Esej: Loterie o prezidenta

Výběr šéfa nejmocnější exekutivy světa losem vypadá jako aprílový nesmysl. Američanům by však mohl zjednodušit život.

Esej: Loterie o prezidenta
ilustrace Vojtěch Velický

Systém, v němž žijeme, má být meritokratický. Ne vždy to funguje, jak má, a stejně jako všechny ostatní systémy má svoje mouchy. Ale většina z nás se celkem shoduje na tom, že je to systém méně nesmyslný a nespravedlivý než kterýkoli jiný, s jakým se lidstvo dosud v boji s vlastním osudem vytasilo.

Plus minus jsme tedy schopni mít společně za to, že lidé by měli být odměňováni za užitečnost výsledků své práce. Ty, kteří si naopak myslí, že by oním klíčovým kritériem mělo být něco jiného, například majetkové poměry, víra, stranická příslušnost, barva kůže nebo sexuální orientace, považujeme za extremisty.

Kdo se přitom obává příliš jednoznačného politického unisona, může být v klidu. I při přijetí tohoto všeobecného konsenzu zbývá víc než dost prostoru na spor o definici toho, co odlišuje dobrý výsledek od špatného.

Tento konsenzus je odrazem přesvědčení, že přijme-li jednotlivec odpovědnost za své konání, je to celkem vzato užitečný zvyk nejen pro něho, nýbrž pro všechny. Jedním z důvodů je fakt přímočaré motivace: Budeš-li se snažit, budeš lepší, než když se snažit nebudeš. Nejspíš za to budeš i víceméně náležitě odměněn. Nic srozumitelnějšího snad ani nelze vymyslet: Na tvém úsilí záleží, člověče, mně i tobě.

Reklama na kapitalismus

Protože v ekonomickém kontextu obvykle měříme úsilí penězi, zvykli jsme si, že čím více peněz do něčeho vložíme, tím lepší od toho můžeme očekávat výsledek. Je to samozřejmě jen hrubé vodítko, ale alespoň nějaké. Dám-li za večeři tisíc korun, činím tak v očekávání, že tou koupí získám cosi cennějšího, než kdybych dal za večeři stovku.

Často to funguje. Nasypete spoustu jüanů do nemastného neslaného fotbalového klubu z pražské periferie – a ejhle, klub najednou začne hrát Ligu mistrů. Nebo méně frivolně: Svět zasáhne rychle se šířící nákaza ošklivým virem. Bohaté farmafirmy a vlády, jimž z různých důvodů záleží na eliminaci pandemie, vloží spousty peněz do vývoje vakcíny; než se nadějete, vznikne jich po světě hned několik. Rychlost, s níž dokáže meritokratický systém vzít svůj zelený dolar a vstříknout jej v příslušně přetvořené podobě do nastavené paže, aby zachránil lidský život, je nezpochybnitelným triumfem západní civilizace; reklama na kapitalismus, řeklo by se. (Že pak někdo nedokáže vakcíny rozvézt, k triumfům nepatří, ale to je jiná debata.)

Proč mne autor častuje rozvleklými banalitami, řeknete si teď nejspíš. Protože kromě toho existují případy, kde to nefunguje skoro vůbec, a naneštěstí jsou to případy důležité. Vezmete hromadu peněz, za nimiž se natáhnou jedny z nejschopnějších mozků planety. Přidáte poctivou snahu tisíců nadšených dobrovolníků. Všichni pracují jako o život po celý boží rok – a na konci toho všeho vyjde šeredný, nepopiratelný průšvih. Řeč je o procesu, jenž předchází volbě prezidenta Spojených států.

Třináct dolarů za hlas

Nepoměr mezi vynaloženou energií a kvalitou výsledku je zde zřejmý především v historickém srovnání. Jacku Kennedymu stačila v roce 1960 ke zvolení do Bílého domu kampaň za 9,8 milionu dolarů. O 60 let později jich Joe Biden k témuž úspěchu potřeboval rovnou miliardu. Pokud byste odečetli inflaci (Kennedymu by přiřkla asi 90 milionů dolarů dnešních) a vzali v potaz nárůst populace (na téměř dvojnásobek), vyjde vám, že Kennedy utratil za jeden hlas 2,6 dnešního dolaru, kdežto Biden potřeboval více než pětinásobek – 13,3 dolaru.

Bylo by přitom nesmyslné očekávat, že Biden bude pětkrát lepším či výkonnějším prezidentem, než jakým byl Kennedy (což nemusí být vždy na škodu; uvažme jen, jak by to asi nesla Jill Bidenová). Navíc pokud se lze spolehnout na minulost jako na jakés takés vodítko, nemá k něčemu takovému mnoho šancí. V průběhu oněch 60 let, jež jeho volbu dělí od volby JFK, kolísá počet Američanů dlouhodobě spokojených s prezidentovým výkonem mezi 45 a 65 procenty, ačkoli výdaje na kampaň vzrostly na zmíněný pětinásobek.

Zdá se tedy, že radikální zdražení Američanům nepřineslo žádný viditelný prospěch. Je to konkurenční past, svého druhu ekvivalent závodů ve zbrojení, za níž stojí udržení statu quo všechny zúčastněné stále více úsilí/peněz. V reálných zbrojních závodech na to většina lidí doplácí vysosáním veřejné pokladny, zatímco zbrojovky a jejich dodavatelé prosperují. V případě stupňované intenzity souboje o Bílý dům na to doplácí politická kultura. To až do nedávna vypadalo jako stížnost neodolných lidí, kteří si neuvědomují, že politika není hra pro panenky. Letos 6. ledna jsme však na Capitol Hillu viděli, že dodržování jistých norem politické kultury není sluníčkářský blábol, nýbrž nezbytná podmínka provozuschopnosti státu.

Stížností na radikalizaci, démonizaci, polarizaci, netoleranci, rány pod pás, dvojí metry, dezinformace a co ještě dalšího padlo za posledních pět let tolik, že nám z toho všem jde hlava kolem. Reálné kroky k omezení těchto nepěkností, jež coby odpad závodů v politickém zbrojení otravují veřejný prostor, však hledáme obtížně.

Více škody než užitku

Donald Trump stanul dvakrát tváří v tvář víceméně symbolické ústavní žalobě. Mark Zuckerberg, šéf Facebooku, byl několikrát na koberečku v Kongresu, aby se zpovídal z (většinou legálně) páchaných nepravostí, a mezitím zbohatl o 50 miliard dolarů. Jeho ajťáci řeší, jak simultánně cenzurovat verbální projev zhruba půldruhé miliardy uživatelů řečené sociální sítě. Na každém rohu internetu vypučely stránky, jež se snaží vyvracet dezinformace.

Mezitím všechny další americké předvolební kampaně (nejen před volbami prezidentskými, nýbrž také guvernérskými a legislativními, na federální i státní úrovni) pokračovaly v trendu. Byly stále dražší a stále zřetelněji negativní, naplněné jedem. Drtivou většinu pozornosti – a tím i řečené negativity – na sebe logicky vážou volby prezidentské. Ze 14 miliard dolarů, které stály kampaně před téměř pěti stovkami loňských volebních soubojů, jich ty prezidentské spolykaly přes půldruhé miliardy.

Uvažme tedy, že nárůst úsilí napřeného směrem k vítězství v prezidentských volbách nevede k efektivnějšímu výběru hlavy státu. Vezměme zároveň v potaz, že odpad z tohoto úsilí (navíc šikovně podporovaný ze zahraničí, především z Ruska) je sám o sobě větším problémem než nevyrovnané výkony prezidentů. Logika věci tedy směřuje k závěru, že volební proces za současného nastavení nadělá víc škody než užitku.

To není bonmot. Bezpříkladná polarizace americké politiky znamená, že ať se prezidentem stane kdokoli, polovina Američanů to bude považovat za tragickou událost. Ani ten, kdo s Donaldem Trumpem nesouhlasí v ničem, nemůže brát na lehkou váhu fakt, že mnoho jeho voličů vnímá Bidenovo volební vítězství jako existenční ohrožení. To samo o sobě je stejně neúnosné jako hloubka zoufalství, jemuž propadli před čtyřmi lety voliči Hillary Clintonové. Žádná demokracie nemůže přežít, když jí polovina lidí z gruntu nevěří.

Lze tedy argumentovat, že eliminace těchto škod by v úvahách správců této demokracie měla mít prioritu číslo jedna. Dokonce, bude-li toho třeba, i před pečlivým výběrem toho nejlepšího prezidenta. Zejména pokud víme, že ten výběr věru nefunguje bezchybně.

Dlouhých osm měsíců

Jak na to? Jednou z cest by mohlo být identifikovat ty části politického procesu, které dávají ke vzniku takových škod největší příležitost, a upravit je tak, aby tak nečinily. Z praxe posledních desetiletí lze usuzovat, že značně exponovanou částí je právě volební kampaň, a to hned ze dvou důvodů.

Zaprvé to vyžaduje zmíněné peníze, a tím vzniká korupční tlak. Zadruhé, stratégové obou kandidátů mají na páchání škod velmi dlouhou dobu. Zpravidla to bývá osm měsíců, jež do úterka následujícího po prvním listopadovém pondělí (do dne prezidentských voleb) uplynou od superúterka na začátku března, kdy se rozhoduje kritické množství primárek v jednotlivých státech. Ačkoli oficiálně kandidaturu obou velkých stran potvrzují až jejich konference někdy v srpnu, de facto už je kandidát ve většině případů znám od března.

Takový předpokládaný kandidát je ideální lovnou zvěří. Dvoustupňový model voleb (primárky plus samotná volba v listopadu) zaručuje, že kandidát sám na sebe během primárek připraví dostatek munice. Aby získal nominaci své strany, musí zaujmout radikálnější pozice dále od politického středu, než jaké bude prezentovat o pár týdnů později v souboji s kandidátem druhé strany. Ten efekt je dobře známý a popsaný, ale v době snadného šíření informací to obě strany zrovna vyzývá, aby strašily voliče údajnou radikálností svých oponentů.

Během primárek také vnitrostraničtí oponenti vyšťourají na budoucího kandidáta své strany maximum špíny, která pak poslouží v kombinaci s výše uvedeným efektem jako katalyzátor negativních narativů. Těmi pak lze voliče celkem snadno přesvědčit, že oponent je nejen horší než já; je něco jako čtvrtý jezdec apokalypsy, posel zla se vším všudy.

Na přípravu, zacílení a prohlubování takových narativů mají partajní šíbři – pardon, volební šéfstratégové – osm měsíců. Lze argumentovat, že právě během nich vzniká té škodlivé představy o totální nepřijatelnosti toho či onoho kandidáta nejvíce. Výsledkem může být, jako se to stalo ve volbách v roce 2016, že se o prezidentskou funkci ucházejí dva hluboce nepopulární politici.

Kacířská myšlenka

Podle této perverzní logiky platí, že pokud prezidentský kandidát Demokratické strany není republikánským voličům hluboce odporný, znamená to, že republikánská kampaň neodvedla svoji práci dobře (a to celé naopak, samozřejmě). Právě odpor vůči oponentovi žene k volbám ty voliče, kteří by jinak zůstali vlažní – a jsou to tito voliči, kdo dnes vyhrává volby, nikoli čerstvě přesvědčený volič dlouho nerozhodnutý, jako tomu bylo v nedigitálních časech.

Naprostá destrukce oponentovy pověsti je nový normál, bez něhož nelze ve volbách uspět. Obě kampaně na tom soustředěně pracují každý boží den po osm měsíců, obvykle úspěšně. Výsledkem je, že den po volbách se vítězný kandidát probudí jako zvolený prezident spálené země.

Ke slovu tak přichází kacířská myšlenka: Pojďme (my, ačkoli volí pouze Američané; jsme s nimi však v této věci na jediné, křehké lodi) se toho celého procesu zbavit, rozmělnit jej do nějakých pěti stovek drobných dílů, a zásadně mu tak ubrat na škodlivosti. Jak? Vybírejme prezidenta losem.

Lze si bez nesnází představit, že by prezidentská volba jako taková vůbec nebyla součástí hlasování. Namísto toho by hlavu státu vybíral los z řad kongresmanů, senátorů a guvernérů. To je dohromady 588 lidí, z jejichž řad by mohli být pro účel prezidentské loterie vyloučeni úplní nováčkové. Mírnou statistickou výhodu by měla strana s větším zastoupením na Capitol Hillu a mezi guvernéry – což, koneckonců, není nic proti smyslu voleb.

ilustrace Vojtěch Velický

Ptáte se, co se stane, když takový los přivede do Bílého domu člověka, jenž má s politikou málo zkušeností a s exekutivou neměl nikdy nic společného? Nebo úplného troglodyta? Odpověď je jednoduchá: Bude se dít totéž jako dosud, příklady obojího najdeme mezi prezidenty 21. století snadno.

Jiná věc je, že by takový model mohl kultivovat i samotné kongresmany, senátory a guvernéry. Mnohý z nich dnes vnímá svoji funkci jako předstupeň svého konečného cíle, jímž je Bílý dům. Losovací model by ho přinutil od takového uvažování upustit, protože by mu přisoudil jen šanci zhruba 1 : 500 každé čtyři roky, již by navíc nešlo žádným tatrmanstvím ošálit.

Každý kongresman, senátor a guvernér by navíc musel ke své kandidatuře přistupovat jako ke kandidatuře okamžitě dvojí, což by mělo fungovat jako brzda divočejších výstřelků jeho moci. To by mělo být ku prospěchu: Když lidské úsilí nemá žádný korektiv, zvrtne se snadněji v příšernost.

Rozpuštěná žluč

Je zjevné, že pokud by takový model zředil současnou koncentrovanou žluč války o prezidentský úřad do mnoha bitev o úroveň níže, ředilo by to i její jedovatý dopad. Je možné během osmi měsíců udělat v očích poloviny Američanů z každé jednotlivé Hillary Clintonové nebo Mitta Romneyho poloďábla. Nelze však takto efektivně odstřelit 500 lidí najednou.

Samozřejmě, negativní propaganda by si i tak místo našla. Musela by však mít daleko častěji podobu neadresnou. „Demokrati upečou Boha a snědí ho, když jim to dovolíte“ nebo „republikáni chtějí obnovit otrokářství“ jsou však velmi tupé nástroje nenávisti, v obou smyslech slova. Nadělaly by podstatně méně škody než „Hillary posílala e-maily z nezabezpečeného serveru, málem jsme všichni zemřeli“ nebo „Romney chce nechat 47 procent Američanů vyhladovět“.

Je pravda, že by tento systém zároveň mírně snížil teoretickou pravděpodobnost, že prezidentem bude skutečně ten nejvhodnější kandidát. Vzhledem k tomu, jak daleko za tímto teoretickým ideálem zůstává praxe i dnes, by to však byla ztráta zcela zanedbatelná. Losujme tedy.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní