Esej: Opičí revoluce

Lidé v sobě stále mají násilnického a genocidního šimpanze. Využívat emoce způsobené něčí smrtí k řešení rasové a etnické nerovnosti je strašně nebezpečné.

Esej: Opičí revoluce
ilustrace Vojtěch Velický

Zkuste se ve školce uprostřed Prahy zeptat čtyřletého dítěte, jaký je jeho kamarád John nebo Nguyen. Nejspíš se dozvíte něco v tom smyslu, že John žaluje, ale je stejně největší kámoš, a Nguyen má svítící boty. Rozhodně ne to, že John je černý a Nguyen má šikmé oči, a to ani když se ptáte dost obsedantně. Děti takové ptákoviny – pokud jim to neměl někdo potřebu náležitě vysvětlit – prostě nezajímají. Ani trochu.

Skoro by se chtělo říct, že rasismus je povrchní, čistě kulturní nálepka a při troše snahy by ho mělo jít vymýtit zhruba stejně snadno jako pravé neštovice. Jenže tak jednoduché to není. Virus neštovic existuje od roku 1978 jen v několika laboratořích, kdežto etnických sporů je stále plný svět. Jeho klíčovou složku – striktní dělení světa na „My“ a „Oni“ – mají totiž lidé zakódovaný hluboko v sobě. Když dětský věk nevinnosti skončí, může se tenhle protivný rys lidské psychologie obalit prakticky čímkoli – vědomím, že „cizák“ má jinou barvu kůže, pochází odjinud, trochu jinak se chová, chodí na lepší nebo horší školy než já, popřípadě – jak by to vyjádřil marxista – má diametrálně odlišný vztah k výrobním prostředkům.

Tak se lidé chovají odjakživa a občas tahle smrtelně vážná hra na jinakost přeroste v genocidu. To, když jedna skupina dojde k přesvědčení, že ta druhá se nemá nárok nazývat lidmi nebo – jak za chvíli uvidíme – šimpanzi. 

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

Máte předplatné?

Přihlásit