Esej: Nepřemožitelný blud a nové otroctví

Radikální levice nechce lepší svět pro lidi černé pleti. Nabízí vládcům nového světa kšeft: vy nám dáte líznout, my vám dáme legitimitu.

Esej: Nepřemožitelný blud a nové otroctví
ilustrace Vojtěch Velický

Pětasedmdesát procent Američanů si myslí, že vztahy mezi příslušníky různých ras v jejich zemi jsou vážný problém; konkrétně, že černí Američané trpí systematickým útlakem ze strany Američanů bílých. Dokládají to tím, že černoši jsou méně úspěšní než příslušníci ostatních ras, především běloši, jichž je ve Spojených státech většina (podle loňského sčítání lidu žije v USA 63 procent bělochů, 15 procent Hispánců, něco přes 13 procent černochů a necelých šest procent Asiatů). 

Černí Američané obtížněji získávají práci, a když už ji najdou, je to práce hůře placená a méně atraktivní, než jakou mívají Američané bílí. Černoši jsou v průměru podstatně chudší než běloši (mediánový příjem domácnosti v roce 2018 čítal 41 361 dolarů, respektive 70 642 dolarů). Přes dvacet procent černých Američanů žije pod hranicí chudoby, kdežto bělochů jen deset (2018). V mužské vězeňské populaci letos tvoří černoši 34 procent, běloši 29 a Hispánci 24 procent. Tak by bylo lze pokračovat o mnoho déle, než by kdokoli snesl číst.

Od otroctví po Floyda

Pro sympatizanty levice existuje jediný důvod takového nepoměru v úspěšnosti bílých a černých Američanů: diskriminace černé menšiny bílou většinou. Jinými slovy, nezáviděníhodné postavení černošského obyvatelstva jde stoprocentně na vrub vlivu obyvatelstva bílého, otroctvím počínaje a smrtí George Floyda konče. 

Toto přesvědčení získalo především na levém kraji politického spektra axiomatický charakter. Kdo je nesdílí, je vystaven silnému společenskému tlaku, řečeno slušně. Přesvědčilo se o tom i sto padesát prominentních intelektuálů-signatářů Dopisu o spravedlnosti a otevřené debatě ze 7. července, jenž smířlivě vyzýval k nedogmatické diskusi na téma rasových vztahů. Zažili bojkoty, výhrůžky a kategorické odsudky.

Právě tento dopis a reakce na něj přitáhly pozornost k netolerantním praktikám, jimiž radikální levice svůj rasový axiom prosazuje na veřejném fóru. Výměna názorů o tom, jestli takzvaná cancel culture (atmosféra, jež diskvalifikuje nositele nesouhlasného názoru z účasti na veřejném životě) přináší více užitku nebo škody, ve veřejném prostoru od té doby posílila, byť stále velmi opatrně a rozhodně ne v levé části jeho spektra.

Tato výměna názorů na přijatelnost formální stránky levicového rasového dogmatismu však dává zapomenout na druhou, dost možná podstatnější stránku věci. Tou je fakt, že řečený axiom je po stránce obsahu žalostně nepevný.

Korelace, či kauzalita? 

Představa, že příčinou špatného postavení černých Američanů je bělošská diskriminace, se dopouští mylné záměny korelace za kauzalitu. Tento omyl je v logice známý jako cum hoc ergo propter hoc, děje-li se něco souběžně, musí být jedno způsobené druhým. Může, ale také nemusí; souběžnost jevů sama o tom mnoho nevypovídá (neříkejte to ale na americké univerzitě, nebo dostanete přes ústa).

K amatérskému postřehu zhruba v podobném duchu netřeba více než nejletmější pohled do nedávné historie. Málokterá skupina lidí byla kdy vystavena míře diskriminace srovnatelné s tou, jíž po dva tisíce let trpí Židé, od Egypta přes Pařížskou disputaci a Dreyfuse s Hilsnerem až po holocaust. Ani Izrael, ani židovská diaspora nikde na světě se však nevyznačuje nějakou obzvláštní dávkou společenského neúspěchu.

Ve Spojených státech samotných byli tvrdým rasovým a etnickým předsudkům v různých dobách vystaveni příslušníci mnoha menšin, od Italů přes Iry až po Japonce a další Asiaty. Postupem doby se tyto menšiny zotavily a integrovaly úspěšněji než (v průměru) černí Američané. Naopak drtivá většina zemí subsaharské Afriky, kde si až na naprosté výjimky posledních šedesát let vládnou místní obyvatelé sami, je svědkem problémů velmi podobných těm, jež zažívají na druhé straně Atlantiku černoši američtí.

Tyto tři příklady samy o sobě neznamenají mnoho. Ale měly by stačit jako podnět k diskuzi o tom, do jaké míry je nezáviděníhodným postavením černé americké populace vinna bělošská diskriminace a do jaké míry za ním stojí faktory další. A priori z úvahy o takových faktorech vypustit možnost, že jedním z nich může být i podíl černých Američanů samotných, je docela absurdní. A přece právě před každou takovou úvahou přibouchl rasový axiom dveře. 

Výsledkem je prostor pro intelektuální nepoctivost velmi hrubého zrna. „Debata o tomto problému je zkreslena demagogií do takové míry, že některým základním termínům přiřkla význam přesně opačný ve srovnání s významem původním,“ píše matematik a ekonom Ben O’Neill z Australské národní univerzity (pro jistotu: řečená univerzita je nejlepší akademickou institucí své země a je na 22. příčce světového žebříčku). „Právě jsem četl o harvardském děkanovi přes přijímací řízení a jeho výpovědi v soudní při na téma rasové diskriminace. Děkan vypověděl, že Harvard posílá uchazečům o studium dopis, v němž specifikuje, jakého minimálního výsledku v testu SAT musejí dosáhnout. Asijským studentům však stanoví minimum výše než bělochům a bělochům zase výše než černochům. ‚To je rasová diskriminace jako vyšitá,‘ řekl advokát, jenž s děkanem vedl křížový výslech. ‚To tedy není,‘ trval na svém děkan.“

Logika i zkušenost

O’Neill napsal tyto řádky v recenzi knihy ekonoma Thomase Sowella Disparities and Discrimination, jež vyšla na konci roku 2018. Sowell (90) je dnes vzácným autorem: zaprvé se nebojí o rasových vztazích v USA mluvit bez obalu a zadruhé mu to prochází. (Nejspíš také proto, že už je v důchodu, a snad i díky tomu, že je sám černý.)

Ve své dosud poslední knize mluví Sowell o výše popsaném axiomu jako o „nepřemožitelném bludu“. Spočívá podle něho v přesvědčení, že by výsledek společenských procesů – v tomto případě společenská úspěšnost příslušníků jednotlivých ras – musel u různých skupin obyvatelstva být vždy stejný, pokud by do něho nezasahovaly vnější vlivy (zde bělošská protičernošská diskriminace). „Tato představa, jež ovládla celé ideologické spektrum, flagrantně odporuje jak logice, tak empirickým zjištěním z celého světa za tisíce let dějin.“ 

Sowell si bere rasové dogma na paškál ze všech možných stran. Zpochybňuje i význam samotného slova diskriminace: „V australském městě Griffith si v letech 1920–1933 devadesát procent italských přistěhovalců, kteří přišli z Benátek a v Austrálii se oženili, vzalo ženy, které přišly z Benátek,“ píše a klade si otázku, jestli je v tomto případě někdo diskriminován.

Kromě toho, což je námitka snad vážnější, upozorňuje na zaujatost při výběru a interpretaci faktů, jimiž levice onu diskriminaci dokládá. Uvádí příklad zaměstnavatelů, kteří při přijímání nových zaměstnanců od nich požadují ekvivalent českého výpisu z trestního rejstříku (background check). 

Sowell si dal tu práci a zjistil, že zaměstnavatelé, kteří si tuto podmínku kladou, najímají v průměru více černých zaměstnanců než ti, kteří se bez výpisu obejdou. Jenže ouha – federální komise dohlížející na to, aby zaměstnavatelé při náboru zaměstnanců dodržovali princip rovných příležitostí (U.S. Equal Employment Opportunity Commission), tyto zaměstnavatele zažalovala za rasovou diskriminaci. 

Hlavně se neptejte 

Konkrétně šlo o maloobchodní řetězec General Dollar. Žalobu komise podala v roce 2013; případ se táhl šest let a loni skončil mimosoudním vyrovnáním, jehož součástí byla platba šesti milionů dolarů na komisní účet. Soud tedy řekl, že pokud se potenciálního zaměstnance ptáte „byl jste ve vězení?“, dopouštíte se rasové diskriminace. Přijal tak premisu komise, že je přece jasné, že černochů je odsouzeno více než bělochů, a že tedy váš tah je zaměřen nikoli na najímání lidí, kteří nejsou odsouzení zločinci, nýbrž na prohloubení marasmu, v němž se černá rasa vinou bělošské diskriminace nachází.

Sowell to uvádí jako typický příklad úsilí o rovnost výsledků (společenských procesů), což je podle něho úsilí nesmyslné, protože „nikdy v historii lidské existence neměly dvě společně žijící etnické skupiny stejné výsledky“. A že by bylo podstatně lepší, kdyby se ono úsilí zaměřilo na rovnost příležitostí.

V praxi znamená taková rovnost příležitostí především větší sociální mobilitu, tedy jev, jenž býval tradiční chloubou Spojených států. Umožnil vznik amerického snu o příběhu, jenž začíná v chudobě a končí bohatstvím (či alespoň důstojně zajištěnou existencí). Dokud byla naděje na prožití takového příběhu reálná, Amerika dobře fungovala jako tavící tyglík, v němž se lidé různého původu, přesvědčení, rasy i náboženství vedle sebe plus minus dokázali snést lépe než jinde ve světě.

Naneštěstí právě tento rys z americké společnosti v posledních zhruba pěti desetiletích mizí. To může nebo nemusí souviset s tím, že počátek tohoto období poklesu sociální mobility nastává těsně poté, co prezident Lyndon Johnson přijal první zákony se zamýšlenou širokou antidiskriminační působností v ekonomické sféře. Ty měly „odstranit dědictví otroctví“, ale úspěch byl přinejlepším smíšený. Jak uvádí Sowell (tentokrát ve starší knize Conflict of Visions), v roce 1940 žilo pod hranicí chudoby 87 procent amerických černochů. V roce 1960, kdy se Johnson teprve připravoval na roli Kennedyho viceprezidenta, už to bylo „pouze“ 47 procent. Za dalších dvacet let, během nichž začaly platit Johnsonovy pročernošské zákony, ubylo dalších 18 procent. Zdá se tedy, že černou Ameriku táhlo z bídy něco jiného než dobře míněná legislativa. 

Podle Sowella je to dokonce právě naopak. „Když lidem platíte za to, aby se neženili, nejspíš se budou ženit méně než předtím,“ říká Sowell o Johnsonově zákonu, jenž v 60. letech nově zajišťoval příjem svobodným matkám a zvýhodnil je tak oproti matkám provdaným. Výsledek je ten, že 70 procent černochů (a 22 procent bělochů) se dnes narodí svobodným matkám. V roce 1965, když senátor Daniel Patrick Moynihan sepsal dnes již proslulou zprávu o vztahu černošské chudoby a rodinné struktury, to bylo 25 procent.  

Jeden versus dva

Jak na to reagují dogmatici? Především tak, že začali při sběru dat o majetkových poměrech Američanů měřit příjem domácností namísto příjmu jednotlivců, říká Sowell. Relativně větší manželská disciplína bělošských rodin, která domácnosti často zajišťuje dvojí příjem, tak zvětšuje rozdíl v příjmu bílých a černých domácností (a tím při zběžném pohledu „potvrzuje“ předpoklad o privilegovaném postavení bělochů).

Jakkoli však je Sowellova argumentace působivá, chybí jí motiv. Proč by na levici, zhusta mezi lidmi vzdělanými, mělo jen tak zakořenit zhoubné dogma? Možnou – a děsivou – odpověď nabízí jiná kniha na trochu jiné téma, Příchod neofeudalismu: Varování globální střední vrstvě, jež letos vyšla urbanistovi Joelu Kotkinovi z Chapmanovy univerzity v Los Angeles.

Příchod neofeudalismu rozebírá rostoucí moc úzké skupiny lidí zběhlých v moderních technologiích. To samo o sobě není nová myšlenka; o tom, že digitální svět produkuje málo vítězů, zato pořádných, píše kdekdo. (Zrovna minulé pondělí měl Jeff Bezos z Amazonu dobrý den, když zbohatl za 24 hodin o třináct miliard dolarů.)

Kotkin z toho vyvozuje, že tím končí období liberálního kapitalismu a oklikou se vrací k poměrům feudálním. Většina lidí v těchto nových poměrech žije – či zanedlouho bude žít – nikoli z toho, co si vydělají na trhu v běžném slova smyslu, nýbrž z toho, co vysosají z grantů, ať už je poskytují státy nebo nejrůznější Bezosové tohoto nového světa.

Nová církev 

Někdejší feudální řád však držela při životě nejen moc panovníků a šlechty, nýbrž také vliv církve. Jestliže v raném středověku fungoval katolický establishment jako jistá korekce neomezené moci tehdejších vládců, postupem doby se stal jejich spojencem. Nebýt toho, padli by Bourboni a s nimi starý feudální svět podstatně dříve, argumentuje Kotkin.

To nachází svoji nečekanou analogii dnes. Levice 20. století fungovala jako brzda moci velkých firem, což pomáhalo udržovat poměry svobodného světa ve snesitelných mezích. Nová levice však podle Kotkina postupně sladila své cíle s novými feudály z Big Tech: dokud budou Zuckerbergové a Bezosové správně odvádět multikulturní, feministický, rasový, sexuálně-orientační a ekologický desátek, dostanou příslušné požehnání.

Jedním z výsledků takového uspořádání věcí je, že čím chudší jste, tím rychleji dál chudnete, a především máte stále méně šancí to změnit. A tady mají aktivisté svůj kus pravdy, protože nesou-li tíhu tohoto nového feudalismu ti nejchudší, je mezi nimi skutečně disproporčně mnoho černochů. Vytýkat však takovému chodu věcí právě rasismus je přinejlepším sporné. Holocaust jistě nebyl ekologicky přívětivý, ale podstata jeho zrůdnosti tkví v něčem jiném než v ohrožování dolnoslezské květeny.

Vznik nepsaného paktu Big Tech s radikální levicí by mohl lépe vysvětlovat vznik dílčích dogmat a jejich překvapivou odolnost vůči faktům. Když jde o svatou věc, důležité je pevné přesvědčení, ne nějaký Koperník nebo Sowell. Vítejte, nové okovy.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Jak Babiš bohatne na koronaviru
  • Život po Pentě
Objednat nyní