Tři letošní objevy o fungování lidského mozku znamenají trojnásobek znepokojivých otázek.
Húúú, řeklo padesát tisíc lidí najednou. „To nebylo vůbec špatně zahrané,“ vyjádří tutéž myšlenku naučenou formulkou televizní komentátor. Hluboko pod nimi zvedne deset stejně polooblečených mužů ruku na znamení, že se stali obětí unfair jednání; šest či sedm jinak, ale také stejně polooblečených mužů zvedne ruku, aby dalo najevo, že onu závažnou křivdu utrpěli naopak oni. Těsně předtím nad jejich hlavami proletěl míč, aby se o pár metrů dál kamsi zakutálel.
Pro kontext nových objevů o práci lidského mozku sáhněme – snad trochu kontraintuitivně – po fotbale. Proč, ptáte se? Protože fotbal je jednoduchý. Je tak jednoduchý, že jej může dobře hrát i Tomáš Řepka. Tak jednoduchý, že jej mohou pro televizi úspěšně komentovat lidé, kteří jinak sotva reagují na světlo. I František Ringo Čech o něm dokáže napsat písničku (převzatou, dobře; ale na socdem bubeníka je to pořád slušný počin). I člověk, který se o fotbal vůbec nezajímá, dokáže v pohodě rozklíčovat smysl počínání jeho aktérů. Nedá mu žádnou práci poznat ve výše popsané situaci třeba rohový kop a s ním možnost dát (nebezpečí dostat) gól. I malému děcku je jasné, že dát gól je to, oč v tom byznysu jde.
Detaily vzal čert
Samozřejmě že když za to vezmete pořádně, můžete se fotbalu věnovat vědecky. Od statistiků přes výživové mágy a docenta Koláře až po experty přes design dresů živí fotbal spoustu úzce specializovaných profesionálů. Abyste však věděli, jestli to AC Slavní rytíři zas na třeli SK Smrdutým psům nebo naopak, se v ničem odborném vyznat nepotřebujete. Proletí-li kolem vás míč, řeknete „húúú!“ a jste okamžitě mezi svými, ostatními fotbalovými znalci. Do obecného principu fungování té hry jste zasvěceni; detailů netřeba.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot