Esej: Začátek konce kultu osobností
Série neúspěchů charismatických vůdců v byznysu i politice dává Západu naději. Jak s ní naloží, je druhá věc
Žijeme v době velkých mužů, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Byznysem i politikou hýbají charismatičtí vůdci, ať už jsou to (často bývalí) vojáci a špioni, obchodníci se smyslem pro sebezviditelnění, vizionáři, či jen pološílenci bez přívlastku. Jejich stopa – ve smyslu stopy, již v dějinách nechávají vlivní jednotlivci – během první (téměř) čtvrtiny jednadvacátého století oproti konci století dvacátého pozoruhodně narostla.
Nemysleli jsme si, že to tak bude. Měli jsme za to, že snadnější cestování informací bude produkovat situace, v nichž bude mít převahu sebraná kolektivní moudrost; že svět bude vypadat víc jako Wikipedia než jako Twitter. Zmýlili jsme se.
Politické scéně obou světových supervelmocí dneška dominují právě takoví silní jednotlivci. Donald Trump a Si Ťin-pching do svých rukou soustředili více moci než jejich předchůdci. V supervelmoci čerstvě bývalé, Rusku, je to snad ještě patrnější: Vladimir Putin se v Kremlu zabetonoval tak důkladně, že si jeho absenci obtížně dokážou představit i lidé, kteří s jeho vládou nesouhlasí.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
