Esej: Proč dobře už bylo

Jako by covid, Facebook a Čína nestačily, začala se lidstvu rýsovat další hrozba: technooptimismus.

Esej: Proč dobře už bylo

Letos v zimě napadl sníh. Lze takový fakt snad podrobit kritice, že to podporuje stereotypní smýšlení o ročních obdobích, a možná někde vzniká virální hashtag #JeMiKosa. Běžnému uživateli klimatu však dělá sníh radost, zejména pokud bydlí v horách a je mu jedenáct jako mé dceři. „Půjdeme lyžovat!“ ohlásila. Ne, to nejde, poněvadž je koronavirus; ne, na sjezdovce ho nejspíš nikdo nechytne, ale nesmí se to; no prostě nesmí - zakázala to vláda, kruci. Takových skličujících dialogů muselo letos leckde po světě proběhnout nesčíslně.

Dříve nebo později ratolest realitu přijme; než kdo cokoli zví, rány se zajizví, jak víme. Nastane druhá fáze: „Až ten virus přejde, půjdeme lyžovat!“ Půjdeme, dcerko. Budeme jezdit shora dolů šusem. Budeme na vleku stát po cestě vzhůru na jedné noze a říkat, že jsme plameňák. Až zas dojedeme dolů, dáme si něco dobrého; až ten virus přejde.

Virus nepřejde

Uprostřed těch úvah mi to najednou zazvonilo o ucho: to není tón, jímž se mluví o prázdninovém výletu. Takhle to zní, když je řeč o společné cestě na Mars, nebo o dracích, nebo o babičce, která už umřela. Žádné lyže už nikdy nebudou, dcerko. Ledaže by ses nějakým způsobem (a já nejspíš nechci vědět jakým) dostala mezi globálních horních deset tisíc, kteří si budou moci dovolit test a okamžitě po něm odjezd do jednoho ze dvou zbývajících alpských lyžařských center, případně na běžky do Skandinávie.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

Máte předplatné?

Přihlásit