Vybrané články
z týdeníku The Economist

Evropská plynová neuróza

Rostoucí ceny plynu a hrozící energetická krize jsou noční můrou Evropy

Evropská plynová neuróza
ilustrační foto | Shutterstock.com

V románu George Orwella 1984 jsou vězni vystaveni svým největším děsům v místnosti 101. Najít hlavní evropskou fobii je o něco obtížnější – to, co děsí voliče na jednom konci kontinentu (žadatelé o azyl, deficity, Rusko), nemusí s těmi na druhém konci ani hnout. Jedním z hlavních kandidátů je covid-19, kvůli němuž vládne od Dublinu po Dubrovník nuda. Dalším je prohlubující se energetická krize. Stoupající ceny zemního plynu dramaticky navyšují účty za vytápění a polykají úspory, které Evropané nasyslili za dva roky poflakování doma. Je to krize tak všeobjímající, že všechny části EU budou muset čelit svým největším obavám.

O dvě třetiny za dva roky

Jak už to u většiny zlých snů bývá, jsou důvody energetických potíží částečně jasné a částečně nepochopitelné. Evropa vstupovala do zimní sezony s malými zásobami zemního plynu, který se používá hlavně pro vytápění a výrobu elektřiny. Pokles místní produkce v zemích, jako je Nizozemsko, slabý vítr, který neroztočil větrné turbíny tak, jak se doufalo, nárůst asijské poptávky, která odsála spoustu plynu na východ, a problémy při údržbě francouzských jaderných elektráren dohromady vytvořily nedostatek, jaký málokdo čekal. A když Rusko, kde většina plynovodů začíná, nepřispěchalo na pomoc se zvýšením dodávek, ceny vyskočily vzhůru. Průměrná evropská domácnost se bude muset podle odhadů Bank of America v roce 2022 smířit s účty za elektřinu a plyn ve výši 55 tisíc korun oproti 35 tisícům v roce 2020. Obavy z výpadků proudu rozptýlilo jen mimořádně teplé zimní počasí – prozatím.

Ale strach sahá hlouběji než do peněženek – v mnoha zemích brnká na ty nejcitlivější struny. Vezměte si hrdou Francii, která právě převzala předsednictví Evropské radě. Současná krize působí jako výsměch plánům na dosažení „strategické autonomie“, o níž prezident Emmanuel Macron poslední dobou tak rád mluví. Nápad, že by se Evropa měla pojistit, aby ji nešikanovaly zahraniční mocnosti, zní krásně, ale momentálně je jeho uskutečnění dost vzdálené. Jakou autonomii asi tak může Evropa mít, když se musí spoléhat na velkorysost Ruska, aby se doma vůbec trochu zahřála? To je obzvlášť nepříjemná otázka ve chvíli, kdy Vladimir Putin vyhrožuje napadením Ukrajiny. Pokud Amerika odpoví sankcemi proti Rusku, jak pohrozila, bude to Evropa, kdo ruskou odplatu odskáče nejvíc. Není divu, že EU má problém dostat se k jednacímu stolu.

Ještě horší je, že se některé státy zřejmě dívají na současný stav věcí optimisticky. Německo se chystá definitivně schválit plynovod Nord Stream 2, kvůli němuž bude Evropa ještě víc závislá na ruském plynu. Největší evropská ekonomika se bude muset vypořádat s vlastními strachy. Prudký růst cen energií by byl pro německý průmysl smrtící. Už nyní vyvolal skokový nárůst inflace, což je ekonomický ukazatel, kterého se Němci děsí ze všeho nejvíc. A nová koaliční vláda, která se nedokáže shodnout na jednotném postoji vůči Nord Streamu 2, právě dokončila uzavření tří jaderných elektráren, které by se už brzy mohly zatraceně hodit, aby měl kontinent čím svítit. Země, která si myslí, že poskytuje Evropě řešení, je teď součástí problému. 

Strach a chvění

Severu Evropy nedávají během dlouhých zimních nocí spát dvě obavy. Zaprvé, že Evropa nedokáže dostatečně zareagovat na klimatickou změnu, což silně trápí voliče v Nizozemsku a ve Skandinávii. A zadruhé, že se „jejich“ penězi budou dotovat rozhazovačné jižanské vlády. Dohoda z roku 2020 o vytvoření evropského fondu obnovy po covidu tyto dvě obavy pěkně staví proti sobě – spořiví Seveřané souhlasili, že podpoří velký balík pomoci, pod podmínkou, že z něj půjdou prostředky na dlouhodobé investice (hlavně ty zelené). Plynová krize toto uspořádání podrývá. Vlády v Itálii nebo ve Španělsku vydávají miliardy eur, aby pomohly domácnostem s placením účtů za energie, a polští horníci kopou jako o život špinavé uhlí.

Jih Evropy se ze všeho nejvíc obává skomírajícího oživení. Řecko, Itálie i další země by po dvou krizích během necelých dvaceti let potřebovaly delší úsek rychlejšího růstu. Skokový růst cen energií uškodí chudším zemím víc než těm bohatším. A to platí i pro východ Evropy. Tamní místnosti 101 však vévodí Putin, jenž drží ruku na plynovém kohoutu a požaduje, aby ze zemí bývalého východního bloku odešly všechny jednotky NATO. Jestliže se baltské státy ještě netřesou chladem, při vidině, že si je jeden po druhém jako vyděšené puberťáky podá Putin v hokejové masce, jim jistě běhá mráz po zádech.

Celý ten plynový horor je ovšem nejděsivější pro eurokarty. Příčiny současných energetických patálií se jen těžko dají zredukovat na jediný faktor, říká Georg Zachmann z bruselského think-tanku Bruegel. To dává dostatek prostoru pro hledání obětního beránka a jeden kandidát je hned na ráně. Evropské trhy s energiemi (vesměs celkem smysluplně) reguluje Evropská komise, která udělala z uhlíkové neutrality hlavní pilíř budoucnosti Unie (opět smysluplně). A ačkoli jednotlivá rozhodnutí mohla být rozumná, jako celek přispěla k současné krizi. Například je obtížnější stlačit ceny energií částečným návratem k uhlí, protože jeho těžbu znevýhodňuje nutnost nákupu drahých unijních emisních povolenek.

Kdyby byla Británie ještě v EU, lidé jako Nigel Farage by posledních pár měsíců nedělali nic jiného, než že by rostoucí ceny energií sváděli na Brusel. Jeho demagogické rétoriky by se teď mohli chopit jiní. Ve Francii, kterou už před lety otřásly protesty gilets jaunes, už delší dobu sílí reptání nad cenami energií a na jaře zemi čekají prezidentské volby, do nichž půjde hned několik výřečných eurofobů. V dubnu budou také volby v Maďarsku a Viktor Orbán si jistě nenechá ujít příležitost udělat z některé části unijní mašinerie předvolební boxovací pytel.

Evropští představitelé si uvědomují, že by se obviňující prsty mohly brzy stočit k nim, a vůbec se na to netěší. Takový strach ale nakonec může být ku prospěchu věci, tedy pokud se dotyčný obává, že ponese odpovědnost. Pokud se voliči rozčilují nad způsobem, jakým EU řeší problémy, je to známka, že Brusel vede politiku, se kterou někteří lidé nesouhlasí a mohou ji chtít změnit. A to se už hodně podobá funkční demokracii na panevropské úrovni. Děsivé, co? Baf!

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.