Esej: Kam zmizeli Čuši?

Předsudky vůči obyvatelům postkomunistických zemí v západní Evropě prohrávají boj o pozornost s předsudky protiuprchlickými, homofobními či antisemitskými. Proč to tak je a je to dobře, nebo ne?

Esej: Kam zmizeli Čuši?
ilustrace Vojtěch Velický

Bist du a Tschusch? byl v minulosti mnohokrát tázán autor tohoto textu, který měl to štěstí, že pubertu a mládí prožil v Rakousku. Otázka to nebyla nijak příjemná. „Tschusch“ (čti Čuš) je velice urážlivý a hluboce rasistický rakouský výraz původně určený obyvatelům Balkánu, postupně však používaný pro všechny obyvatele zemí na jih, východ a sever od Vídně. Kladná odpověď dávala tušit problémy, stejně jako tomu bylo u neméně často slýchané otázky „Bist du a Piefke?“, tedy „Jsi Němčour?“. Že Rakušan není schopen rozeznat slovanský akcent dotazovaného od přízvuku některých německých dialektů, svědčí hlavně o jazykové rozmanitosti němčiny.

Naštěstí existovala spolehlivá, a navíc pravdivá odpověď, která napětí ve vzájemné komunikaci rychle eliminovala: „Nä, ich bin a Tscheche.“ Tedy „Ne, jsem Čech“. Ne že by Rakušané měli tehdy, na přelomu devadesátých a nultých let, vůči Čechům bůhvíjak vřelý, nostalgický vztah zakládající se na společné minulosti a mezi „Tschuschen“ je nepočítali. I dnes občas používané označení pro kuplíře z dob monarchie „Strizzi“, tedy „strýci“, svědčí o tom, jaké povolání vídeňští Češi nezřídka vykonávali a jaké mínění o nich většinová společnost měla (a možná stále má). V období před vstupem Česka do EU už ovšem Rakušané neměli s Čechy – na rozdíl od válečnými uprchlíků z bývalé Jugoslávie – přímou zkušenost, a tedy na ně ani neměli názor. A tak je přijímali bez zbytečných předsudků.

To se nezměnilo ani v dalších letech poté, co se úplně otevřel pracovní trh a naši jižní hranici překročily početné davy recepčních, pečovatelů či studentů. Více než sto let starý výraz „Tschusch“ jako by postupně mizel z běžného slovníků Rakušanů a ani přistěhovalci z balkánských zemí už jim za nadávku nestáli.

Organizace Zara, monitorující v Rakousku rasistické útoky včetně těch verbálních, zaznamenala jeho užití ve svém každoročním reportu naposledy v roce 2017. I v dřívějších letech šlo spíše o jednotky případů, zatímco ještě v polovině předminulé dekády minimálně o desítky. Zdá se, jako by se pozornost latentních rakouských rasistů zaměřila spíš na příchozí z opačného břehu Středozemního moře či z Blízkého východu.

Uprchlíci vytlačili Rusy

Podobný vývoj ve vztahu k obyvatelům zemí, které měly tu smůlu, že je ve druhé polovině dvacátého století morálně i ekonomicky zruinoval komunistický režim, nastal i za druhou českou hranicí s německojazyčným sousedem. Podle vedoucího výzkumného centra RECET, spadajícího pod Vídeňskou univerzitu, Jannise Panagiotidise tak například imigranti z postsovětských republik přestali být v Německu vnímáni jako problémová skupina nejpozději v roce 2001 (po teroristických útocích v Americe).

Pozornost politiků i většinového obyvatelstva, a to jak v pozitivním, tak v negativním smyslu, na sebe od té doby přitáhli nejprve „muslimové“ a později „uprchlíci“. Panagiotidis je po letech první, kdo se tomuto tématu ve své knize Postsovětská migrace v Německu dopodrobna věnuje. Je to velké téma – týká se 2,73 milionu lidí. Například východoberlínské panelové sídliště Marzahn je dnes považováno v podstatě za ruskojazyčnou čtvrť.

Němečtí Rusové se podle Panagiotidise stali vlastně neviditelnými a až na občasné zprávičky o Češích pašujících do Německa pervitin či Polácích kradoucích auta dopadli podobně i obyvatelé dalších postkomunistických zemí, kteří po roce 1989 začali hledat štěstí na Západě. Protislovanský rasismus vůči lidem pocházejícím ze zemí bývalého komunistického bloku, tolik rozšířený v devadesátých letech, jako by zmizel.

ilustrace Vojtěch Velický

Hojně probírané okolnosti nedávného zápasu Slavie Praha s Glasgow Rangers ovšem ukazují, že tomu tak úplně není a předsudky vůči velmi heterogenní skupině obyvatel postkomunistických zemí stále existují, i když v každé zemi a vůči každé národnosti se projevují jinak a v jiné intenzitě. To, že se do centra pozornosti dostaly jiné skupiny, může být Čechům, Polákům, Rumunům, Srbům i dalším národům dokonce spíše ke škodě.

Neprokázaná údajná rasistická urážka obránce Slavie Ondřeje Kúdely vůči Glenu Kamarovi se stala na ostrovech ústředním tématem a zřejmě i kvůli tomu si hráč za incident vysloužil od UEFA přísný trest v podobě stopky na deset zápasů. Hráči Rangers odešli proti tomu s mnohem mírnějšími tresty a třeba brutální vražda fanouška Celticu polského původu příznivci Rangers jako by úplně zapadla. Britové se dokážou spíše identifikovat s obyvateli svých bývalých zámořských kolonií, které v minulosti sami utlačovali, než se slovanskými katolíky odkudsi z daleké východní Evropy. Zkrátka se nepředpokládá, že by bílý muž z Evropy mohl být terčem předsudků právě proto, že je bílý muž z Evropy.

Přesto předsudky stále existují. Německý deník TAZ nedávno srovnával přístup tamních soudů k několika případům vražd spojených s německými Rusy v předminulém desetiletí. Když se přistěhovalci z bývalých zemí Sovětského svazu stali oběťmi, soudy rasistický podtext případů odmítly navzdory tomu, že pachateli byli profláklí pravicoví extremisté, případně napadení doprovázely nadávky jako „scheiß Russen“. Když však ruský Němec Alex W. probodl v roce 2009 v Drážďanech těhotnou lékárnici Marwu El-Sherbiniovou původem z Egypta, neměl soud o rasistickém motivu pachatele pochybnosti.

Zatímco zločinům vůči Židům se Německo intenzivně věnuje a v posledních letech se začíná vyrovnávat i se svou koloniální minulostí, v otázce protislovanského či protivýchodoevropského rasismu má podle deníku stále co dohánět. Téma prostě není na pořadu dne a nic nenasvědčuje tomu, že by mělo v brzké době být.

Německo-rakousko-rusko-český nácek

Pojmy protislovanský či protivýchodoevropský jsou kvůli své obecnosti dost problematické. V Británii může ještě dnes skončit estonský IT specialista v jednom pytli s bájným polským instalatérem, imaginárním původcem všeho zla v ostrovním království, který do značné míry zapříčinil brexit. V těsném sousedství Česka se díky geografické blízkosti a intenzivnějšímu kontaktu situace skutečně změnila. Polskou zdravotní sestru v saské nemocnici nebo českého číšníka v Alpách hejtuje dnes opravdu jen to nejtvrdší jádro neonacistických bojůvek.

To je dáno i tím, že protievropsky a protiimigračně naladěná část tamní společnosti se do jisté míry identifikuje s politikou vlád visegrádské čtyřky, případně Kremlu. Není tajemstvím, že špičky evropských stran z nejzazšího pravicového okraje politického spektra jezdí pravidelně sbírat zkušenosti (a nejspíš i peníze) do Moskvy, v lepším případě do Budapešti.

Bývalý šéf rakouských Svobodných Jörg Haider, který před třinácti lety zahynul při bouračce s 1,8 promile v krvi a ve 140kilometrové rychlosti, vždy ostře útočil proti Česku. Po protektorátním vzoru nás nazýval zásadně Tschechei. Jeho nástupce, dnes už bývalý vicekancléř Heinz-Christian Strache, ještě před deseti lety strašil vyfabulovanými čísly o levné pracovní síle z Česka, Slovenska a Maďarska, která po otevření pracovního trhu okamžitě zaplaví Rakousko. To se nepřekvapivě nestalo, jak už tehdy říkali zdrženlivější politici i fundované analýzy pracovního trhu.

V posledních letech ovšem i Strache od této rétoriky úplně upustil. O Putinovi mluví jako o přívětivém a srdečném člověku a ruský prezident si přijel zatančit na svatbu ministryně zahraničí za FPÖ Karin Kneisslové.

Německá Alternativa pro Německo (AfD) rozpoznala nevyužitý potenciál německých Rusů, vesměs potomků německých osadníků, které Stalin vysídlil do stepí Kazachstánu a kterým Helmut Kohl zpětně nabídl občanství. V devadesátých letech putovaly vlakem směrem na západ celé početné rodiny semknuté kolem nejstaršího člena, který měl v hlavě ještě pár německých slovíček.

AfD se na ně zaměřila s ruskojazyčnými volebními videi a letáky a při posledních volbách do Bundestagu straně hodila svůj hlas pětina obyvatel paneláků v Marzahnu. Ještě víc jich sice dalo hlas postkomunistické Die Linke, ale vzhledem k tomu, že ještě deset let předtím tyto „scheiß Russen“ neonacistická mládež masakrovala noži, jde o pozoruhodný výsledek. Že jedním z poslanců protiimigrační AfD je imigrant z Česka Petr Bystroň, v tomto kontextu už tolik nepřekvapí.

Co německé Rusy na AfD zaujalo? Podle týdeníku Der Spiegel je to poměrně snadno zpochybnitelný pocit, že současní uprchlíci z Blízkého východu a Afriky jsou přijímáni mnohem přívětivěji než oni sami před lety. To je zajímavý aspekt, protože obrací celou debatu o rasismu naruby, a otázka už nezní, kdo je obětí rasových předsudků, nýbrž kdo má právo jí být.

Kdo se prosadí jako oběť?

Rozruch nedávno vyvolal tweet oceňovaného německého novináře a důstojníka válečného loďstva Hasnaina Kazima, syna indicko-pákistánských rodičů, který se tematikou migrace a rasismu dlouhodobě zabývá. Ten napsal, že pro uznání německého občanství stačilo ruským Němcům doložit vlastnictví německého ovčáka před 200 lety. Jde o klišé, které v devadesátých letech s oblibou používali pravicoví odpůrci migrace z východu Evropy. Nově ho však vytáhl člověk, který by si v českých podmínkách nejspíš vysloužil titul supersluníčkář. Neméně pohrdavě se přitom Kazim vyjadřoval o Němcích z bývalé NDR.

Podle deníku TAZ tak v podstatě vzniká konkurenční boj o roli oběti. Uznaná oběť rasismu, jakkoli paradoxně to zní, může ze svého postavení čerpat i nesčetné výhody. Opět o tom názorně vypovídá slávistický zápas v Glasgow. Co přesně se ve Skotsku stalo, se asi s jistotou nikdy nedozvíme, přesto britská média i veřejné mínění straní bez důkazů Kamarovi. V tuzemských podmínkách zase máme tendenci brát za danou věc popis události prezentovaný Kúdelou, ačkoli stejně tak nemůžeme tušit, zda finskému hráči s kořeny v Sieře Leone skutečně do opičáků nenadával. Ústa nápadně zakrytá rukou před vyslovením inkriminované věty by tomu třeba i nasvědčovala.

V obou případech však vyhrává ten, kdo je více vnímán jako oběť utlačovatele. Ekonomickou hantýrkou jde zkrátka o to, prosadit se na vysoce konkurenčním trhu obětí rasové, náboženské či jiné diskriminace. To neznamená, že taková neexistuje, právě naopak. Pro obyvatele postkomunistických zemí se ovšem zdá být stále těžší v konkurenci prorazit a někteří se s tím evidentně nehodlají smířit.

Ufňukaný dopis prezidentova kancléře Vratislava Mynáře funkcionářům UEFA je toho nejlepším důkazem. „Znemožňujete sportovci plnit si sen v Evropské lize. To vše jen proto, abyste naplnili zvrácená očekávání úzké skupiny aktivistů a klubu neschopného vítězit na hřišti, o to více však vykřikujícím prázdné a ublížené fráze o rasismu,“ píše Mynář, aniž by si uvědomil, že podobně prázdné a ublížené fráze o rasismu vykřikuje i on sám.

Otázka zní, má cenu o takovou pozici oběti vůbec usilovat, nebo je smysluplnější usilovat o to, aby k předsudkům nevznikal důvod. Odpověď je snad jasná.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní