Slovo samoobsluha dostalo nový význam. Přijdete do obchodu, vyberete si mrkev, žvýkačky, vodu po holení a bůhvíco ještě; dáte si to všechno do tašky a bez placení odkráčíte. Pracovník ochranky, který by vás jinak nechal zatknout za krádež, vás jen pozdraví uctivým pokývnutím. Nemá důvod konat jinak, protože vaše bankovní konto se již smrsklo o částku odpovídající vaší útratě.

O co tu jde? O praktickou aplikaci systému AiFi, finanční technologie řízené umělou inteligencí. Běží zatím jen v dubajském nákupním středisku Mall of the Emirates, kde francouzský maloobchodní řetězec Carrefour zkouší, jak bude vypadat budoucnost. V tomto případě se jmenuje Carrefour City+; do e-košíku se vám při jeho návštěvě automaticky načte každá položka, kterou vezmete do ruky. A při odchodu stejně automaticky zaplatíte.

Inovace za každou cenu

Nakolik je to praktické, posoudí budoucnost. V každém případě je finančnická umělá inteligence jen jedním z mnoha plánů Carrefouru na vytvoření obchodů nové generace, jimiž ambiciózní šéf Alexandre Bompard zamýšlí změnit existující potravinářskou maloobchodní praxi k nepoznání.

Za tím účelem bombarduje Carrefour ekonomické rubriky bezpočtem takových plánů. Na prvním místě je logistika. Internetová ekonomika rozdělila maloobchod na dvě části: první jsou malé kamenné obchody, často v soukromých rukou. Druhou část tvoří elektronický obchod se vším, co k tomu patří, včetně nízkých marží a obrovských nároků právě na logistiku „poslední míle“, tedy na dopravu zboží ke koncovému zákazníkovi.

Na jedné straně se Carrefour vrhl po hlavě do trhu s expresními dodávkami nákupů ve velkoměstech. V Paříži v říjnu uzavřel exkluzivní smlouvu s Uber Eats, odnoží kontroverzní digitální taxislužby; nabízí doručení nákupu do patnácti minut. Nakolik je to realistické a jaké jsou vedlejší efekty takové doručovací rychlosti, ještě nevíme.

Na druhé straně se Bompard a spol. pustili do robotické přepravy. Spřáhli se v té věci s dubajským obrem Majid al Futtaim, největším hráčem maloobchodního sektoru na celém Blízkém východě (patří mu i v úvodu zmiňovaný Mall of the Emirates v Dubaji), ve Střední Asii a v Africe, a ruským Yandexem. Posledně jmenovaná firma pracuje v rámci společného projektu na vývoji samočinně řízených vozidel. Kříženec hypermarketového pojízdného košíku a dronu vám doveze řečenou mrkev a vodu po holení až domů; jestli bere diškrece, dosud také nevíme. To všechno jsou bezpochyby ze strany Carrefouru efektní tahy. Skutečně zásadní změna – či alespoň její předznamenání – však měla přijít až s plánem na fúzi s konkurentem Auchan. Vznikla by tím (přinejmenším) bezkonkurenční francouzská jednička.

Neúspěšné námluvy

Když však v říjnu Carrefour plán opustil, nikdo se dvakrát nedivil. Zaprvé to byl od roku 2018 již třetí neúspěšný pokus o fúzi, jejž si Bompard připsal. Zadruhé by fúze, pokud by se na ní firmy dohodly, patrně narazila na ostrý výklad antimonopolních zákonů. Ten je vždy věcí vysoké politiky – a prezidenta Emmanuela Macrona čekají napřesrok volby. Je tedy pravděpodobné, že představa rozsáhlého propouštění coby nezbytného průvodního jevu takové fúze by jakoukoli politickou podporu silně omezila. Konečně zatřetí je tu problém technického nastavení parametrů spojování veřejně obchodované společnosti (Carrefour) s firmou v soukromých rukou (Auchan).

Zpráva o opuštěném plánu na fúzi tak trochu zapadla, což v době vyostřených debat o všem možném – rybářským sporem s Británií počínaje a klimatickou politikou konče – není nic divného. A přece je to zpráva důležitá. Signalizuje sílící tlak na zásadní proměnu evropského maloobchodu, jenž by se po ní měl podstatně více podobat modelu americkému.

To přímo souvisí se strukturou plánované fúze. Aby se taková transakce mohla uskutečnit, potřebuje kromě zmiňované dobré vůle regulátora také dost peněz. Plán počítal s formálním designem fúze jako převzetím Carrefouru Auchanem; to proto, že Auchan coby soukromě vlastněná firma nemá v ruce vlastní tržní ocenění. Hrálo se tedy o cenu za akcie Carrefouru – a tady začaly problémy. Auchan podle informací agentury Bloomberg nabízel 21 eur za akcii, což by Carrefour ocenilo na 16,6 miliardy eur; to je o 37 procent či 4,5 miliardy eur více, než kolik činí jeho současná tržní hodnota.

Lídr i Lidl

Akcionáři Carrefouru na takovou cenu nepřistoupili. Snad i proto, že ještě v roce 2017 měla jejich firma tržní kapitalizaci právě ve výši 16,6 miliardy eur; a to již byly akcie na cestě dolů z maxima z roku 2015. Šéf Bompard si jistě nedá za rámeček, že od jeho nástupu v témže roce klesla cena akcií na dnešní zhruba polovinu (viz graf). Akcionáři – jako každý člověk, jenž drží v ruce aktivum klesající hodnoty – mají sklon pokles vnímat jako přechodný, a tím pádem považovat navrhovanou cenu za příliš nízkou.

Daniel Deyl

Je možné, že se mýlí. Carrefour kromě hodnoty ztrácí i domácí tržní podíl. Jak již bylo řečeno, tržní kapitalizace Auchanu – vlastní jej rodina Mulliezových, jedna z nejbohatších ve Francii – není veřejně známá, ale jeho tržní podíl ve Francii také klesá, jak uvádí firma Kantar, která se sběrem takových dat zabývá. Podíly těchto řetězců ukusují jak tradiční domácí rivalové, jako je lídr trhu Leclerc, tak konkurenti ze zahraničí, jako je německý Lidl.

Daniel Deyl

Celkem vzato to tedy vypadá, že ekonomická nutnost obě firmy nakonec ještě může spojit. Podle Bloombergu potřebují expandovat a investovat do nových nápadů, aby si udržely konkurenceschopnost; což je také důvod, pro nějž Bompard přichází s divokými nápady, jako je Carrefour City+. Ve stávající rozdělené podobě budou obtížně shánět velké peníze, které by k takovému tahu byly zapotřebí. Oblast private equity, odkud by logický investor mohl pocházet, daleko lépe uslyší na projekt velký, jehož ambice by byly srovnatelné s americkým Walmartem.

Zároveň, jak píše francouzský deník Le Figaro, lze počítat s tím, že po volbách také opadne politická opozice vůči megafúzi. A můžeme se dočkat dalšího pokusu o spojení obou firem, případně – jak odhaduje Bloomberg – mnohačetné fúze tří nebo čtyř subjektů. Nově vzniklý kolos by skutečně mohl mít kontinentální ambice srovnatelné s Walmartem. Přes rozdíly regulačních prostředí ve Spojených státech a Evropské unii tak lze předpokládat, že by nástup tak obrovského hráče mohl posunout evropský maloobchod směrem k podobě, již řečený sektor získal v Americe.

Nechci slevu zadarmo

Jestli je to žádoucí, nebo ne, záleží na zorném úhlu. Proponenti budou poukazovat na protiinflační působení Walmartu; jeho politika neustálého snižování cen nepochybně takovým faktorem je. Zároveň je to politika, která drží dodavatele permanentně na hranici chudoby, což si své kritiky najde stejně pochopitelně.

Kromě toho „neustálé snižování cen“ je zhusta jen optický klam. Učebnicový příklad poskytuje spolupráce Walmartu s tradičním výrobcem džínů Levi Strauss. Walmart na přelomu tisíciletí pohrozil, že pokud Strauss nezlevní dodávky, přestane jeho oblečení prodávat. Protože u Straussů nechtěli ani zlevnit, ani přijít o největší odbytiště, muselo ustoupit něco jiného – kvalita. Ve Walmartu jste proto od té doby skutečně dostali levisky za čtrnáct dolarů, což řetězec požadoval; jen to byly džíny fórové, z látky o čtvrtinu lehčí, a tím pádem méně odolné. Sleva není zadarmo, ani ve Walmartu – a to nezmění ani sebevětší retailová fúze.