Esej: Co stojí uražený majestát

Nejvyšší soud se postavil proti trendu neustále se zvyšujících částek, které musí platit bulvár za nactiutrhání a čenichání v soukromí celebrit. Buďme za to rádi.

Esej: Co stojí uražený majestát
ilustrace Vojtěch Velický

Sotva si lze představit svinštější nactiutrhání než to, které v březnu 2012 předvedl bulvární týdeník Pestrý svět. O Dagmar Havlové – manželce tehdy právě čtvrt roku mrtvého prezidenta Václava Havla – uveřejnil článek „Tváře z titulní strany: Tomu se ani nechce věřit…“, ve kterém stálo, že si našla milence a měla s ním „tajné rande“ během víkendu, kdy Havel na „Hrádečku“ umíral. Informaci o údajné nevěře si autorka článku kompletně vycucala z prstu, respektive ji, jak připustila, zaslechla „někde v restauraci“.

Soudy samozřejmě takové jednání patřičně ohodnotily. Už ten prvoinstanční (pražský městský) přiřkl Havlové na podzim 2015 tehdy rekordní zadostiučinění ve výši 1,2 milionu korun. Odvolací vrchní soud byl mnohem radikálnější a předloni v srpnu zvýšil částku na dosud nevídané čtyři miliony, když rozhodl, že nemá jít jen o satisfakci pro Havlovou, ale také o sankci vůči vydavateli a jasný vzkaz bulváru, aby se podobnému psaní napříště vyhnul. 

Loni krátce před Vánocemi dorazil případ k Nejvyššímu soudu a ten vše zrušil s tím, že přiřknutá částka je „nepřiměřeně vysoká“ a naprosto se vymyká dosavadní praxi. Zdůvodnil to třeba tím, že by takovou štědrost mohli „jako extrémní nespravedlnost“ vnímat pozůstalí po zemřelých, kterým viníci platí částky „pohybující se v rozmezí pěti set tisíc až milionu“. 

Názory na to mohou být v zásadě dva. Ten první – asi populárnější – říká, že by si bulvár za takovou nehoráznost zasloužil vyválet v dehtu a peří, takže nějaký ten milion nehraje roli. Ten druhý kvituje rozhodnutí Nejvyššího soudu s úlevou, protože ony čtyři miliony lze chápat jako nebezpečný precedent. Částky přiřknuté soudy za narušení soukromí a nactiutrhání se během posledního desetiletí zvedly o jeden až dva řády. Zatím šlo vždy o vztah bulvár–celebrita (ať už to znamená cokoli), ovšem nikde není dáno, že to tím skončí. Docela dobře si lze například představit, že by takto za několik dalších let mohli mocní – politici, vysoce postavení úředníci či bohatí soukromníci – umlčovat své kritiky.

Jak přidusit kritika

Nezpochybnitelným světovým šampionem v soudním umlčování kritiků je singapurská vládní Lidová akční strana. Obzvláště v 70. až 90. letech to její konkurenti vůbec neměli lehké. Pokud si předáci jiných stran dovolili kandidovat ve volbách, čekal je zpravidla celý balík žalob na ochranu osobnosti či obvinění z krácení daní a výsledkem pravidelně bývalo odsuzování k zaplacení částek v likvidační výši. Modelový je v tomto ohledu případ předáka Dělnické strany Tchang Liang-chunga z roku 1997.

Už během předchozí volební kampaně čelil Tchang obviněním, že je „čínský šovinista“, a když se těmto nařčením bránil, podali na něj členové vládní strany celkem 13 žalob na ochranu osobnosti, protože tím údajně poškodil jejich důvěryhodnost v očích voličů. Soud všem těmto žalobám vyhověl a nařídil Tchangovi, aby „pomluveným“ politikům zaplatil v přepočtu 5,7 milionu dolarů. Kromě toho byl shledán vinným v 33 případech krácení daní, přičemž trestem v každém z nich byly buď tři roky vězení, nebo pokuta ve výši sedmi tisíc dolarů. Není divu, že Tchang emigroval do Austrálie a do domácí politiky se již nemíchal.

Argumentovat ve střední Evropě Singapurem je samozřejmě docela exotika, i když při pohledu na to, jak polská vládní strana Právo a spravedlnost „přiškrtila“ tamní Nejvyšší soud, se člověk necítí úplně nejlépe. Zastrašování kritiků prostřednictvím rozsudků na ochranu osobnosti má ovšem bohatou tradici i ve střední Evropě; stačí se podívat, jak to chodilo na Slovensku.

Ještě před několika lety to vypadalo, že pod Tatrami existuje díky justici jakási kasta nedotknutelných, složená z některých politiků, úředníků a vysoce postavených soudců. Některé rozsudky – a hlavně výše přisouzených částek – byly skutečně zarážející. Úplně nejvíce ze všech (pět milionů slovenských korun) vysoudil roku 2002 předák Slovenské národní strany Ján Slota za bulvární zprávu o tom, jak se opil a močil z terasy jisté bratislavské restaurace. Ochrany se samozřejmě neodříkal ani dlouholetý slovenský premiér Ján Fico, kterému muselo vydavatelství Plus 7 dní zaplatit dva miliony za neprokázané tvrzení, že novináře označil za „špinavé hajzly“; další milion dostal za článek o tom, že policie přednostně vyšetřovala krádež auta jeho ženy.

Nejvíce zářezů na pažbě si ale zřejmě udělal soudce Nejvyššího soudu, ministr spravedlnosti a neúspěšný prezidentský kandidát Štefan Harabin. V roce 2005 například vysoudil na deníku Pravda tři miliony slovenských korun za sérii glos a karikatur, které mimo jiné tvrdily, že v roli šéfa Nejvyššího soudu rozdal miliony na odměnách. Další milion musel zaplatit deník SME za článek, že Harabin poslal za minulého režimu do vězení kněze Cyrila Bystríka Janíka „za prejav jeho viery“.

Podobně vysoko – dokonce třemi miliony korun – ocenil soud čest jiného slovenského soudce Haralda Stiffela, o kterém stejný deník napsal, že před rokem 1989 poslal do vězení jistého vydavatele samizdatu. V obou případech sice deník SME částečně chyboval, ale základ jeho tvrzení byl správný – Harabin i Stiffel (například Stiffel už tehdy seděl na Nejvyšším soudu a zrušil předchozí, osvobozující rozsudky) se na odsouzení obou mužů skutečně podíleli. 

Bohatýrské doby slovenské justice jsou už bohudíky – asi hlavně díky generační obměně soudů a setrvalé kritice Evropského soudu – pryč, a pokud je nechceme zažít u nás, měli bychom se zamyslet, jestli by finanční zadostiučinění přiznávaná českými soudy opravdu měla růst do nebe. A ten nárůst je markantní.

Jako by chyběl strop

Jistou výjimkou byl pouze začátek 90. let, kdy se paragrafy na ochranu osobnosti začaly v českém právu usazovat (existovaly už od roku 1964, ale za socialismu šlo o okrajovou záležitost a v judikatuře se dnes připomíná vlastně jen dávno zapomenutý spor dvou partyzánů o válečné zásluhy). Naprostým „hitem“ tehdy byly žaloby kvůli obvinění ze spolupráce s StB. Půl milionu vysoudil například advokát Stanislav Devátý a disidentovi Václavu Bendovi soud přiznal ještě o polovinu více za tvrzení, že – jak nepravdivě napsal bulvární deník Špígl – označil dalšího chartistu (a ministra zahraničí) Jiřího Dienstbiera za agenta StB.

Naprostou anomálií byl nepravomocný rozsudek, který roku 1998 přiřkl pět milionů korun prezidentskému páru za billboard „Václavka a Dášeňka“, na kterém foxteriér olizoval zelenou Havlovu bustu, což doprovázel drsný nápis „Wear Ravelli Fuck The World“. Tak vysoká částka byla ovšem zjevně nepřiměřená a odvolací soud ji snížil na desetinu.

Už pár let před mimozemskou „Dášeňkou a Václavkou“ ovšem štědrost soudů náhle skončila, na což soudce Nejvyššího soudu Jiří Doležílek před časem vzpomínal, že si z té doby „nepamatuje částky vyšší než 100 tisíc korun“. K opětovnému růstu došlo až skoro o 15 let později. První vlaštovkou tohoto – zatím opatrného – trendu byl zřejmě herec Lukáš Vaculík, který v roce 2009 vysoudil 300 tisíc korun za články, jež ho označovaly za gaye. Dodejme, že pouhých pár let předtím ohodnotil soud naprosto stejný zásah do soukromí pěvce Štefana Margity na 100 tisíc.

Další průlom přišel o dva roky později, když soud nařídil bulváru zaplatit rovný milion herci Marku Vašutovi za články o jeho údajné promiskuitě a depresích. Brzy poté ho „dorovnal“ herec a divadelní ředitel Tomáš Töpfer, přičemž důvodem bylo neprokázané tvrzení, že zadlužil Divadlo Na Fidlovačce.

Chvíli to vypadalo, že růst přiznávaných částek nemá žádný strop. V dubnu 2018 vysoudila rodina herce Karla Rodena pět milionů korun (on a jeho žena dostali každý po dvou milionech, děti po půl milionu) za sérii zhruba 60 článků deníků Blesk a Aha!, které se vytrvale a dost nechutně vrtaly v jejich soukromí. Odvolací soud ovšem po půlroce částku snížil na 1,8 milionu korun s tím, že je to tak akorát. O rok později Dagmar Havlová – jak už víme – vysoudila rekordní čtyři miliony, i v tomto případě byl ale Nejvyšší soud proti. 

Zábrany padají

Matkou všech mimořádně štědrých rozsudků je nález Ústavního soudu z března 2012, který se týkal sporu spisovatele Michala Viewegha s deníkem Aha! kvůli článkům (s hanebnými titulky typu „Ukázal mi své velké ořezávátko!“) tvrdícím, že svou těhotnou manželku podváděl s milenkou. Nižší soudy mu za to přikleply zadostiučinění ve výši 200 tisíc korun, ovšem Ústavní soud – šlo o jednu z posledních věcí Elišky Wagnerové – jejich rozsudky zrušil.

Nález Ústavního soudu je výslovně zaměřen proti bulváru a velmi zjednodušeně ho lze interpretovat tak, že někomu, kdo soustavně vydělává na odhalování cizího soukromí, nepřísluší ochrana před placením velmi citelných, třeba i likvidačních částek. Hlavní novum nálezu spočívá v tom, jak zadostiučinění chápe – nemá jít jen o satisfakci pro poškozeného, ale i o sankci pro pomlouvajícího, a navíc o zdvižený prst, aby do budoucna už nic takového nezkoušel.

De facto se jedná o koncept „punitive damages“, používaný ve Spojených státech. Jeho zářným příkladem je případ důchodkyně Stelly Liebeckové, která si před 26 lety vylila do klína kávu z McDonald’s a porota jí přiřkla punitive damages (tedy tu sankční část zadostiučinění) ve výši 2,7 milionu dolarů. Dodejme, že v případech Havlové i Rodena soudy vysoké částky zdůvodňovaly právě tímto právním názorem Ústavního soudu.

Ze zmíněných rekordních rozsudků naopak zmizel jeden institut, který nactiutrhačům poskytoval docela silnou ochranu v případě, že se jejich obětí stala tzv. „osoba veřejného zájmu“. Politici, soudci či celebrity totiž podle názoru soudů musí (či spíš museli) snést vyšší míru zásahů do soukromí a silnější kritiku než běžný člověk; třeba už proto, že mají excelentní přístup k médiím a mohou se bránit. Velmi podobně to funguje ve Spojených státech, kde je pro osoby veřejného zájmu mimořádně obtížné vysoudit jakékoli zadostiučinění.

Všichni to ostatně známe z Formanova filmu Lid versus Larry Flynt, kde reverend Jerry Falwell musel nakonec „skousnout“ parodický článek Hustleru, ve kterém stálo, že o panictví přišel se svojí matkou na venkovském záchodku. Pokud se ovšem podíváte, jak soudy rozhodovaly o ve sporu Havlová vs. Pestrý svět, dočtete se následující: „Závažnost zásahu byla zvýšena tím, že žalobkyně je osoba veřejného zájmu, populární česká herečka, vdova po prezidentu Václavu Havlovi.“

Změna paradigmat

Popravdě, zle ještě není. Mimořádně vysoká zadostiučinění se zatím týkala výhradně bulváru a žádný český politik – pokud se tedy autor tohoto článku neplete – nevysoudil na svých kriticích více než 100 tisíc korun. A jistou záruku navíc představuje i Evropský soud pro lidská práva, který opakovaně kritizoval nepřiměřeně vysoká zadostiučinění a naopak prosazoval ochranu šíření informací – třeba i částečně nepravdivých – ve veřejném zájmu. Tedy typicky kritiku politiků, úředníků či mocných korporací.

Není to málo, na druhou stranu demokracie je dnes daleko křehčí než před 15 či 20 lety a soudní paradigmata se – jak jsme měli možnost vidět – jednou začas mění.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní