Esej: Vzhůru ke hvězdám

Už brzy začneme těžit na asteroidech a lidé poprvé stanou na Marsu a možná tam budou chtít i bydlet. Jenže komu vlastně vesmír patří?

Esej: Vzhůru ke hvězdám
ilustrace Vojtěch Velický

Elon Musk nedávno na twitteru napsal, že lidé budou na Marsu žít „nejprve ve skleněných domech“, ovšem „posléze ho terraformují“ tak, aby připomínal Zemi. Ve chvíli, kdy na Marsu ještě žádný člověk ani nestanul, jde o pořádný kus vizionářství. Jenže rakety Muskovy společnosti SpaceX už ukázaly, že toho dovedou opravdu hodně; naposledy na Mezinárodní vesmírnou stanici s přehledem dopravily čtveřici astronautů. První – nepilotovanou – výpravu k Marsu by SpaceX měla podle Muskova vyjádření podniknout už v roce 2024 a o tři roky později by ji mohla následovat loď s lidskou posádkou.

A pokud to nebude Musk, uspěje ve vesmíru někdo jiný. Například už existuje několik startupů, které se chtějí vrhnout na těžbu vzácných kovů na asteroidech. A pořád tu jsou staří hráči, kteří vesmír dobývají už od 50. let. Hned dva měsíce po Vánocích by měl na Marsu přistát americký rover Perseverance. Bude tam sbírat a balit odebrané vzorky hornin, které o pět let později vyzvedne evropské vozítko Sample Fetch. Pokud půjde vše dobře, měly by být vůbec první marsovské vzorky v roce 2031 na Zemi. 

O cestách na Mars lidé dlouho jen snili. Teď si však musejí akutně položit řadu morálních, právních a mocensko-politických otázek, které se Marsu – a vesmíru vůbec – přímo týkají. Základem kosmického práva je několik dnes jen těžko aplikovatelných mezinárodních smluv z dob studené války a z nich odpovědi nevyčteme. Není tak třeba vůbec jasné, jak silná ochrana náleží případnému mimozemskému životu, byť by s nejvyšší pravděpodobností šlo jen o shluk primitivních bakterií. Spory se vedou také o to, jestli má soukromá firma právo těžit ve vesmíru suroviny, a možnost, že by se lidé jednou chtěli usadit mimo naši planetu, je bezpečnější si radši nepředstavovat.

Soudruzi Marťané

Kdysi byl náš vztah k Marsu a Marťanům záviděníhodně jednoduchý. V roce 1877 pozoroval italský astronom Giovanni Schiaparelli na Marsu obří lineární útvary. O marsovských kanálech poté s oblibou psaly noviny po celém světě a „zabrušovaly“ přitom do neuvěřitelných detailů. Tak třeba roku 1908 otiskly Lidové noviny rozsáhlý materiál, ve kterém americký astronom Percival Lowell spekuloval, že pomocí kanálů zavlažují Marťané svou vysychající planetu, bájil, že na jaře se rozsáhlá území Marsu pokrývají „modrozeleným odstínem, který připomíná jarní zbarvení stromů jehličnatých“, a mínil, že Marťané musejí být velmi inteligentní, což předpokládá „značné množství hmoty mozkové“.

Důsledkem těchto úvah byla dlouhá řada sci-fi románů. Jedna jejich větev byla, řekněme, sociální – v románu Červená hvězda (1908) Leninova blízkého spolupracovníka Alexandra Bogdanova existuje na Marsu beztřídní společnost, jejíž členové používají unisex oblečení i jazyk, volně střídají povolání i životní partnery a soudržnost udržují transfuzemi krve; kdežto „rudý“ hrabě Alexej Tolstoj vyslal v novele Aelita (1922) pozemšťany, aby mezi „soudruhy Marťany“ zažehli revoluci.

Druhou, podstatně rozsáhlejší větev nejstarší marťanské fantastiky lze asi nejlépe vystihnout slovy invazivně-genocidní. Zakladatelem tohoto žánru byl slavný spisovatel Herbert George Wells, který v románu Válka světů (1898) nechal přepadnout Zemi chobotnicovito-medúzovitými nájezdníky z Marsu. Ti se živili lidskou krví, a kdyby je do jednoho nevyhladily pozemské bakterie, nejspíš by ovládli celý svět. Wellsův bestseller je všeobecně známý, málo se však ví, že ještě téhož roku spatřilo světlo světa jeho pokračování z pera amerického astronoma Garretta P. Servisse. V Bojovnících z Marsu pozemšťané zjistí, že kosmičtí padouši chystají ze své umírající planety novou invazi, a postaví proto pod velením „génia vědy“, kterým není nikdo jiný než Thomas Alva Edison (radou a pomocí jsou mu k ruce lord Kelvin, Herr Röntgen a autor dílka Serviss), stovku antigravitačních lodí vybavených výkonnými palubními dezintegrátory. Pak už stačí jen vyletět do vesmíru, střetnout se s Marťany, zjistit, že právě oni kdysi vystavěli egyptské pyramidy, odpálit do povětří jejich gigantické přehrady a utopit je jako koťata. Vzápětí Edison pronese „díkybohu, je to za námi“ a kniha chvíli poté (také díkybohu) končí.

Dnes už je nám jasné, že na Marsu žádný inteligentní život nepotkáme. Jenže to neznamená, že tam nějaký – velice primitivní – není, a pokud ano, představuje to riziko, že může dojít buď ke kontaminaci Země, nebo Marsu. Sondy přistávající na kosmických tělesech se proto samozřejmě pečlivě sterilizují. Jenže jak sterilizovat (a nezabít) živého člověka, kterého chce v dohledné době na Mars přivézt Muskova SpaceX a o něco později americká NASA? Jinak řečeno, pokud člověk někdy k Marsu odletí, ke kontaminaci skoro s jistotou dojde (spory bakterií toho vydrží opravdu hodně) a existují vědci, kteří tvrdí, že na to lidstvo nemá právo. Například britská astrobioložka Samantha Rolfová označila právě před rokem Muskův kosmický optimismus za „morální katastrofu“. Musk pro změnu vizionářsky, ale vcelku oprávněně namítá, že „život na Zemi už pětkrát skoro vymizel, a je proto špatný nápad jen tak čekat, až se toho dožijeme i my“.

Oba tyto názory mají něco do sebe a lidé by si měli rychle stanovit priority: Jestli je pro ně důležitější ochrana mimozemských bakterií, nebo cesty na Mars a jeho případná kolonizace. Bude to ještě zajímavé, ovšem stejně tvrdý střet nás už brzy čeká i v jiné oblasti: těžbě surovin ve vesmíru.

Mýdlo od Sniveleyho

V jedné sci-fi povídce Fredrica Browna z roku 1945 se najednou začnou pohybovat hvězdy – velmi pomalu, ale každou noc o malý kousek. Lidé panikaří a očekávají katastrofu biblických rozměrů, ovšem nakonec se ukáže, že to bylo jen kvůli tomu, aby se 468 nejjasnějších hvězd seřadilo do reklamního nápisu: „USE SNIVELY’S SOAP.“ Byl v tom sice trochu háček, protože onen pán se jmenoval „Sniveley“, a nikoli „Snively“, ale to bylo nakonec úplně jedno, protože prodej jím vyráběného mýdla se zvedl o krásných 920 procent. 

Ve srovnání s tím bledne závistí i Tesla Roadster, kterou Musk z naprosto stejných – tedy reklamních – důvodů vyslal předloni do vesmíru. O byznys teď za hranicemi naší Země půjde především. Kromě osmi planet a pěti trpasličích planet obíhá kolem Slunce zhruba jeden až dva miliony asteroidů neboli planetek, přičemž NASA jejich souhrnnou hodnotu odhaduje na 700 trilionů (číslo lze zapsat jako sedmičku a za ní dvacet nul) dolarů.

Ve chvíli, kdy jsme ještě na žádném asteroidu nic nevytěžili a neumíme si ani pořádně představit, s jakými obtížemi se při vesmírném dolování a dopravě setkáme, je to samozřejmě úplné hausnumero. Přesto je jasné, že by bylo věčným hříchem nechat něco takového ležet ladem. A od tohoto hříchu nám lidem hodlá odpomoci hned několik nedávno založených kosmických společností – například britská Asteroid Mining Corporation či americká Planetary Resources (nedávno ji koupila blockchainová společnost ConsenSys). Ta první chce v roce 2023 vytvořit komerční katalog „nejlukrativnějších“ asteroidů, o čtyři roky později vyslat k blízkému asteroidu 1986 DA (podle skromných odhadů obsahuje 10 tisíc tun zlata a 100 tisíc tun platiny) sondu a v roce 2035 z něj na Zem přivézt 20 tun platiny. Ta druhá hodlá vyslat do vesmíru několik sond, které se pokusí vytipovat ty asteroidy, jež obsahují nejvíce vody, protože „vodní zdroje jsou nezbytné pro expanzi lidí ve vesmíru“.

Nová smlouva z Tordesillas

Jestli z těchto plánů někdy něco bude, je ve hvězdách. Každopádně na národní úrovni už soutěž začala. V listopadu 2015 podepsal Barack Obama zákon, který dovoluje občanům USA těžit na planetách a asteroidech, získané suroviny vlastnit, a tedy je i prodávat. Reakce byla dvojí. Kritikové upozorňovali, že podle kosmického práva náleží vesmír lidstvu jako celku, státy ho mají právo na vlastní vrub pouze zkoumat, kdežto o jeho komerčním využití musejí rozhodovat všichni a „filozofie Divokého západu“ v něm nemá co dělat. Protistrana naopak namítala, že kosmické právo těžbu nezakazuje. Rozhodnout, kdo je v právu, není snadné, protože základní „nebeský zákon“ – Kosmická smlouva z roku 1967 – vznikl v době studené války, věnuje se hlavně vojenským záležitostem a o soukromé těžbě se v něm nic výslovně nepíše. 

Každopádně o rok později se o americkém zákoně jednalo ve Výboru OSN pro mírové využití kosmického prostoru a delegáti některých zemí (hlavně těch, které mají ke hvězdám hodně daleko) odsoudili „jednostranné porušení kosmického práva“ ze strany Spojených států. Země jako Rusko, Čína či Indie se zařídily po svém a Lucembursko v roce 2016 oznámilo, že se chce stát evropským „hubem“ pro vesmírnou těžbu, pokusí se vytvořit „právní rámec“, který by to umožňoval, a investuje minimálně 200 milionů dolarů do vývoje a výzkumu.

Možnosti, jak to celé dopadne, jsou dvě. Teoreticky (ale kdo by v něco takového věřil) se může stát, že se státy dohodnou a budou postupovat společně. Mnohem pravděpodobnější ale je, že se v brzké budoucnosti dočkáme obdoby Tordesillaské smlouvy, během které si Španělé a Portugalci rozdělili svět na sféry vlivů.

Dvacet dolarů parkovného

Mimochodem, nejlepším důkazem bezzubosti kosmického práva a faktické bezprizornosti vesmíru je vcelku úspěšné podnikání několika šizuňků, kteří rozprodávají měsíční, marsovské či jiné extraterestriální pozemky. Dlouhodobě nejúspěšnější je mezi nimi Dennis Hope se svou firmou Lunar Embassy, který tvrdí, že Kosmická smlouva parcelování vesmíru soukromníkům nezakazuje. Možná má i pravdu, jenže jeho nárok na kompletní měsíční povrch je přinejmenším sporný – opírá ho o starý dobrý americký Homestead Act z roku 1862. Ten ovšem jednotlivci sliboval pouhých 160 akrů půdy, a to ještě pod podmínkou, že na ní bude příštích pět let žít…

Měsíc si navíc nárokují i jiní. Například chilský právník (tím se to vysvětluje) Jenaro Gajardo Vera či jistý německý důchodce, který tvrdí, že jeho předkovi odkázal Měsíc za věrné služby Fridrich Veliký. Jisté sympatie u autora tohoto článku dokázal vzbudit pouze vlastník planetky Eros Gregory W. Nemitz, který naúčtoval NASA 20 dolarů parkovného za to, že na „jeho“ planetce Eros přistála roku 1998 sonda NEAR Shoemaker.

Banány jsou budoucnost

Zatím jsme se drželi vcelku při zemi (tedy alespoň obrazně); let na Mars i těžbu na satelitech si dovedeme s přimhouřením jednoho oka představit, žádná současná technologie ovšem neumožňuje terraformovat planetu. Autor tohoto článku kdysi v dětství četl o návrhu, že by stačilo na Mars dovézt dostatek shnilých banánů a kvasinky s octomilkami by se postaraly o zbytek. Neztrácejme čas úvahami, jestli by se vůbec na Zemi urodilo dostatečné množství banánů, zda by je měl kdo na Mars dopravit, a rovnou konstatujme, že to byla úplná ptákovina. Bohužel žádný z pozdějších nápadů nebyl o moc reálnější, takže kolonizaci planet se budeme věnovat jen okrajově.

Už víme, že vesmír je de facto bezprizorný a že se o něj státy a soukromníci skoro určitě střetnou. Tím ale možné obtíže zdaleka nekončí. Ray Bradbury vylíčil už roku 1950 v Marťanské kronice, jak se v jednom ospalém městečku na jihu Spojených států seberou všichni černoši a odletí na Mars. Bílé obyvatele ten „černý proud“ děsí, ale nic s tím nenadělají, a tak nakonec zbude na bavlníkových polích jen „líný vítr mezi sněhobílými chomáčky“. Isaac Asimov psal zase o planetě, která byla „sněhurka“ – tedy jen pro bílé, a také o osídleneckých planetách, které se spojily proti staré, unavené, bigotní, zoufale nemoderní a vybydlené Zemi. Všechno tohle nás dost možná v naší (ne tak) daleké budoucnosti čeká.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní