Esej: Nepřátelská převzetí třetího druhu

Fake news, kultura celebrit, zákulisní intriky, elixír mládí - kdo zvládá to vše najednou? Nápověda: mozek netřeba.

Esej: Nepřátelská převzetí třetího druhu
ilustrace Vojtěch Velický

Také jste si vždycky mysleli, že sir Mick Jagger má tasemnici? Je nesmyslně hubený, takže dnes ve svých bezmála osmasedmdesáti letech váží plus minus stejně jako v dobách, kdy studoval na London School of Economics. Díky práci vědců, kteří se narodili o hodně později, než dal Jagger rokenrolu přednost před účetnictvím, ono podezření s tasemnicí letos významně posílilo.

Leckoho za ta léta napadlo, že na siru Mickovi něco nesedí. Že může být jakousi reedicí Doriana Graye, či dokonce doktora Fausta, nebo něco podobně temného a znepokojivého. Zpěvák Rolling Stones vypadá o generaci, dvě nebo tři mladší, než jak to říká jeho rodný list. Dodnes má husté lesklé vlasy a pružnou chůzi. Ona mladistvost mu - vedle slávy, postavení a peněz - zajišťuje neustálou přízeň u většiny žen a mnoha mužů, stejně jako velkou dávku respektu u většiny mužů a mnoha žen. Aniž by za poslední půlstoletí stvořil cokoli umělecky významného, je všude za hvězdu; sám říká, že mu už jen jeho jméno otevírá dveře, které jiným zůstávají zavřené. Najdou se chvíle, kdy kvůli němu (a jemu podobným) Britové zanedbávají svoji královnu.

Špatný druh, Karle!

To vše je neuvěřitelně přesná kopie toho, co se děje mravencům, mají-li tasemnici. Pro šťouraly - nemůže to být jakýkoli mravenec, nýbrž musí náležet k rodu Temnothorax z podčeledi Myrmicinae. Alespoň tak to víme od Susanne Foitzikové, patrně největší světové kapacity na temnothoraxy myrmicínské. A to není legrace, když jich je přes 350 druhů.

Entomoložka z Gutenbergovy univerzity v Mohuči přišla v půli května s dramatickým objevem ze života těchto mravenců. Za běžných podmínek žijí jako všichni ostatní mravenci v pevně semknutém sociálním společenství. Dospělí jedinci se tedy kolektivně starají o potomstvo, přičemž v jednom hnízdě spolu žijí alespoň dvě dospělé generace. Společnost je rozdělena na královskou kastu, která se rozmnožuje, a kastu dělnickou, jíž je reprodukce naopak zapovězena. Všichni jedinci jsou společenství zcela oddáni a jeho přežití je jejich kategorickým imperativem. Liberté a égalité vyklidily prostor pro fraternité, až to dalo vzniknout vtipu o tom, že „socialismus je možný, jen Karl Marx pracoval se špatným druhem“.

„Ve skutečnosti by temnothoraxové byli docela nudní,“ vysvětlovala Foitziková reportérovi amerického měsíčníku The Atlantic. Jenže když přijde na tasemnice, jež z mravenců lotry činí, začnou se dít věci.

Korektní uspořádání

Tahle tasemnice spadne z nebe, téměř doslova. K mravencům se dostane v ptačím trusu. Pták proletí a uleví si někde poblíž mraveniště, trus uschne a jeho úlomky pak dělnice seberou a uvaří z nich doma prima večeři. (To dělají pouze ženy, protože muži všichni vlezli na královnu a následně pomřeli. Je to možné vnímat jako diskriminaci žen, nebo jako posílení jejich postavení, protože mají kariérní postup zaručen.)

Až sem je všechno, jak má být. Pokud je ovšem ulevující si pták nakažen tasemnicí, začíná strategický boj. Tasemnice dosud bydlela v ptačím exkrementu, ale jak se jednou stane součástí mravencovy večeře, přestěhuje se do jeho těla a rozbije si v jeho útrobách na nějakou dobu tábor. Jde to proto, že taková tasemnice je mrňavá - do jednoho mravenčího hostitele se jí vejde klidně sedmdesát kousků.

Tady začne jít do tuhého. Nakažený jedinec, namísto aby trpěl, najednou „zjišťuje“, že žije úplně prima životem. Začne být atraktivní, což znamená, že přestane vykazovat známky stárnutí. Hello, Dorian; hello, sir Mick. V praxi to vypadá tak, že je celý pěkně světlounce žlutozelený, zatímco jeho sourozenci tmavnou. A zatímco ti druzí zemřou po několika měsících, nakažený mravenec, nepřirozeně mladistvý, je několikanásobně přežije. Podle Foitzikové umí vydržet až deset let; královny se dožívají deseti až patnácti, výjimečně dvaceti let.

Takový mravenec si o sobě pochopitelně myslí, že je něco víc než ostatní. Jeho zvýšená přitažlivost sice nemá za následek lepší či častější sex (sorry, Micku), protože ten pro všechny obstarává královna s později zdechnuvšími samečky (pozdrav radikálním feministům), ale to ostatní dělnice nevědí. Protože nakažený mravenec voní podobně jako královna, dostává se mu od plebsu, z něhož sám vzešel, patřičného respektu a péče. Někdy to znamená, že tím pádem dělnice zanedbávají své povinnosti ke královně skutečné (proto také máme God Save the Queen).

Královna über alles

A protože mravenec není blbec, nechá si sloužit a sám na práci nesáhne. Dobře se do něho před lety vžil Mark Knopfler v hitu kapely Dire Straits: „I ain’t working, that’s the way to do it: money for nothing, chicks for free.“ Naleštěný mravenec Dorian nosí nejlepší obleky a kouří drahé doutníky, kdežto jeho bývalí kolegové - vlastně kolegyně - makají jako blázni.

To má nepěkné společenské následky. Mravenčí společenství mají ze zákona vyrovnaný rozpočet. Nejsou to keynesiánci, aby věděli, že když si v dobrém roce nahrabou a našetří si, pomůže jim to v roce hubeném. Neumějí si ani žít nad poměry, ani nevědí, jak utáhnout opasek. Jejich životní styl je konzervativní a veškerou ctí mravenčí dělnice je zařídit, aby její společenství fungovalo jako vždycky. A splnit královně první poslední je toho základem. Královna je zárukou přežití společenství a není na dělnicích, aby to zpochybňovaly.

Co tedy dělat, když nějaká ze sester najednou zázračně omládne a začne vonět jako královna? Dělnice není analytička; prostě jde a slouží se stejnou poctivou horlivostí nové „královně“, aniž by tušila, že je fake. A původce toho všeho, tasemnice, zůstává nerozpoznán.

Stane se ale, že onen kousek infikovaného trusu, který to všechno spískal, se stane večeří více mravenců. V tu chvíli se značná část původně produktivního společenství začne nosit jako falešná pětka na trh (čte to teď nějaký influencer, třeba?). Mravenci napadení parazitem fyzickým se sami stávají parazity společenskými. Příslovečnou mravenčí práci nejenže nechávají zdravým kolegyním; nechávajíce se sami obsluhovat, ještě jim přidávají. Klesající počet produktivních členů společenství tak dělá rostoucí množství práce; musí, protože jinak by zavládl hlad.

A co má být, řekli by si Vojtěch Filip či Alexandria Ocasio-Cortezová, kdyby tyto řádky četli; však oni to ti zdraví mravenci unesou. Je to pravda, unesou, ale za vysokou cenu: společenství je najednou nervózní, přepracované dělnice jsou jedna druhé vosou, dělají chyby a umírají dříve, než by bylo normální.

Cui bono?

Nabízí se otázka, proč tasemnice vůbec takovou paseku dělá. Jak profituje z toho, že pomate celé mraveniště a chová se ze všeho nejvíc jako Putinův troll? Odpověď do hry znovu uvádí mocenského hráče, o němž byla řeč na počátku: onoho ptáka s nakaženým trusem.

Tasemnice potřebuje mravence coby hostitele pouze na chvíli. Jejím skutečným cílem je pták; pouze v jeho útrobách může dospět a rozmnožovat se. Celá ta šaráda se sexy mladými dělnicemi -varnsdorfizace mraveniště, řeklo by se -má dvojí publikum. Jednak má samozřejmě za cíl zajistit, aby jí nakažený hostitel dostával dostatek potravy a pokud možno se vyhýbal riziku; o tom byla řeč výše.

Druhou částí publika je onen pták. Dostane-li se do blízkosti mraveniště, hledá mladé křehké maso, jak už to s ptáky bývá. Díky tasemnici má naservírováno mnoho odbarvených blondýn k nakousnutí. Všechny se díky péči kolegyň tváří trochu jako princezny (jako byste se ocitli na hokejovém zápase v sekci manželek) - a všechny jsou úplně blbé.

To není žádný projev mizogynie, nýbrž holý fakt. Tyhle rychlokvašené dámičky sice správně voní a jsou vizuálně přitažlivé, ale v ničem dalším se nevyznají. Celý život prožily na diskotéce a na zadních sedadlech kabrioletů, takže vůbec nevědí, co mají dělat, když jde do tuhého.

Na rozdíl od příčetných zdravých dělnic tak nevědí, že nechat se sežrat ptákem je nevýhodné. „A tady přichází ke slovu nejpozoruhodnější část tasemničího plánu,“ cituje Foitzikovou The Atlantic. Když entomoložka a její studenti otevřeli infikované kolonie temnothoraxů, všechny zdravé dělnice popadly tolik larev, kolik unesly, a utíkaly s nimi do bezpečí, jak se na správnou dělnici sluší. Jejich nakažené kolegyně, falešné královny, které celou dobu polehávají na gauči a lakují si nehtíčky, namísto toho „začaly pitomě čumět vzhůru, jako by se ptaly: Jé, co to je?“, říká Foitziková.

Ruka v rukávě

Co by bylo. Pták je coby snadnou kořist sezobne jako první, a má tak o svačinu postaráno. Tasemnice, jež se stala svačiny nedílnou součástí, se v klidu přichytne na stěny ptačích střev; nastává pro ni čas dospívání, lásky a mateřství (s otcovstvím najednou, protože tasemnice je genderově vyvážená a každý jedinec má obě pohlaví). I mraveniště se znovu zformuje a obnoví. Jeho dělnice vyběhnou ven shánět něco k jídlu; dost možná narazí na ptačí trus, řeknou si „hele, tady mají něco v akci“ a celý kolotoč se může vesele opakovat znovu.

Vynalézavost cizopasníků není sama o sobě ničím novým. Strunovci, kteří bydlí například ve cvrčcích, dohánějí své hostitele k sebevraždě utopením, protože se jim - strunovcům - líbí nacházet partnery ve vodě, kam jinak cvrček zaboha nechce. Korýš kořenohlavec si našel hostitele v krabech, které sterilizuje, a poté předstírá, že on sám je krabí děťátko, jež je třeba živit. Toxoplazmóza, jejíž bakterie roznášejí kočky v exkrementech (a jejímž studiem proslul v zahraničí muž v Česku více známý díky covidu, Jaroslav Flegr), dokáže nepřirozeně odvážnou krysu vehnat do přímého konfliktu se svým predátorem.

Vynalézavost cizopasníků není sama o sobě ničím novým. Strunovci, kteří bydlí například ve cvrčcích, dohánějí své hostitele k sebevraždě utopením, protože se jim - strunovcům - líbí nacházet partnery ve vodě, kam jinak cvrček zaboha nechce. Korýš kořenohlavec si našel hostitele v krabech, které sterilizuje, a poté předstírá, že on sám je krabí děťátko, jež je třeba živit. Toxoplazmóza, jejíž bakterie roznášejí kočky v exkrementech (a jejímž studiem proslul v zahraničí muž v Česku více známý díky covidu, Jaroslav Flegr), dokáže nepřirozeně odvážnou krysu vehnat do přímého konfliktu se svým predátorem.

Tasemnice vládne

Co je na tasemnici pozoruhodné, je důmyslný a komplikovaný způsob, jímž dokázala svoji schopnost „vyznat se“ v procesu stárnutí mravence (v němž se mimochodem orientuje daleko lépe než lidé) využít ve svůj prospěch. Musela k tomu zmanipulovat chování tří skupin živočichů, všechny vývojově podstatně pokročilejší, než je ona sama.

První z nich jsou ptáci lovící mravence, kteří ani netuší, oč jde. Kdyby tento článek takový pták četl, pokrčí po několika odstavcích křídly a řekne, že „to je nějaká blbost, v životě jsem žádnou tasemnici neviděl“. Pak jsou tu nakažení mravenci, kteří kolem sebe šíří lži o vlastním věku a postavení a cynicky nechávají zbytek světa žít v bludu (princ Harry s chotí prominou). A nakonec jsou tu zdraví, ale unavení a zmatení mravenci, kteří tuší, že někde něco nehraje, ale už nejsou schopni dohlédnout, že to se vyžírkové a lháři vozí na jejich píli.

Naopak celebrity bez portfeje všeho druhu, přeborníci v propagandě, marketingu, reklamě, sociálních sítích a příbuzných disciplínách by mohli být rádi. Jim tasemnice ukazuje, že i jejich nevábné branže mají svůj předobraz v přírodě. A budoucí adepti těchto branží zase mohou čerpat naději ze skutečnosti, že k efektivnímu provozování parazitismu netřeba mozku; ani tasemnice žádný nemá.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní