Esej: Smlouvání se spravedlností

V tomto článku se píše o hodně škaredých věcech, začněme proto raději zlehka. Jistý – duševně ne úplně vyrovnaný – pán z Pardubic se nechal loni v říjnu rozhodit novou várkou vládních opatření, sedl k počítači a na Facebooku pod smyšleným jménem vypotil: „Vzkaz všem policejním rezortum. Od zytra budou fungovat všecky restaurace bary atd. Pokud ne upozorňuji jezdím s kamionem a nejni pro mě problém najed do hromady lidi. Tak jako to provedla řidička autobusu v 60tych nebo v 70tych letech Paní Hepnarova.“ Dodal, že „lidi je jak sraček“, zbudou z nich jen „krvavé fleky“ a já „v poho odjedu“.

Jestli je takové jednání víc k pláči, nebo k smíchu, záleží na úhlu pohledu. Dotyčný se každopádně dopustil vyhrožování terorismem, za což mu hrozilo pět až 15 let vězení. Výsledek byl ale pro něj nakonec mnohem příznivější – dohodl se se státním zástupcem Martinem Bílým, před třemi týdny dohodu schválil soud a díky tomu vyvázl s pouhou podmínkou. Podle vyjádření Bílého pro týdeník Hrot si gramatický terorista tuto shovívavost zasloužil hlavně svým „aktivním přístupem“: Nijak nezapíral, od svého dopadení vzorně spolupracoval s policií, a navíc „zaslal ve prospěch účtu ministerstva spravedlnosti zřízeného na pomoc obětem trestné činnosti přiměřenou částku, která odpovídala jeho majetkovým možnostem“.

Americké krimiseriály jsou dohod s prokurátorem plné. U nás jsou sice (pod názvem dohoda o vině a trestu) možné už od roku 2012, ovšem bylo jich za tu dobu uzavřeno jen pár set, a navíc se nesměly používat v případě těch nejzávažnějších zločinů. Loni v říjnu toto omezení padlo. V minulých šesti měsících počet dohod prudce vzrostl a zároveň se ukázalo, že oné neodolatelné logice – přiznání výměnou za mírnější trest – rozumějí nejen teroristé, ale také drogoví dealeři, pasáci, lupiči, násilníci a vrazi.