Esej: Uražení a ponížení

Nerovnoměrné rozložení covidových škod mezi různé vrstvy společnosti vyvolalo hněv namířený proti průmyslu. Vláda se nechová férově a pocit nespravedlnosti roste.

Esej: Uražení a ponížení
ilustrace Vojtěch Velický

Minulý týden se před sídlem české vlády konala neobvyklá demonstrace. Během pandemie se na protestních shromážděních většinou volá po otevření ekonomiky a uvolnění vládních restrikcí. V úterý ale aktivisté před Strakovou akademií žádali opak. „Chraňme životy. Zastavme průmysl,“ stálo na jejich transparentech.

Pravda, demonstrace to nebyla zrovna početná, v pěně dní mezi dalšími covidovými zprávami téměř zanikla. Ve společnosti ale mají požadavky aktivistů velkou podporu. Zavření fabrik chtějí také odboráři, část politiků včetně vládní ČSSD, stejný názor má většina epidemiologů a souhlasí i někteří ekonomové.

Průmyslové podniky se během pár týdnů změnily v očích mnoha lidí z české chlouby v největší semeniště nákazy čínskou chřipkou. A z kapitánů průmyslu jsou najednou chamtivci upřednostňující zisk před lidským zdravím. Nakolik je to pravda a zda je skutečně rozumné podrazit nejsilnější pilíř českého hospodářství, je zajímavý problém sám o sobě.

Možná ještě zajímavější je ale pohled z jiného úhlu. Současná vlna nevole mířící na průmysl není první a ani neočekávaná. Hněv nespokojených lidí už dřív ochutnaly také třeba velké supermarkety, když směly – na rozdíl od malých živnostníků – mít otevřeno.

Už několik měsíců je až příliš očividné, že ekonomické důsledky pandemie nebolí ani zdaleka všechny stejně. Vláda pocity nespravedlnosti posiluje, když nepokrytě straní velkému byznysu, zatímco značnou část živnostníků, malých firem a jejich zaměstnanců i přes sliby o pomoci v podstatě obětovala svému píár.

Nespravedlností a podrazů se vláda dopustila v celé sérii rozhodnutí a opatření, výčet by nejspíš vydal na několik článků. Početný regiment „uražených a ponížených“, který tím vytvořila, ale v každém případě nevěstí nic dobrého. Může se stát ideálním revírem pro politické extremisty a populisty, kteří slíbí nespravedlnost napravit. Většině problémů se přitom dalo předejít.

Hlavně ne průmysl

Před rokem na jaře, na samém začátku pandemie, byla čínská chřipka ještě spravedlivá. Už tehdy bylo sice evidentní, že jestli Andrej Babiš o něčem opravdu sní, když zrovna spí, pak o tom, aby nemusel kvůli viru zavřít průmysl, firmy ze svěrenského holdingu spravovaného jeho chotí nevyjímaje.

Okolnosti nakonec ale rozhodly za něj: Všechny tuzemské automobilky, většina navazující výroby i mnoho dalších podniků se vypnuly z vlastní vůle, případně pod tlakem lockdownů, které probíhaly souběžně v podstatě ve všech evropských zemích. Nebylo s kým dělat byznys a komu prodávat. Z prvotního šoku se nicméně průmysl obdivuhodně rychle vzpamatoval a od té doby už jede nonstop.

To už se ovšem nedá říct o pohostinství, části služeb, cestovním ruchu a kultuře. Stovky tisíc lidí pracujících v těchto oborech se nedobrovolně ocitly po většinu uplynulého roku takříkajíc v pozici obětiny položené na oltář boje s pandemií. Nespokojenost s tímto stavem a otázky „proč zrovna my“ s postupujícím časem přibývaly.

Během posledních dvanácti měsíců v Česku postupně vykrystalizovaly jakési nové společenské či ekonomické kasty. Zjednodušeně řečeno: První z nich po většinu uplynulého roku nesměla pracovat a nese největší část ekonomických ztrát způsobených covidem. Druhá skupina jsou vyvolené sektory, které vláda za žádnou cenu nechce zavřít, ačkoli se ukazují stále zřetelněji jako epidemiologický problém. Tedy třeba právě průmysl. Samostatnou kapitolu představuje státní sektor.

Zavři a mlč

Největší křivdu pochopitelně cítí první skupina. Jistě lze namítnout, že podobný osud jako u nás potkal také hospodské, obchodníky nebo muzikanty a divadelníky v podstatě v celé Evropě. Česko je ale přece jen v mnoha věcech speciální, lépe řečeno horší.

Neuvěřitelný byl už způsob, jímž se ministerstvo zdravotnictví pokoušelo vysvětlit, podle jakého klíče dělalo casting do rolí vyvolených a obětí. Jasná data a důkazy o nákazách podle jednotlivých sektorů nebo podnikání konkrétně z Česka vláda v ruce neměla. Úředníci nabídli jen tabulku z USA – staženou z internetu a špatně přeloženou. Hlavním mottem se stalo abstraktní snižování mobility, ovšem jen na účet některých.

Nikdo se proto nemůže divit třeba majiteli malého obchodu s obuví, když se ptá: Proč nesmím otevřít prodejnu, kde se nikdo nikdy covidem nenakazil, zatímco fabriky s desítkami případů nákazy normálně fungují? Když snižujeme mobilitu, proč si u mě nemůže člověk z vedlejší ulice koupit boty, zatímco svézt se přeplněným autobusem do továrny smí?

Postupně přibývá důkazů, že velká část obětí a ekonomických problémů byla opravdu zbytečná. Důležitým zjištěním přispěl třeba brněnský profesor biochemie Omar Šerý, jehož laboratoř mimo jiné zkoumá právě koronavirus. Šerý zkoumal přímo v terénu, jak velké riziko přenosu covidu představují povrchy v prodejnách, a výsledek údajně překvapil i jeho samotného: Při sebevětší pečlivosti a snaze nenašel – nejdřív na pobočce pošty a poté ani v supermarketu – ani jediný virus.

Výsledek důležitého zjištění je ovšem tristní. Ulevilo se snad jen lidem, kteří dodnes na doporučení Romana Prymuly po návratu z nákupu dezinfikovali jogurty a ovoce. Obchody jsou ale dál zavřené. Stejně jsou na tom i umělci nebo lidé z pohostinství. Nutně se jim na mysl musí vtírat pocit, že dostali stopku jen kvůli tomu, že to vypadá jako tvrdé opatření – a něco se prostě zavřít muselo.

Pilíř ekonomiky...

Pokrytectví vlády a zároveň její hrubá chyba spočívají v tom, že vlastně nikdy otevřeně nepřiznala barvu. Tedy že za celým rozhodováním o zavřených a nezavřených sektorech ekonomiky stojí jednoduchá, v zásadě cynická ekonomická úvaha. A že teprve na druhém místě je starost o počty nakažených.

Z přísně ekonomického pohledu vládní strategie v mnoha ohledech dává smysl. Je nutné si přiznat, že hospodářský vývoj v Česku přestává být legrace. Prostor pro další lockdowny a mohutné injekce peněz do ekonomiky se vyčerpává.

Uzavření ekonomiky v jeho dnešní podobě nás podle odhadů stojí asi 1,7 miliardy až dvě miliardy korun denně. Pokud by vláda zahrnula do výčtu zákazů také všechny továrny s výjimkou těch životně důležitých, každodenní účet by se minimálně zdvojnásobil, spíš ztrojnásobil.

Fungující fabriky nutně potřebuje i správkyně státní kasy. Pokud se podíváme do žebříčku největších plátců daně v Česku, najdeme tam hned několik průmyslových podniků. Mimochodem, na úplně prvním místě je Škoda Auto. Připočteme-li více než 1,1 milionu lidí, které průmysl přímo zaměstnává, a samozřejmě také silnou lobby, již má v zádech, vychází z toho logický favorit na hlavní opěrný pilíř v krizi. Někdo vydělávat a platit daně prostě musí.

Silným argumentem proti zavření továren je také diametrálně odlišná situace v byznysu oproti té loni na jaře. Česko se propadlo až tak hluboko, že je dnes jedinou zemí na starém kontinentu, která zavření průmyslu vůbec zvažuje. Exportně orientované tuzemské podniky by na několik týdnů vypadly z byznysu a reálně by hrozilo, že je nahradí někdo jiný.

Shrnuto: Průmysl je příliš ekonomicky důležitý, a i když to zní krutě, skutečně je jednodušší znovu obnovit zkrachovalé restaurace nebo kadeřnictví než zkrachovalou továrnu.

Naplánovat tvrdý lockdown průmyslu a zároveň předejít zbytečným škodám by tedy vyžadovalo jasný a promyšlený plán, na který by se firmy mohly připravit. S ohledem na to, jak dopadly dosavadní vládní proticovidové strategie a opatření, je těžké uvěřit, že by toho byl kabinet Andreje Babiše schopen.

... a nové ohnisko

Jestliže z ekonomického pohledu se dá Babišova preference průmyslu vysvětlit, naopak evidentním důkazem nerovného přístupu k různým skupinám byznysu je absolutní ignorování továren z epidemiologického hlediska. Vláda jako by se ani v nejmenším nepoučila z problémů z ohniska čínské chřipky v karvinských dolech z loňského léta.

Dlouho se to dařilo tutlat. Ačkoli třeba zprávy ze Spojených států nebo Německa hovořily o problémech ve výrobních, ale také potravinářských firmách, v Česku premiér v médiích pranýřoval účastníky kokainového večírku v nočním baru, případně lidi, kteří na Staroměstském náměstí prodávali langoše a svařené víno. O fabrikách nepadlo ani slovo.

Vláda sice i pro výrobní firmy stanovila pravidla, nijak vehementně je ale nevymáhala, a tak zůstal boj s covidem do velké míry na vlastní angažovanosti a prozíravosti vedení podniků. Že šéfové mnoha firem opatření bojkotují, nedodržují karantény, nebo dokonce nutí nemocné lidi chodit do práce, se ale postupně stalo veřejným tajemstvím.

Mimochodem, k pocitům nespravedlnosti a odporu vůči průmyslu přispěli mocně i sami jeho kapitáni. Několik ředitelů firem i lobbistů v uplynulých týdnech doslova propáslo vhodnou chvíli mlčet a v několika rozhovorech jako by svou arogancí chtěli potvrdit slova o upřednostňování zisků nad lidskými životy. Protestovali nejen proti zavření továren. Nelíbila se jim ani stoprocentní nemocenská, která měla nemocné motivovat, aby zůstali doma. Prý by nikdo nechodil do práce…

Do jaké míry se průmysl podílel na šíření čínského viru, se nicméně prokáže teprve v následujících týdnech během plošného testování. Do té doby zůstane nejspíš na černé listině veřejného mínění.

Pomoc z tiskových konferencí

Vraťme se ale k nejhůř zasažené části byznysu. I přes všechny výše zmiňované křivdy se totiž dalo zabránit nejhorší nespravedlnosti. Stačila jedna věc: Aby vláda splnila slib a obory, které se rozhodla obětovat, férově odškodnila ze státního rozpočtu.

Bohužel selhala i v tom. Na tiskových konferencích mluvili ministři i premiér o bilionech, ve skutečnosti ale přímá pomoc dosáhla v prvním roce pandemie jen něco přes 200 miliard. Nejhůře se k státní pomoci navíc dostávali malí podnikatelé a firmy ze služeb, pohostinství nebo kultury.

Podstatnou část naopak opět shrábly velké firmy. Nic proti tomu, pravidla byla pro všechny stejná. Jak si ale asi mohl připadat hospodský, který se doprošoval pártisícového příspěvku na nájem, když si četl o miliardách plynoucích na mzdy dělníků stojících fabrik, které nakonec končily rok v černých číslech?

Vládě se tím vlastně podařil dvojitý zásah. Nejenže podnikatelé z vypnutých oborů i jejich zaměstnanci na pomoc čekali dlouho, dočkali se jen jejího zlomku, a ještě při tom čelili šílené byrokracii. Andreji Babišovi a jeho skvadře se zároveň velkohubými prohlášeními na tiskových konferencích povedlo ve zbytku společnosti vyvolat dojem, že si hospodští nebo kadeřnice díky štědré dlani státu žijí na vysoké noze, aniž by museli hnout prstem. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě.

Vstanou noví nepřátelé

Prozatím bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by se v nejbližší době podařilo pnutí ve společnosti uklidnit náhlým zlepšením epidemické situace a uvolněním opatření. Ještě horší zprávy přicházejí z ministerstva financí. Alena Schillerová se minulý týden nechala slyšet, že letošní půlbilionový deficit bude stačit na podporu ekonomiky do půlky roku.

Pak jsou ve hře dva scénáře: další zvýšení schodku, nebo konec dotování zavřených firem a přechod na záruky úvěrů. Druhý případ by znamenal definitivní katastrofu pro postižené sektory – zkuste se v bance zeptat, kolik půjčí rok nevydělávající firmě s nejistou budoucností. Napětí tedy zjevně poroste a může to mít více nepříjemných efektů.

Téměř nevyhnutelná se zdá debata o spravedlivějším přerozdělení covidového neštěstí. V Česku jsme zatím na jejím počátku. Když například šéf Senátu Miloš Vystrčil neobratně naznačoval, že s břemenem ekonomické krize by měli pomoci třeba i státní zaměstnanci, sami krizí ekonomicky téměř nezasažení, dostal za levicové myšlenky řádně za uši. Je přitom nepochybné, že ani státnímu sektoru se v příštích letech utažení opasků nesmí vyhnout.

V některých západních zemích jsou ale dál a politici už otevřeně mluví o nových covidových daních. Měly by se týkat především těch sektorů ekonomiky, které z krize těžily. Například britský ministr financí Rishi Sunak plánuje solidární daň pro internetové firmy, e-shopy nebo rozvážkové služby. Definitivní podoba se teprve ladí, cíl je ale jasný: Peníze půjdou právě na pomoc strádajícím sektorům ekonomiky. Zda se nápady na snížení covidové nespravedlnosti formou daní uchytí i v Česku, je otázka. Při pohledu na prudce stoupající křivku státního dluhu se ale zdá, že se státní rozpočet bez zvýšení některých odvodů v příštích letech neobejde.

Jisté naopak je, že pokud vláda nepřidá s očkováním a současnou ekonomickou mizerii protáhne až do podzimních parlamentních voleb, covidová nespravedlnost je výrazně ovlivní. „Uražení a ponížení“ bývají oblíbeným cílem populistů a v Česku jich jsou stovky tisíc. Ostatně už dnes nelze přehlédnout nadbíhání Tomia Okamury, Václava Klause nebo extremisty Lubomíra Volného. Nebudou určitě jediní.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní