Esej: Et maintenant...?

Má-li mít Evropa naději do budoucnosti, musí ji hledat ve schopnosti zvládat katastrofy. Krizový management je nový normál.

Esej: Et maintenant...?
ilustrace Vojtěch Velický

Angele Merkelové nelze poděkovat dost. Za patnáct let s bundesveslem v jedné a euroveslem v druhé ruce dokázala svoji pomyslnou loď držet víceméně v kurzu. Ve většině Evropy a v Německu obzvlášť panují letos poměry podobně civilizované jako v roce 2005, kdy se k moci dostala. Při sebeletmějším srovnání s vývojem poměrů v Číně, Rusku či Americe v téže době je zřejmé, že Evropa si vedla dobře. Spolková kancléřka v roli neformálního vůdce Evropské unie na tom má větší zásluhu než kdo jiný.

Co teď, když jsi odešla, ptá se ve slavném šansonu Gilbert Bécaud. To je případné, protože o roli nástupce Merkelové si nahlas řekl energický francouzský prezident Emmanuel Macron. Během dubna dal několik velkých rozhovorů globálním médiím (The Economist, Financial Times, Bloomberg). Ze všech je zřejmé jeho odhodlání vést Evropskou unii směrem k větší míře vzájemného propojení členských zemí. Klíčovým bodem takového intenzivnějšího propojení je větší solidarita bohatých zemí s chudšími. Konkrétně toho nezaznělo mnoho – a není divu.

Evropský handicap

Evropa má samozřejmě handicap v tom, že se musí zabývat sama sebou. Američané nemusejí hloubat nad tím, jaký je vztah Texasu a Wisconsinu. Australané ani Novozélanďané nezvažují, jestli by neměli platit něčím jiným než vlastní měnou. Britové nezpochybňují fakt, že by měli mít armádu. Macron a spol. budou tohle všechno muset řešit, a rychle.

Francouzský prezident by měl i bez toho o práci postaráno. Jeho eurofederalismus nemůže být cílem per se, nýbrž pouze prostředkem k dosažení cíle daleko naléhavějšího. Prazákladní úkol každého politického vůdce je zajistit bezpečnost komunity, jejíž správu si vzal na starost. V Macronově případě to mimo jiné obnáší odvrácení civilizačního kolapsu.

K takovému průšvihu vede mnoho cest, jež mají společného jmenovatele v nedostatku peněz. To v dnešním kontextu nezní dobře: reakce na letošní rozšíření koronaviru s sebou nese strašlivé zadlužení. Státní rozpočty po celém světě se propadnou do obludných deficitů; deset procent nebude výjimkou. (Na shledanou v lepších časech, Pakte stability.) A to v době, kdy mnoho zemí – namátkou Itálie, Řecko, Belgie – bylo už předem zadluženo až až.

Jak v eseji z konce dubna upozorňuje rocková hvězda mezi ekonomy, Nouriel Roubini, ke dluhu veřejných financí se přidá stejně nepěkné zadlužení soukromého sektoru. Lidskou řečí to znamená, že pokud jsme včera byli švorc, není to nic proti tomu, jak švorc budeme zítra.

A to naneštěstí v době, kdy bychom více než kdy jindy potřebovali švorc nebýt. Máme na stole několik trablů, jejichž řešení si obtížně umíme představit jinak než za použití masivních – opravdu masivních – výdajů veřejných i soukromých.

Fronta strašáků

I kdyby tu byla jen reakce na postpandemický ekonomický šok, stačilo by to. Je tu deflační riziko, jež sílí s množstvím nevyužitého zboží, skokově rostoucí nezaměstnaností i poklesem poptávky po základních surovinách. Čím pomalejší bude inflace (bude-li jaká), tím obtížněji se budeme dnešních dluhů zbavovat. 

Mezi dalšími strašáky – často zdánlivě protichůdnými – figurují deglobalizace a z ní plynoucí stagflace; rostoucí vliv digitální ekonomiky, ale zároveň sílící ekonomický protekcionismus. Americko-čínský obchodní spor nezmizí a bude dál kazit obchod po celé planetě. Populisté od Jižní Ameriky po Maďarsko už si mnou ruce.

Přičtěme k tomu demografický trabl. S jistou výjimkou Spojených států, jež mohou mít k dispozici tak silný příliv pracovní síly, jaký si zamanou, populace vyspělého světa, Ruska i Číny stárnou. To není nic nového, ale nutnost financovat důchody a systémy zdravotní péče tlak na veřejné finance do budoucna jen posílí.

ilustrace Vojtěch Velický

To všechno jsou problémy, o nichž víme; zápasit s nimi musejí všichni političtí vůdcové. Kromě jiného to znamená, že relativně klesne schopnost vlád nasypat peníze na problémy neočekávané, na katastrofy z čistého nebe. To je klíčová věc. A jak píše americko-libanonský ekonom-filozof Nicholas Taleb ve své pětidílné megaeseji Incerto, běh společností a celých civilizací určují právě takové katastrofy. 

V důsledku globalizace všeho, tedy i rizik, četnost takových katastrofických událostí roste. Příkladů máme po ruce více, než bychom chtěli: v Americe padne příliš nenasytná banka a celý svět je přes noc na mizině. Nemytý čínský netopýr dokáže během čtvrt roku pozabíjet sedmdesát tisíc Američanů. Zvyk afrických vládců střídavě své lidi vraždit a držet je ve strašlivé chudobě umí během pár měsíců k evropským hranicím nahnat miliony uprchlíků. 

Kde jsou ledviny?

Taleb tvrdí, že naše plánování neodpovídá významu rizik, jimž čelíme. Věnujeme se srdnatě boji proti kouření (jak pravil někdejší eurokomisař přes zdravotnictví Markos Kyprianu, na světě není většího zla než kouření), ale pandemie chřipkového onemocnění nás všechny zaskočí, ačkoli z nedávné minulosti víme, že jsou silně nakažlivá. „K životu potřebujeme necelou jednu ledvinu,“ napsal Taleb do britského Guardianu. „Proč asi nám příroda dala ledviny dvě?“ ptá se kousavě.

Potíž je samozřejmě v tom, že ledviny navíc stojí peníze – právě ty peníze, které nemáme. Přitom bychom potřebovali nikoli dvě, nýbrž desítky ledvin, ale nemůžeme si je dovolit. Nelze chtít po bankách padesátiprocentní kapitálovou přiměřenost, po vládách stamiliardový fond pro strýčka Příhodu, po firmách pohodlný polštář pro případ krize a po domácnostech macaté úspory; rozhodně to nelze chtít všechno najednou. Pojištění nás nemůže stát více, než kolik čítá náš plat.

Et maintenant, monsieur le président, co teď? Budoucnost Macronovy Evropy závisí na schopnosti reagovat na neočekávaná rizika, u nichž navíc nejsme schopni ani odhadnout směr, z něhož budou přicházet. Nemáme peníze, které bychom mohli využít na řádově důslednější plánování proti všem takovým rizikům. A navíc proti sobě máme – my, Evropané – ke všemu odhodlaného potenciálního nepřítele v Rusku a vzdálenějšího, o to však mocnějšího protivníka v Číně.

Plyne z toho, že Macron – či kdokoli jiný, kdo bude usilovat o přežití západních poměrů v Evropě – musí najít jiný, dosud nedostatečně využitý zdroj jejich obrany. Takový, který jí umožní přežít i bez desítek záložních ledvin v hotovosti. 

Naštěstí takový zdroj Západ, včetně Evropy, má. Je jím pružnost. Euroatlantický prostor obývají lidé, kteří jsou zvyklí rozhodovat sami za sebe v míře nesrovnatelně větší než Číňané nebo Rusové. Když je třeba, dokážou vygenerovat lepší reakci, než jaké je schopen systém centralizovaný.

Pružnost platí

I tady je příkladů dost. Když ropa vystoupala na 120 dolarů za barel, netrvalo dlouho a Američané začali těžit z břidlic – nikoliv miliardové korporace, nýbrž většinou malé, často rodinné firmy. Když pak cena klesla na šedesát, čtyřicet a dnes i pod dvacet dolarů, čekali arabští producenti a především Moskva, že ona americká drobotina padne, jako by padli oni sami. A ejhle – z břidlic se těží dál, ačkoli ne všude a leckde s problémy.

Koronavirus v Evropě i Americe přinesl podobnou podívanou. Vlády se často chovaly pitomě (od opomenutí ustavit krizový štáb až po doporučení pít savo), ale různí schopní lidé v různých pozicích reagovali rychle. Americké laboratoře samy vyvinuly pětačtyřicetiminutový koronatest ještě dříve, než prezident Trump vůbec existenci viru připustil. 

V Evropě nemusíme chodit daleko. Jen v Česku založili internetový guru Patrick Zandl a spol. platformu Data proti Covid, kde se okamžitě propojili lidé z nejrůznějších disciplín a začali koordinovat výrobu, čeho bylo třeba, od roušek po ventilátory. Čtyřiatřicetiletý Pardubičák Petr Ludwig sestrojil iniciativu #Masks4All a natočil video, jež graficky vysvětluje, k čemu je dobrá rouška. Video se rozšířilo po celém světě (a Ludwiga za to ocenil proslulý ekonom Tyler Cowen cenou pro lidi, kteří takové věci umějí). Aniž bychom to tušili, byli jsme za nejhorších dnů koronakrize svědky triumfu svobodné vůle a kapitalismu.

Vláda mezitím řešila, kdo bude velet čemu, kdo smí komu co zakázat a jak zarazit dodávku zdravotnické pomoci do Itálie. Ne všechny evropské vlády reagovaly stejně zmateně, ale hlavní dojem zůstal: za krize byl soukromý sektor schopen zastoupit politickou reprezentaci jak technologicky a kapacitně, tak i lidsky. (Jak často jste slyšeli premiéra, jak říká, že jsme na tom nejlépe z celé Evropy? A kolikrát tedy nabídl pomoc – když už jsme tak v pohodě – postiženým Italům či Španělům?)

Platí to i o byznysu. Například banky často jednaly rychleji a lépe než vlády. „Museli jsme zahodit pravidla,“ citoval šéfku představenstva největší španělské banky Santander Anu Botínovou server Euromoney.com. „Tohle je krize, jakou nikdo z nás ještě nezažil. Nejde hrát podle pravidel. Pokud nepodpoříme podniky teď, bude zotavování trvat o mnoho déle.“ 

Výsledkem bylo, že Santander skrouhla dividendy a věnovala 25 milionů eur na nákup zdravotnických potřeb. Vzápětí následovaly další banky a velké korporace v zemi; až když ve fondu bylo 159 milionů eur, probudila se vláda Pedra Sáncheze a přislíbila ručení za koronové úvěry do výše 90 procent.

V Itálii to bylo ještě zjevnější. Tamní vláda, která má samozřejmě hluboko do kapsy (pokud připustíme, že nějakou kapsu má), zprvu garantovala jen 30 procent hodnoty úvěrů komerčních bank. „Jsme v novém světě, v němž je třeba jednat jinak,“ apeloval na vládu Jean-Pierre Mustier, francouzský šéf největší italské banky UniCredit. „Hrajeme o pokračování své existence.“ Řím povolil a poskytl bankám devadesátiprocentní záruku. V civilizovanějších zemích to šlo rychleji: Švýcarsko od prvopočátku nabídlo stoprocentní záruku, stejně jako Německo (do výše 800 tisíc eur). 

Dnes tabu, zítra...?

To nás přivádí zpět k Macronovi a jeho supertěžkému úkolu. Má-li být Evropa schopna žít bez záložních ledvin, musí umět svého decentralizovaného, horizontálně rozloženého potenciálu využít, vytvořit k tomu podmínky. Nemáme ponětí, jak si to představuje francouzský prezident, ale několik se jich nabízí samo. 

Primární starostí Bruselu bude vnější bezpečnost (vzhledem k ruské a čínské expanzivnosti stejně jako ke slábnoucímu zájmu o Evropu v USA). Jakýsi typ bankovní unie bude nevyhnutelný; na přetřes mohou velmi snadno přijít témata jako dosud nenáviděná daňová harmonizace. Stejně tak nějaká forma německé záruky za Italy, Řeky a Španěly (ať už formou eurobondů, či jinak) se pro zachování Unie zdá nezbytná, jakkoli je dosud na německé scéně tabu.

Právě minulý týden německý ústavní soud „hodil vidle” do snahy Evropské centrální banky zasypat Evropu levnými penězi. Spor Berlína a Bruselu lze vyjádřit i tak, že se Němci sami musejí rozhodnout, jestli budou se skřípěním zubů doplácet na jakž takž funkční sousedství, či nikoliv. Alternativou je vlastní pěkný ledvinový park uprostřed hřbitova.

To vše jsou věci dosud politicky neprůchodné. Macronovi není co závidět. Ale snad právě tušená blízkost možného rozpadu Unie – a s ním de facto konec vlády křesťanské kultury v Evropě – v podobě neustálého přívalu neočekávaných krizí může být tím, co jejich zavedení nakonec usnadní. Jak říká bankéř Mustier, hrajeme o přežití.

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní