Esej: Et maintenant...?

Má-li mít Evropa naději do budoucnosti, musí ji hledat ve schopnosti zvládat katastrofy. Krizový management je nový normál.

Esej: Et maintenant...?
ilustrace Vojtěch Velický

Angele Merkelové nelze poděkovat dost. Za patnáct let s bundesveslem v jedné a euroveslem v druhé ruce dokázala svoji pomyslnou loď držet víceméně v kurzu. Ve většině Evropy a v Německu obzvlášť panují letos poměry podobně civilizované jako v roce 2005, kdy se k moci dostala. Při sebeletmějším srovnání s vývojem poměrů v Číně, Rusku či Americe v téže době je zřejmé, že Evropa si vedla dobře. Spolková kancléřka v roli neformálního vůdce Evropské unie na tom má větší zásluhu než kdo jiný.

Co teď, když jsi odešla, ptá se ve slavném šansonu Gilbert Bécaud. To je případné, protože o roli nástupce Merkelové si nahlas řekl energický francouzský prezident Emmanuel Macron. Během dubna dal několik velkých rozhovorů globálním médiím (The Economist, Financial Times, Bloomberg). Ze všech je zřejmé jeho odhodlání vést Evropskou unii směrem k větší míře vzájemného propojení členských zemí. Klíčovým bodem takového intenzivnějšího propojení je větší solidarita bohatých zemí s chudšími. Konkrétně toho nezaznělo mnoho – a není divu.

Evropský handicap

Evropa má samozřejmě handicap v tom, že se musí zabývat sama sebou. Američané nemusejí hloubat nad tím, jaký je vztah Texasu a Wisconsinu. Australané ani Novozélanďané nezvažují, jestli by neměli platit něčím jiným než vlastní měnou. Britové nezpochybňují fakt, že by měli mít armádu. Macron a spol. budou tohle všechno muset řešit, a rychle.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit