Esej: Zmýlili jsme se

Každý rok se z míst, kde stávaly newyorské Twin Towers, vznesou 11. září nad panorama Manhattanu dva světelné sloupy a mnoho slavnostního řečnění. Nikomu netřeba připomínat, proč tomu tak je. Někdejší symbol dravého kapitalismu, chlouby i prokletí Nového světa, se proměnil v symbol svobody. Tak se to učí dnešní (američtí) školáci; ale je možné, že jejich děti budou tu slavnostní vlasteneckou světelnou show vnímat jako příznak postupující bezradnosti a úpadku. Protože po dvaceti letech od hrůzyplného zážitku bortících se Dvojčat žijeme ve světě horším, než byl ten, z něhož udělali jednorázoví piloti Usámy bin Ládina během půlhodinky vzdálenou minulost.

Každý režim má sklon vyzdvihovat své zásluhy a mhouřit kolektivní oči nad svými poklesky a neúspěchy. Liberální demokracie na tom není jinak. I dnešní optimisté mají sklon citovat, kolik tun ocele jsme vyrobili či kolik bodů si připsal Dow Jonesův index newyorské burzy, opomíjejíce přitom věci jiné, nejméně stejně důležité.

Režimní apologetové se často dostávají do role své vlastní karikatury. Nacistická vojska neutíkala před Rusy a zimou, nýbrž takticky zkracovala frontu, protože „vítězství je na dosah“, jak nás učil dr. Goebbels. V zemích někdejšího sovětského bloku vládla dělnická třída, slýchali jsme od politruků všech kalibrů, ačkoli jsme z praxe věděli, že vlády těchto zemí dělníky – mimo jiné – systematicky ponižují, duchovně i materiálně.