Esej: Konec velké strany

Ta sto let stará černobílá fotka je úžasná. Na obrovské, snad deset metrů vysoké hromadě kamení pózuje asi stovka lidí: muži v bílých košilích a černých vestách s motykami a lopatami v rukou, ženy s šátky kolem hlav a docela vepředu dole malé – většinou bosé – děti. Dobrý je i dobový popisek: „Staří i mladí soudruzi rozkopávají haldu, aby si zde postavili svůj stánek práce.“ Haldu v Kamenných Žehrovicích si v létě roku 1919 koupili od hraběte Clam-Martinice místní členové sociálnědemokratické strany, v říjnu položili základní kámen a o dva roky později byl „dělnický dům“ hotový. Stačily jim k tomu vlastní ruce a prostředky, byť stavitelům něčím přispěl sám prezident Masaryk, kterého prý při návštěvě této středočeské obce budovatelský ruch dočista uchvátil. 

Něco podobného se v oněch letech odehrávalo v mnoha dalších městech a obcích. Jeden z prvních „dělnických domů“ vznikl (tady se nestavělo, nýbrž střádalo a kupovalo) v tradiční sociálnědemokratické baště, v Prostějově, už roku 1894, když, jak napsaly lokální stranické noviny Hlas lidu, „několik hostinských odepřelo nám místnosti k odbývání schůzí“.

Na konci první republiky byl už prostějovský dělnický dům několikrát přestavěný a kromě schůzování se v něm hrálo divadlo a popíjelo pivo (bez hospody se podobné záležitosti zkrátka neobešly). Ve městě kromě toho sídlilo minimálně sedm na sociální demokracii navázaných organizací: konzumní družstvo „Budoucnost“ (síť levných prodejen), stejnojmenné stavební družstvo, s nímž soupeřilo jiné družstvo zaměřené na „stavbu laciných a zdravých obydlí“, první dělnické oděvní družstvo „Prvoděv“, oděvní družstvo invalidů, družstvo „Produktiva“ (vyrábělo uzenářské výrobky, limonády a sodovku) a První dělnická záložna v Prostějově.