Esej: Udržitelnost ostnatého drátu

Jako společnost stojíme na rozcestí a politické emoce hypertrofují, ale jestli nenajdeme kompromis, čekají nás revoluce.

Esej: Udržitelnost ostnatého drátu
ilustrace Vojtěch Velický

Pro vnějšího pozorovatele vypadá západní svět jako bizarní střet zabedněných starých konzerv věřících jakémusi QAnonu, podle něhož svět čelí ďábelskému spiknutí elit usilujících o zotročení lidstva, a prapodivných „liberálních“ bytostí přesvědčených o tom, že menstruovat mohou i jiná lidská stvoření než ženy a že klima lze řídit s přesností na desetiny stupně Celsia padesát let dopředu.

Dotyčný pozorovatel může být trochu překvapen, že navrch má druhá partička, protože představa Hillary Clintonové coby hlavy světové pedofilní mafi e je sice v rozporu se zdravým rozumem, ale ve své podstatě se aspoň nerozchází s přírodními zákonitostmi.

Spor o cestu, kterou se má společnost vydat, jakkoli je v dnešním viditelném podání svou vlastní karikaturou, odedávna představuje podstatu demokracie a její zásadní úskalí. Už téměř před dvěma sty lety to charakterizoval Alexis de Tocqueville jako rovnost podmínek stojící v protikladu s umírajícím aristokratickým systémem hierarchie, k čemuž dodával: „Dnešní národy už nemohou nic změnit na rovnosti podmínek, ale závisí na nich, zda je rovnost dovede k otroctví, nebo ke svobodě, ke vzdělanosti, nebo barbarství, blahobytu, nebo bídě.“

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit