluby zašly na pandemické úbytě.)
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
