Esej: Volání klanu

Snaha importovat demokracii do Afghánistánu neměla šanci na úspěch. Klanově uspořádaná společnost a moderní stát nejdou dohromady

Esej: Volání klanu
ilustrace Vojtěch Velický týdeník Hrot

Představte si, že byste se strojem času přesunuli do Prahy 10. či 11. století a nějakému náhodně vybranému Přemyslovci dali volební urnu a poskytli mu v podstatě neomezený přísun peněz. Co myslíte, že by z něj za dvacet let vypadlo? Demokracie, fungující tržní ekonomika a moderní byrokratický stát by to určitě nebyly. 

Budování nového Afghánistánu zabralo spojencům dvacet let. Za tu dobu v něm složilo kosti 3500 západních vojáků (z toho čtrnáct Čechů) a jen Spojené státy toto bohulibé dílo stálo se vším všudy zhruba dva biliony dolarů. V Afghánistánu se toho za tu dobu urodilo docela dost – svobodné volby, prezident, profesionální armáda, dvoukomorový parlament a byrokratický správní aparát; jen škoda, že všechny tyto výdobytky padly ještě předtím, než ze země odešel poslední spojenecký voják. Rychlost, se kterou Afghánci tyto dary odmítli, je překvapující, samotný fakt, že tak učinili, naopak ani trochu. Máme 21. století, a tak Afghánce běžně vidíme s mobilem u ucha (případně s přenosnou protiletadlovou střelou na rameni), ale nemylme se: z politického hlediska je Afghánistán stále ještě předmoderní státní útvar, který se příliš neliší od našich zemí v dobách knížecích.

Klíčová slova, kterými lze neúspěch při zavádění západních hodnot v Afghánistánu popsat, znějí identita a loajalita. Každý Afghánec – ať už je to Paštun z Kandaháru, Tádžik z údolí Pandžšír, nebo persky mluvící a šíitský směr islámu vyznávající Hazár z centrální části země – je především příslušníkem své širší rodiny, klanu, kmene a etnické skupiny. Identit má hned několik a loajalita ke státu, který uměle vznikl v průběhu 19. století na pomezí ruského impéria a Britské Indie, je pro něj až na posledním místě.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot

Máte účet?

Přihlásit