Esej: Na konci slepé ulice

Je to rok, co Číňané přibalili ke svým tradičním exportním artiklům v podobě průmyslového zboží všeho druhu a veškerých stupňů kvality ještě něco, o co nikdo nestál. Nevyžádaným dárkem byl postižen celý svět, ale západní civilizační okruh zvlášť citelně. Covid-19 rozbil náš svět na kusy, které půjde jen sotva slepit.

I když přesnější by bylo, že jsme si, zejména u nás v Evropě, ten náš svět v hrůze z neznámé nemoci rozbili sami. A po roce významně sílí podezření, že zbytečně. Zdá se, že léčba působí víc škod než užitku, přičemž ještě zdaleka není u konce, a růst nákladů prudce zrychluje. Nejde zdaleka jen o ekonomiku. Zásadně byla narušena společenská soudržnost a důvěra v demokratický systém, který proticovidová opatření sama o sobě destruují. Zvláště pokud nejsou účinná, protože co si budeme namlouvat, při pohledu na uplynulý rok lockdowny příliš účinné nebyly. A především v čase jejich účinnost dramaticky klesá. Země, které se po této cestě vydaly, jsou nyní na konci slepé ulice a vlády teď v křeči upínají naději k co nejrychlejší vakcinaci populace.

Když čísla nesedí

Veřejnost pak nevěří už skoro ničemu. Důvodů má dost – i o základních údajích o vývoji nákazy totiž při bližším zkoumání lze mít vážné pochybnosti. Narazil na to nedávno ministr zdravotnictví Blatný, když zopakoval to, co je ve zdravotnických statistikách dávno zjevné. Z celkového počtu úmrtí prokazatelně zemřelo přímo na následky covidu něco kolem třiceti procent obětí. Deset procent jen mělo souběžně covid a u šedesáti procent byla příčinou jiná vážná nemoc, kterou mohl covid zhoršit nebo zkomplikovat. Chtěl tím naznačit, že nejde porovnávat naše čísla se zahraničními. Dostal za to výprask, že bagatelizuje vážnost epidemie.