Vybrané články
z týdeníku The Economist

Evropa je absolutně nepřipravená na to, co může nastat, až se vrátí trumpismus

Návrat trumpismu by mohl rozložit evropskou jednotu a ohrozit Ukrajinu. Sama Evropa však zjevně není schopna žádné reakce

ilustrační foto | Profimedia.cz

Dvě největší západní demokracie zamíří v roce 2024 k volebním urnám: EU bude na jaře volit, aby obnovila parlament o 705 křeslech, a v listopadu pak Amerika vybere nového prezidenta a Kongres. Jedny z těchto voleb budou mít na Evropu enormní dopad a potenciálně zcela přetvoří její politickou krajinu. Z těch druhých vzejdou noví členové Evropského parlamentu.

Ta vidina Evropu děsí – vidina oživeného trumpismu. Nativistické sklony exprezidenta, který si nedělal těžkou hlavu s diplomatickými moresy, nadělaly spoustu nepříjemností už během jeho prvního funkčního období. A to bylo předtím, než na kontinentu vypukla válka.

Nejedny nervy jsou napjaté k prasknutí z perspektivy návratu – ať už samotného Donalda Trumpa, nebo jeho varianty typu Rona DeSantise, floridského guvernéra, jenž je Trumpovým nejvážnějším konkurentem v boji o republikánskou nominaci. Evropa zkoprněle čeká, co se bude dít, úplně jako srna chycená v záři čelních reflektorů.

Známka morální deviace

Když v listopadu 2020 vrátil Joe Biden do oválné pracovny demokraty, evropským lídrům a voličům se ulevilo. Biden, na rozdíl od prezidenta Trumpa, neoznačuje EU za „nepřítele“ ani tlučhubovsky nezpochybňuje smysl NATO. Má konejšivě nudné názory na klimatickou změnu (tj. děje se). Jako to mají američtí prezidenti, kteří se nejmenují Trump, ve zvyku, naslouchá zahraničněpolitické washingtonské elitě, které evropští diplomaté po desítky let podkuřovali. Bidenův ministr zahraniční Antony Blinken mluví plynně francouzsky, což je v Trumpových kruzích považováno za známku morální deviace. Úřadující vrchní velitel jen málokdy opomene zmínit své irské kořeny. Přesto není vztah mezi Evropou a Amerikou úplně bezproblémový: vezměme si povyk kolem Bidenových ekologických daňových úlev, za nimiž Evropa vidí skrytý protekcionismus.

Dárek Trumpovi? Bobby Kennedy mladší jde do prezidentských primárek proti Bidenovi

Robert Francis Kennedy Jr., prominentní antivaxer a ochránce životního prostředí, jde proti vlastní partaji.

Pokud by se ovšem Amerika rozhodla pokusit znovu dosáhnout trumpovské velikosti, dělá Evropě nejtěžší hlavu Ukrajina. V ideálním světě by byly ruské jednotky poraženy ještě před začátkem dalšího prezidentského funkčního období v lednu 2025. Už jen naděje na nepředvídatelného lídra v Bílém domě by mohla povzbudit Vladimira Putina k tomu, aby ve zpackané invazi pokračoval. Ukrajinu ve hře totiž udržují hlavně americké, nikoli evropské zbraně a informace.

Pokoušet se odhadnout, co by provedl znovuzvolený prezident Trump, nemá cenu – nechal se slyšet, že by dokázal válku ukončit „během jediného dne“ tím, že by uzavřel s Putinem dohodu. DeSantis označil nedávno válku za „teritoriální šarvátku“ mezi Ruskem a Ukrajinou a prohlásil, že není v americkém zájmu se do konfliktu jakkoli zapojovat (po přívalu kritiky nicméně zacouval). Evropa by v každém případě neměla na výběr a musela by akceptovat rozhodnutí Washingtonu.

Outsourcovaná bezpečnost

Evropská závislost na Americe se za vlády Joea Bidena ještě prohloubila. Constanze Stelzenmüllerová z washingtonského think-tanku Brookings Institution před rokem poznamenala, že Německo „outsourcovalo bezpečnost do Spojených států, energetické potřeby do Ruska a exportní růst do Číny“. Všechny tři aspekty podle Jeremyho Shapira z think-tanku European Council on Foreign Relations drží ve svých rukou čím dál pevněji Amerika.

NATO zůstává garantem evropské bezpečnosti zvlášť poté, co se zbrojní sklady evropských členů, Estonskem počínaje a Portugalskem konče, při výpomoci Ukrajině zcela vyprázdnily. Většinu plynu, jenž do Evropy dříve proudil ruskými plynovody, teď dovážejí lodě plné frakovaného amerického LNG. A zelené pobídky proměnily v eldorádo pro evropské společnosti Ameriku, nikoli Čínu.

Co uděláte, když se nemůžete na garanta své bezpečnosti spolehnout? Francie, jež nikdy docela neuvěřila, že by Amerika hájila její zájmy, má na tomto poli desítky let zkušeností. Prezident Emmanuel Macron naléhá na všechny, kdo jsou ochotní mu naslouchat, že Evropská unie potřebuje rozvinout vlastní „strategickou autonomii“. Během trumpovských let hovořil o tom, že se Evropa nachází na okraji propasti a NATO se blíží mozkové smrti.

Globalizace je pryč, teď je strašákem deglobalizace

Obchodní války, pandemie a krize: globalizovaná ekonomika je zlá, roztříštěná bude ještě horší

V očích zastánců updatovaného gaullistického přesvědčení se situace za vlády prezidenta Bidena nijak zvlášť nezlepšila. Důkazem budiž uspěchaný odchod z Afghánistánu, jenž v srpnu 2021 Evropu nepříjemně překvapil, nebo o měsíc později nečekané rozhodnutí Austrálie zrušit Francouzům kontrakt na ponorky.

Francouzské návrhy řešení problému s nestabilní Amerikou však padají převážně na neúrodnou půdu. Hlavně střední Evropa v otázce své bezpečnosti nevěří Francii ani Německu, pro ni je odpovědí jedině Amerika. Nejen Poláci podezřívají Macrona, že prosazuje svou vlastní agendu; možná proto, aby naplnil knihy objednávek francouzských zbrojařů. V Evropě aktuálně panuje ohledně Ukrajiny shoda, neboť jednotliví lídři zastávají v zásadě stejný postoj jako Biden. Pokud Amerika ten svůj změní, dá se očekávat, že ji budou následovat i některé části Evropy – ne však všechny.

Vydaní napospas rozmarům

Dokonce i rozdělená Evropa by mohla mít v ruce pár diplomatických karet bez ohledu na to, kdo bude sedět v Bílém domě. Vůči Číně zaujme případná republikánská administrativa stejně jestřábí postoj jako ta Bidenova, nebude-li ještě drsnější. Aby mohla Amerika svého rivala izolovat, potřebuje pomoc Evropy, jež by také ráda snížila svou závislost na Číně, ale nechce ji úplně eliminovat. EU by tam prozatím ráda dál obchodovala. Role Evropy jakožto vyvažující síly by mohla mít na americké smýšlení jistý vliv.

Nejspíš však nijak zásadní. Hlavní problém bude řešit doma. Od chvíle, kdy před deseti lety Barack Obama vyhlásil „příklon k Asii“, věděla Evropa, že potřebuje utrácet víc za vlastní bezpečnost. Němci, a nejen oni, se k tomu opožděně zavázali. Nikdo však nečeká, že by to mohlo do konce funkčního období příštího amerického prezidenta cokoli změnit (natož do jeho začátku).

Evropa tak zůstane vydaná napospas rozmarům supervelmoci, pro niž jsou evropské zájmy druhořadé. Kontinent bude vstupovat do roku 2024 v očekávání nejlepšího možného výsledku: postrádá totiž prostředky, aby se dokázal připravit na jakýkoli jiný.