Esej: Kdo je QAnonenfutr

Volné uskupení konspiračních blábolů je stejně nakažlivé jako #MeToo nebo BLM. A nejspíš ještě nebezpečnější.

Esej: Kdo je QAnonenfutr
ilustrace Vojtěch Velický

Tento text neměl nikdy vzniknout; jeho samotná existence je důkazem bezmocnosti. Snaží se argumentovat tam, kde pro argument – tak, jak jsme zvyklí to slovo vnímat – není místo. 

Hillary Clintonová a další prominentní osobnosti Demokratické strany řídí z washingtonské pizzerie celosvětový obchod s dětskou prostitucí, nevíte? Angela Merkelová je dcerou Adolfa Hitlera a Kim Čong-un vládne jen díky spolupráci s CIA. Rothschildové vedou satanistický kult a spolu s Barackem Obamou připravují v USA puč. Jediný, kdo je schopen to zastavit, je Donald Trump. A ten to brzy zarazí.

A máte to. Teď zkuste dokázat, že je to jinak; a připravte se na prohru.

Trombon versus jezevčík

Představte si, že chcete požádat souseda, aby přestal ve tři ráno cvičit na trombon, protože kvůli tomu nemůžete spát. Soused se může zastydět a vyhovět vám, nebo vás bude ignorovat a vy na něho pošlete podle nátury kamaráda boxera, či policii. Třetí možnost je, že odpoví útokem a začne o vás trousit, že po nocích nespíte proto, že si nasazujete masku Paula Stanleyho ze skupiny Coldplay a obcujete se svým jezevčíkem. 

V reakci na to můžete buď mávnout rukou, nebo to vyvracet. Jak však dokážete, že soused nemá pravdu? Budete tvrdit, že přece máte rotvajlera, a ne jezevčíka; že Stanley hraje s Kiss, a ne s Coldplay; že ani jedno z toho neposloucháte; a že ta maska byla vaše žena, když se vrátila z firemního večírku? Budete logičtí a budete tvrdit, že i kdybyste s jezevčíkem dělali cokoli, nijak to nesouvisí s vaším nárokem na beztrombonovou noc? 

Už ve chvíli, kdy cokoli z uvedeného říkáte, tušíte, že se debata nevyvíjí směrem, který byste mohli považovat za uspokojivý. Když napříště vezmete psa na procházku, každý pohled kolemjdoucího budete vnímat jako nesnesitelně, palčivě zkoumavý. Nakonec budete rádi, když soused bude jen foukat na ten svůj trombon.

Proti své vůli jste tak získali cennou lekci: běžná podoba lidské diskuse, během níž názor A soupeří s názorem B a vítězství si připíše ten, který má více pravdy, najednou ztratila na významu. Dokazování pravdy v debatě, v podstatě zlidovělá aplikace vědecké metody v běžném mezilidském styku, je najednou zoufale neúčinným komunikačním prostředkem.

Sousedu trombonistovi je jedno, že se nesmyslným tvrzením o vašem fiktivním jezevčíkovi v očích řady lidí nadobro znemožnil. Celým tím cirkusem znemožnil také vám rozumnou argumentaci o společenských limitech trombonu – takže vyhrál a může si troubit, jak se mu zlíbí. A o nic jiného mu nešlo.

Někdo, kdo si v temných koutech internetu říká Q, se v téhle nové dynamice lidské komunikace vyzná velmi dobře. Je duchovním zřídlem fenoménu QAnon, jenž se projevuje masovým šířením tvrzení z úvodu tohoto textu (a mnoha podobných). Během necelých tří let se stal – přinejmenším ve Spojených státech – nezanedbatelnou politickou silou. Její vliv se měří obtížně, ale v letošních volbách do Kongresu se ke QAnonu hlásilo na 35 kandidátů (dva nezávislí, zbytek republikáni). Zcela prominentní roli v ní hraje prezident Donald Trump.

Klid před bouří

Pátého října 2017 se v jídelně Bílého domu sešli prezident a první dáma s bratru 20 vojenskými špičkami Spojených států a jejich manželkami; doplňovalo je několik novinářů s diktafony a kamerami. Všichni stáli v půlkruhu kolem sebevědomím zářícího prezidenta. „Víte, chlapi, co tohle představuje?“ zeptal se vrchní velitel a opsal ukazováčkem půlkruh směrem ke svým hostům. „Řekněte nám to, pane,“ zaznělo. Prezident odpověděl pomalu. „Možná je to klid před bouří,“ řekl. 

„O jakou bouři jde?“ zajímal se jeden z novinářů. Má Trump na mysli útok na Írán, což byla tou dobou reálná možnost? Nebo snad něco jiného, o čem ještě veřejnost nic netuší? 

Odpověď mnoho nenapověděla. „Mohl by to být klid před bouří.“ „Jakou bouří?“ doráželi reportéři. „To se dozvíte,“ odpověděl lídr svobodného světa suše. 

To celé trvalo jen maličko přes půlminutu, ale internet s tím nadělal divy. Ono půlkruhové gesto nebylo určeno shromážděným generálům; bylo to písmeno Q. A Trump svým tajnosnubným prohlášením o bouři zvěstoval světu, že zúčtování se blíží. Nevěříte? Vy ani já možná ne; ale leckterý Američan by za to dal ruku do ohně.

Q o sobě dal poprvé vědět někdy ke konci října roku 2017, zhruba dva až tři týdny po popsaném výjevu. Pes po něm tehdy neštěkl. Zaprvé, diskusní fórum 4chan, na němž se Q představil, bylo tehdy jedním z tisíců a každému mohlo být ukradené. (Od té doby působiště několikrát změnil; dnes sídlí na podobném fóru jménem 8kun.) Zadruhé, americkou veřejnost právě tou dobou eminentně zajímala jiná taková záležitost – 15. října odstartovala herečka Alyssa Milano misandrické internetové hnutí pod hashtagem #MeToo (přesněji řečeno, jeho mohutnou americkou verzi). Lidé tak či onak strašlivě nespokojení dostali toho podivného měsíce hned dva e-ventily najednou.

Jenže zatímco revoluční ženy z #MeToo nahradili na špici levicového hněvu podobně radikální ekologičtí zéloti a po nich stoupenci zkratky BLM (hnutí Black Lives Matter), Q se během oněch tří let stal pro miliony Američanů prorokem a pro FBI potenciální teroristickou hrozbou. Na logickou otázku „proč“ je odpověď mnohočetná.

Významný insider

Vezměme to popořádku. „Anon“ je součást online přezdívky, již používají lidé, když chtějí naznačit, že mají k dispozici informace, které vy a já nemáme; chtějí je s ostatními smrtelníky sdílet, ale zároveň nechtějí odhalit svou totožnost (proto „anon“ jako anonymní). Takto existuje FBIAnon, CIAAnon a podobně.

A proč Q? Ono písmeno označuje nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky na americkém ministerstvu energetiky. Náš Q vyvolává ve svých čtenářích dojem, že se pohybuje mezi citlivými údaji z oboru jaderné energetiky a vůbec je v Trumpově administrativě významným insiderem. Proto má přístup k supertajným informacím o tom, kdo proti Američanům a jejich prezidentovi spřádá temná spiknutí; a také o tom, že Trump proti této klice spiklenců chystá bezprostřední zásah.

Pokud jste nyní v pokušení odepsat činnost tohoto Q jako čirý kretenismus, máte pravdu jen napůl. Jeho modus operandi je ďábelsky chytrý. (I proto se američtí bezpečnostní experti nemohou shodnout, zda mají Q považovat za produkt ruské hybridní války, či nikoli.) Nemá jeden souvislý narativ jako běžní dezinformátoři; namísto toho komunikuje v kryptických sděleních. Jsou kryptická proto, aby Q neprozradil svoji identitu, což jistě chápete, když už jednou má tak vysoké postavení.

Zásadní rozdíl mezi běžným konspirátorem a Q je však v něčem jiném: v interaktivitě. Q vybízí své stoupence, aby v jeho sdělení hledali klíč k budoucnosti. A nejen to: nabádá je, aby se sami stali „badateli“, aby „dělali vlastní rešerše“, mají-li pocit, že jsou na stopě čemusi společensky významnému.

Spiknutí algoritmů

To je samozřejmě recept na vytvoření snůšky blábolů, jež bratrsky propojují starší konspirační teorie (od škodlivosti vakcín přes UFO po vládu iluminátů) s novými (covid-19 je nástroj elit na ovládnutí lidstva). Ale nejen to. Q zde dokonale využívá infrastruktury, již vystavěli Mark Zuckerberg pro Facebook a Larry Page se Sergejem Brinem pro Google. Řeči o židovském spiknutí si nechte; řeč je samozřejmě o algoritmech, které zakládají na úspěch těchto firem. 

Tyto algoritmy, jak bylo mnohokrát popsáno, nabízejí uživateli takový obraz světa, o němž se samy domnívají, že v dotyčném vyvolá nejvíce emocí a tím jej přiměje využívat jejich stránky – nosiče reklamy – co nejdéle (Facebook) nebo nejčastěji (Google). K tomu potřebují co nejpřesněji odhadnout to, čemu informační vědci říkají hluboký memetický rámec, tedy zhruba způsob, jímž – a o čem, a jestli vůbec – přemýšlíte. Do něho pak dosazují informace, které do tohoto rámce zapadají. 

Bude-li Facebook či Google vědět, že jste zarytý sparťan, bude vám raději servírovat zprávy o vítězství Sparty nad Slavií než co jiného. Snadno se vám tak stane, že budete žít ve světě plném debaklů Slavie na Letné – aniž by vám jakkoli přišlo na mysl, že výseč reality, kterou vám Zuckerberg nebo Page s Brinem připravili, je záměrně zkreslená. Ani vás nenapadne, že na hřišti někdy vyhrává i Slavia.

Povědomost o výsledku fotbalového utkání lze snadno ověřit z mnoha nezávislých zdrojů a očitých svědků bývají desetitisíce. Informace o protiamerickém spiknutí pod kuratelou George Sorose a Hillary Clintonové však jsou z definice tajné. Není divu, že o nich lidé nemají ponětí. 

A v tuhle chvíli přichází ke slovu zločinná genialita Q. Podává ruku lidem, jejichž život není naplněn respektem ostatních. Lidem, kteří obvykle nejsou ani pevnými držiteli informací veřejně běžně dostupných, natož aby měli k dispozici jakoukoli informaci tajnou. Výzva „dělejte své vlastní rešerše“ ve skutečnosti znamená „nabízím vám, že nebudete naprostá nula“. 

Nebýt naprostá nula je převeliká motivace. Od klíčové svědkyně ve Dvanácti rozhněvaných mužích, která by raději poslala nevinného člověka na šibenici, než by přiznala, že bez brýlí nic nevidí, až po „Srbové! Nikdo už vás nebude bít!“ Slobodana Miloševiče; od „My jsme Sparta!“ až po #MeToo a Black Lives Matter; od Deutschland über alles až po penilní implantáty jsou lidské dějiny plné činů velkých, strašných i směšných, jejichž základní motivací je právě řečená ambice.

Iluze uznání

Nejsou k tomu žádné statistiky, ale nevěřím, že dnes žije ve Spojených státech podstatně větší množství lidí, jejichž život je prázdný, planý a bolestně neuspokojivý, než tomu bylo kdykoli dříve. Vládci internetu a Q jim však dnes nabízejí, co nikdy neměli: iluzi uznání. Je vykoupena posměchem těch, kdo adherenty nejsou; to je však cena, kterou jsou ochotni platit. Většinou nemají ani tušení, že se z nich stal QAnonenfutr.

Vnímáme-li oblibu QAnonu jako odpověď na nabídku uspokojení touhy po uznání, největší záhada s ním spojená se vyjasní sama. Opustit vlastní hluboký memetický rámec je samo o sobě dost obtížné; když vás přilnutí k onomu rámci navíc udržuje v relativně přátelském prostředí, je to ještě těžší. Proto argumentace fakty nezabírá a apel na zdravý rozum – stejně jako v případě #MeToo či Black Lives Matter – je neúčinný.

Lze se jistě přít o to, jestli oba řečené myšlenkové proudy vzešlé z lůna progresivní levice nejsou svým založením racionálnější (či jejich cíle šlechetnější), než je tomu v případě QAnonu. Obojí je možné, ale nic to neříká o způsobu, jímž si nesmiřitelné stoupence nejprve získávají a poté je utužují ve víře. Memetický rámec adherenta #MeToo, zarytého sparťana a vyznavače QAnonu bude podobně nepružný.

Dobrým příkladem jsou konkrétní předpovědi, jimiž Q čas od času své stoupence zásobuje. Třetího listopadu 2017 měli Trumpovi lidé pozatýkat Clintonovou, Sorose a zbytek „deep state“, satanistické kliky působící uvnitř amerických institucí, která obchoduje s dětmi atd. Desátého února 2018 měli odhalení členové kliky spáchat hromadnou sebevraždu. Nestalo se ani jedno, ani druhé. Jindy měla policie udělat zátah na washingtonskou pizzerii, v jejímž sklepě mělo sídlit ústředí onoho nepěkného kšeftu. Naneštěstí vyšlo najevo, že řečený podnik sklep nemá. A tak dále, a tak dále – ale s adherenty QAnonu to ani nehnulo. Proč? Q přece používá dezinformace, protože je to strategicky potřebné. Copak to nechápete?

Je možné, že Q (dnes zřejmě skupina lidí, kteří se o autorství dělí) udělá někde chybu a že si ho FBI podá. Nebo je možné, že vyšumí, přestane ho to bavit nebo začne hrát badminton. Než se to však stane, můžeme se jen dohadovat, jestli jedno z nejhorších soudobých nebezpečí pro demokracii, liberalismus, osvícenský způsob myšlení a západní civilizaci vůbec vyšlo z útrob Putinovy říše zla, nebo jestli je výrazem vůle hluboce svobodomyslného národa amerického. Která z odpovědí je děsivější?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní