Vybrané články
z týdeníku The Economist

Evropa je na pokraji další migrační krize. Připravte se na špatná populistická řešení

Putinova válka zvedla další migrační vlnu. Přes Středozemní moře připlouvá nejvíc uprchlíků od roku 2015.

Evropa je na pokraji další migrační krize. Připravte se na špatná populistická řešení
Afghánci a Syřané stále prchají před zoufalou situací ve svých zemích. K nim se přidávají Asijci a Afričané, které prudce rostoucí ceny potravin a pohonných hmot, obojí v důsledku války na Ukrajině, stáhly do chudoby. | foto Ververidis Vasilis / Shutterstock.com

Bělehrad je krásné město. Srbská metropole láká turisty ze široka daleka, kteří si sem přijíždějí užívat rozmanitou architekturu a kuchyni, jež stojí na různých úpravách masa. Jedna skupina zahraničních návštěvníků však vyvolala značně rozporuplné reakce. Málokdo by čekal, že by si obyvatelé Burundi, oficiálně nejchudší země na světě, mohli jen tak vyrazit na dovolenou na Balkán.

A přesto tam od roku 2018, kdy jim Srbsko zrušilo vízovou povinnost, přiletěly už tisíce Burunďanů – pro Afričany cestující do Evropy je to jedinečné privilegium. Nikoho nepřekvapilo, že nečekaní turisté nepřijeli obdivovat krásy bělehradské opery. Evropská agentura pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex) ohlásila nárůst počtu Burunďanů, kteří se snaží nelegálně vstoupit na území Evropské unie, jež sousedí se Srbskem (jak pašeráci lidí, kteří si účtují tři tisíce dolarů za osobu a překročení hranice, moc dobře vědí).

Úřady v Bělehradě, které Burundi zrušily víza výměnou za to, že africká země odvolala diplomatické uznání Kosova, nyní pracují na uzavření této mezery poté, co EU Srbům pohrozila, že jinak ztíží jim samotným přístup na své území.

Falešní burundští turisté nejsou jediní, kdo hledá v Evropě lepší život. Nelegálních vstupů na území EU poslední dobou přibývá. Od začátku roku jich úřady zaznamenaly na 281 tisíc, což je oproti loňskému roku nárůst o 77 procent. Nejnovější údaje ukazují, že jen v srpnu bylo v EU a sousedních státech podáno 84 500 žádostí o azyl (Ukrajinci se nepočítají, protože ti mohou v EU žít až tři roky bez podání žádosti o azyl).

To je nejvyšší počet žadatelů od uprchlické vlny v letech 2015–2016, která na většině kontinentu způsobila migrační krizi. Fotografie utopeného syrského batolete, jehož tělíčko vyplavilo moře na pláž, se tehdy hluboko vryla do povědomí veřejnosti a vyvolala velkorysou – byť opožděnou a nestejnoměrnou – reakci; jen Německo tehdy přijalo víc než milion utečenců. Letos zatím ve Středozemním moři zahynulo 1811 běženců. To je pochmurná statistika, ale v čase války na Ukrajině a pod tíhou celoevropské energetické krize to málokdo zaregistroval.

Námluvy skončily

Nedávný politický spor by to mohl změnit. Jedenáctého listopadu francouzské úřady neochotně nechaly zakotvit loď Ocean Viking s 230 přistěhovalci na palubě, které posádka zachránila před utonutím ve Středozemním moři. Itálie týdny odmítala loď nechat přistát v kterémkoli svém přístavu – Francie se do záležitosti vložila, aby zabránila ztrátám na životech, a odsoudila souseda, že se chová „nezodpovědně“ a porušuje právní normy.

Nová italská premiérka Giorgia Meloniová je v úřadu sotva pár týdnů a většinu té doby se snažila ujistit evropské partnery, že se nemusejí obávat její krajně pravicové strany ani dřívějších obdivných slov na adresu Benita Mussoliniho. Kupodivu se chvíli zdálo, že by mohla vytvořit funkční tandem s Emmanuelem Macronem (protiklady se přitahují) nebo s Francií přinejmenším udržovat kultivované vztahy. To se teď nezdá příliš pravděpodobné.

U evropských břehů bezpochyby přistanou další přistěhovalci a jejich příchod vyvolá další napětí. Afghánci a Syřané stále prchají před zoufalou situací ve svých zemích. K nim se přidávají Asijci a Afričané, které prudce rostoucí ceny potravin a pohonných hmot, obojí v důsledku války na Ukrajině, stáhly do chudoby. Zdá se, že imigranti jen kvůli covidu-19 odkládali odchod do Evropy a rozhodně se snů nevzdali.

A klimatická změna bezpochyby přiměje další, aby zkusili štěstí. Prozatím se projevuje neobvykle teplým počasím, díky němuž zůstávají námořní i pozemní cesty z Afriky do Evropy déle otevřené, říká Hugo Brady z vídeňské organizace International Centre for Migration Policy Development.

Evropa nemá nejmenší chuť je přijmout. Veškerou zbývající šlechetnost vyčerpal příchod téměř pěti milionů Ukrajinců, kteří od začátku války získali v EU ochranu na úrovni azylu. Na rozdíl od roku 2015 míří evropská ekonomika do recese, což snižuje jak potenciální pracovní příležitosti pro přistěhovalce, tak daňové příjmy na jejich podporu. Některé státy už se potýkají s potížemi.

Rakušané nastěhovali k rozčarování nevládních organizací azylanty do stanových městeček. V Nizozemsku zemřelo v srpnu nemluvně v přijímacím středisku pro přistěhovalce. Nárůst počtu malých lodí, na nichž se přistěhovalci snaží překonat Lamanšský průliv, přiměl Británii k tomu, aby začala Francii přispívat na hlídky na plážích, odkud migranti vyplouvají.

Wir schaffen das nicht

Návrat migrační krize, byť třeba jen v menším měřítku, přináší Evropě dva problémy. První je na národní úrovni. Pomoc ukrajinským ženám a dětem, které prchají před ruskými bombami, je u voličů vesměs populární. Přijímání převážně mužských ekonomických migrantů zdaleka populární rozhodně není.

Německá kancléřka Angela Merkelová v roce 2015 řekla „Wir schaffen das“ – dokážeme to. Dnes podobně smýšlí málokdo. Populističtí politici posílili ve všech částech Unie. Vezměte si Švédsko, které bývalo vůči azylantům dost vstřícné: dnes zemi řídí vláda, která se opírá o podporu protipřistěhovalecké strany.

Další problém představuje koordinace. Evropa řeší migraci nepřehlednou směsicí národních a unijních politik. Jihoevropané nesnášejí pravidla, která nutí potenciální uprchlíky, aby žádali o azyl na prvním místě, kde vstoupí na půdu EU, což obvykle bývá řecké nebo italské pobřeží. Chtěli by, aby se s nimi ostatní členové EU podělili o imigrantské břímě a přijali část přistěhovalců (kteří by se beztak nejraději usadili například v Německu).

Severní část Unie je ochotna přistoupit pouze na dobrovolnou relokační politiku, která se zatím příliš neosvědčila. To nahlodává vzájemnou důvěru. Jižané jsou na oplátku obviňováni, že porušují pravidla, špatně s uprchlíky nakládají a motivují je, aby vycestovali do jiné evropské země a žádali o azyl tam. Ve výsledku to vede k tomu, že se do mnoha zemí vracejí pohraniční kontroly, které byly už před mnoha lety zrušeny.

Veškeré zlepšení oproti roku 2015 směřovalo vesměs k tomu, jak přistěhovalce do EU vůbec nepustit. Došlo k významnému posílení Frontexu. Státy jako Libye a Turecko, přes něž většina přistěhovalců do Evropy proudí, dostávají zaplaceno, aby jejich příliv brzdily – i když to znamená, že EU podpírá pochybné režimy. Ale jelikož se přesto nedaří příval přistěhovalců zastavit, bude se s nimi teď Evropa muset vypořádat. V roce 2015 v tom na celé čáře selhala. A doteď nemá žádný plán.

© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com