Esej: Vidím velký dobrý

Naštěstí i zlí lidé konají dobré věci. Mafiáni přispívali chudým, Babinský pěstoval kytičky a romského muzikanta Jožku Kubíka zachránil za války spolek kolaborantů.

Esej: Vidím velký dobrý
ilustrace Vojtěch Velický

Lidé, kteří za druhé světové války vedli etnograficko-kolaborantský spolek Národopisná Morava, byli z objektivního pohledu darebáci a lumpové. Za první republiky byla většina z nich členy fašizující Vlajky, za té druhé přišli s nápadem, aby se Slovácko odtrhlo od českých zemí a připojilo ke Slovensku, a o to samé se vší mocí snažili i po německé okupaci. Někteří z nich kromě toho udávali Němcům a všichni otevřeně kolaborovali; důkazem budiž dopis ze 4. července 1941, ve kterém žádali Hitlera, aby jim – dva týdny po útoku Německa na Sovětský svaz – dovolil bojovat po boku wehrmachtu.

Přesto právě těmto lidem vděčí za život legendární horňácký muzikant Jožka Kubík. „Měl jsem býti i se svou rodinou a ostatními členy mojí cikánské kapely odveden jako cikán do koncentračního tábora. Ženy nám již vzali,“ líčil Kubík těsně po válce, když svědčil ve prospěch předáků Národopisné Moravy u jednoho z retribučních procesů. Muzikanty naštěstí napadlo poprosit o pomoc předsedu Národopisné Moravy Jana Uprku (syn malíře Joži Uprky), který je odkázal na další vlivné členy kolaborantské organizace – místopředsedu Vítězslava Rohana a jednatele Josefa Bočka.

„Oba pánové nám pak slíbili učiniti všechno pro naši záchranu. Během týdne jsme pak skutečně dostali od četnické stanice vyrozumění, že nemusíme jeti do koncentračního táboru,“ stojí v prohlášení podepsaném „Kubík Josef Primaš“, které je dodnes založené v Bočkově soudním spisu. Dobře to dopadlo i s členy jejich rodin: „Na druhý den se nám ženy vrátily. Byly již ostříhané a připravené k odvezení. Jakým způsobem to Boček zařídil, nevím.“

Dodejme, že tuto záchrannou akci dokázala po válce ocenit i jinak nemilosrdně krutopřísná retribuční justice. Rohan vyklouzl s pouhými čtyřmi roky vězení a Boček – který navíc podle rozsudku „zachránil asi 15 občanů Blatnice, když tito měli býti zatčeni pro hospodářskou sabotáž (černé zabíjačky prasat ‒ pozn. red.), dále více mládenců z Tvarožné Lhoty před zatčením pro odstranění kostelních zvonů, aby nebyly odneseny“ – dokonce jen s 18 měsíci.

Příliš málo statečných

Nekonat zlo v prostředí, kde je zlo standardem, bývá mimořádně těžké. Člověk musí překonat fyzický i existenční strach, vyřadit se ze „stáda“ a – moderně řečeno – vystoupit ze své komfortní zóny. To je jeden z hlavních důvodů proč tak snadno fungují různé totalitní a autoritativní režimy. V nacistickém Německu všichni dobře věděli, proč kolem jejich domů jezdí někam na východ ty divné vlaky, a úplně stejně na tom byli obyvatelé stalinského Ruska. Jenže ozvat se proti tomu bylo tak těžké. Podobné to bylo – byť už nešlo o život – i v normalizačním Československu. Ke konci roku 1988, tedy zhruba do okamžiku, kdy se režim začal lámat, podepsalo Chartu 77 pouhých 1500 lidí.

Hrdinů zkrátka bývá málo. Proti okupaci Československa protestovalo v srpnu 1968 na Rudém náměstí jen „osm statečných“ a atentáty na Hitlera se dají spočítat na prstech. Sotva si člověk nemůže vážit truhláře Georga Elsera, který se nechával celé dva měsíce zamykat po „zavíračce“ v mnichovské pivnici Bürgerbräukeller a do jednoho z nosných sloupů vysekával po nocích díru pro nálož. Poté nařídil pekelný stroj tak, aby explodoval večer 8. listopadu, kdy Hitler v pivnici – tak jako každý rok – měl projev k výročí nacistického „pivního puče“. Diktátor přežil jen shodou nešťastných náhod, protože kvůli plánování války s Francií ukončil projev předčasně. Elsera samozřejmě nečekalo nic jiného než smrt.

Pokud se někdo dívá na svět jednoduše, vnímá ho jako směs dobrých věcí dělaných dobrými lidmi a špatných věcí dělaných špatnými lidmi. Jenže svět takto manicheisticky nefunguje a nelze ho rozdělit na čisté dobro a čisté zlo, na světlo a tmu. Naštěstí i zlí lidé mohou občas konat dobré skutky (a dobří lidé špatné skutky, ale ti nás teď nezajímají). Rodinu Jožky Kubíka žijícího v protektorátu Böhmen und Mähren sotva mohl zachránit někdo dobrý, naštěstí se toho ujali lidé stojící na špatné straně. Něco podobného se stalo 20. července 1944, kdy se do dalšího – bohužel opět neúspěšného – spiknutí proti Hitlerovi zapojily stovky armádních důstojníků (včetně Erwina „pouštní lišky“ Rommela), z nichž velká část vůdci předtím věrně sloužila.

Upřímný mafiánský sentiment

Příběhů, kdy zlý člověk udělal dobrý skutek, je spousta. Nejméně zajímavé jsou z tohoto hlediska asi ty o polepšených hříšnících. Například vrah, lupič a „starej lotr mexickej“ Václav Babinský si v poklidu odseděl svých 20 let, pak se stal zahradníkem v klášteře boromejek a jeho jediným hříchem bylo, že o své minulosti rád vykládal za pivo po hospodách. Dobré skutky ovšem činili daleko větší lotrové než Babinský a rozhodně při tom nečekali na to, až se polepší.

Známým „lidumilem“ byl například kolumbijský narkobaron Pablo Escobar – nejbohatší řemeslný zločinec v historii, který nechal povraždit tisíce lidí. Podporoval lokální fotbalové týmy, stavěl stadiony, nemocnice a chudinské domy. Proč to všechno dělal, už asi nezjistíme, ovšem jedním z důvodů byla nepochybně snaha zlepšit svůj obraz u obyčejných Kolumbijců. Hlavně díky tomu byl Escobar roku 1982 zvolen do kolumbijského kongresu, byť tam kvůli tlaku části politické scény vydržel jen krátce. Ministr spravedlnosti Rodrigo Lara to pak sice zaplatil životem, ale domy, stadiony a nemocnice už nikdo nezbořil.

Podobně lidumilným chováním se rád prezentoval také další notorický gangster – Al Capone, který během velké hospodářské krize zřídil v Chicagu jednu z prvních chudinských vývařoven. Jestli noviny Chicago Herald poněkud nepřeháněly, když v prosinci 1931 napsaly, že „Caponeho vývařovna vydala 120 tisíc porcí“ netušíme, spolehlivě však víme, že se italská mafie dovedla za dobrou věc postavit i při jiných příležitostech. Když Američané plánovali v roce 1943 invazi do Itálie, obrátili se na newyorské mafiánské bosy – Luckyho Luciana a Vita Genoveseho. Za přimhouření obou očí se jim dostalo nejen slibu, že zabrání stávkám mezi newyorskými přístavními dělníky, ale i všestranné spolupráce ze strany – Mussolinim decimované – mafie při samotné invazi.

Nevšední humanismus v sobě při různých přírodních katastrofách objevila také japonská Jakuza. Když v březnu 2011 zasáhlo severovýchod země zemětřesení, vyslala Jakuza na pomoc minimálně 70 automobilů s dekami, jídlem a vodou. Vysvětlení jednoho z nejmenovaných gangsterů, že vláda s pomocí příliš dlouho otálela a „náš upřímný sentiment teď lidem pomůže“, můžeme věřit a nemusíme.

Nejkrásnější jaro

Když člověk hledá, dokáže připsat dobrý skutek komukoli – i těm nejhnusnějším padouchům. Na druhé straně nemá smysl chválit kdejakého diktátora za to, že se za jeho vlády pozvedla úroveň, dejme tomu zdravotnictví, když v jiných zemích tento ukazatel rostl víc, a dotyčný nadto posílal své poddané do hrobu daleko přímočařejším způsobem. Podobně se to má i s lumpy typu císaře Hirohita či říšského maršála Göringa, kterým sice na osudu nějakého toho člověka nesešlo, ale zato měli rádi zvířátka. Ten první byl nadšeným – a prý velmi dobrým – mořským biologem, který objevil desítky nových druhů polypovců (medúzy, nezmaři, trubýši...), ten druhý zase prosadil ve své době nejpokrokovější zákony na ochranu zvířat.

Pozoruhodný je každopádně případ Lavrentije Beriji, který byl od roku 1938 hlavním vykonavatelem stalinských represí, měl na rukou krev milionů lidí a v soukromí se bavil znásilňováním mladých dívek. Když ale v březnu 1953 veliký tyran zemřel a moci se dočasně ujal triumvirát Malenkov-Berija-Chruščov, byl z nich jednoznačně největším reformátorem právě on. Berija prosazoval (velmi opatrně) revizi některých stalinských represí, začal (ještě mnohem opatrněji) s rehabilitacemi, a hlavně zarazil dva Stalinem plánované monstrprocesy – „spiknutí lékařů“ a „mingrelský případ“ –, které měly zřejmě zahájit novou obří vlnu čistek. Kromě toho navrhoval jistou formu autonomie Litvy, Lotyšska, Estonska a Ukrajiny a proti vůli Chruščova & spol. zahájil normalizaci vztahů s jugoslávským „krvavým psem“ Titem.

Lidé v gulazích a ve vyhnanství oprávněně vnímali Beriju jako zloducha číslo dva hned po Stalinovi. Jaro 1953 bylo ale jako sen. Když konečně přestal sovětský rozhlas po Stalinově smrti vyhrávat Bachovy symfonie, uslyšela Jevgenija Ginzburgová (v gulagu prožila dvanáct let a ve vyhnanství dalších šest) zprávu o zastavení procesu s „vrahy v bílých pláštích“ a pak hlasatel – „jakoby skrze zuby a asi přesmoc“ – promluvil o „nezákonných vyšetřovacích metodách“. Chvíli tomu ještě nikdo nevěřil, když ale se ona tři magická slova objevila v listě Sovětská Kolyma, nedalo se to už vydržet. Lidé poprvé po dlouhých letech ucítili závan svobody, a jakýsi vyhnanec dokonce prý hodil čekistovi do obličeje svůj průkaz se slovy: „Už sem nepřijdu! Jsem příliš starý na to, abych se vám každý druhý týden klaněl a žádal o razítko.“

Nejenže neskončil na zemi s rozbitým obličejem, ale průkaz mu přišel poštou a v něm razítka na těchto i na příštích 14 dní. Co na tom, že Berijovi šlo jen o uchopení moci a že ho pár měsíců poté nechali soudruzi z politbyra ze strachu před jeho vzrůstající mocí zatknout, „odsoudit“ a zastřelit. To jarní tání pomohlo mnoha lidem vydržet. 

Mimochodem, kdo si myslíte, že ukončil asi nejpříšernější režim v dějinách lidstva – pokus Rudých Khmerů vybudovat ráj na zemi? Nebyly to demokratické Spojené státy, které tehdy „pekly“ s Čínou a Khmerům tajně poskytovaly pomoc, ale komunistická vietnamská vojska podporovaná a vyzbrojená Sovětským svazem. 

Svědomí KGB

Pomoc a záchrana skutečně občas přichází z té nejméně očekávané strany – třeba od důstojníka sovětské politické policie KGB. Když se v roce 1954 sovětské vedení rozhodlo, že zavraždí předáka emigrantské organizace Národně-pracovní svaz ruských solidaristů Georgije Okoloviče, vycvičila k tomuto poslání KGB jednu ze svých největších hvězd – Nikolaje Chochlova. Válečného hrdinu, jenž v pouhých jedenadvaceti letech seskočil za německé linie a podílel se na odstranění běloruského nacistického „gauleitera“ a zuřivého antisemity Wilhelma Kubeho.

Mezi Kubem a Okolovičem byl ale rozdíl, který Chochlov na rozdíl od sovětského politbyra a předáků KGB chápal. Otevřeně si o tom promluvil s manželkou Janou, která mu řekla, že „pokud toho muže zabije, stane se vrahem a ona by s vrahem žít nemohla“. Chochlov proto místo toho, aby Okoloviče zavraždil – speciální kyanidovou pistolkou maskovanou v pouzdru na cigarety – zazvonil u dveří jeho frankfurtského bytu a řekl mu: „Přijel jsem za vámi z Moskvy. Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu si objednal atentát na vaši osobu.“

Okolovič díky tomu přežil, manžele Chochlovovy ale žádný velký happy end nečekal. Chochlov sice zůstal na Západě, a dokonce se štěstím přežil, když se ho KGB pokusila o tři roky později otrávit thalliem. Jeho žena ale skončila i s malým synem na pět let ve vyhnanství a Chochlov se do Ruska mohl podívat až po skoro čtyřiceti letech. Řadit Chochlova do kategorie zlých lidí, kteří se dopustili dobrého skutku, asi není úplně spravedlivé. Jeho případ je ještě složitější. Svět je divné a ne úplně jednoduché místo k žití.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní