Esej: Chvála středověku

Na středověk se často hledí jako na ponurou a k uzoufání dlouhou dobu strnulosti. Jakýsi předstupeň skvělé renesance, během kterého se dosud neprobuzený člověk kořil – ve stínu do nebe čnících katedrál – bohu. Právě tak to před 150 lety vystihl švýcarský historik Jakob Burckhardt, když napsal, že ve středověku bylo lidské vědomí „jakoby zahaleno závojem, snící a jen zpola bdělé“. Svět se přes onen závoj „utkaný z víry, dětinských předsudků a iluzí“ zdál mít „podivné odstíny“ a člověk si „byl sám sebe vědom jen jako příslušník rasy, národa, strany, společenstva, rodiny čili vždy jako části nějakého celku“.

Po pádu Říma to nejspíš platilo, vrcholný středověk však byl úplně jiný. Během oněch pomalu se vlekoucích staletí se totiž podle všeho zrodil západní individualismus; neobvyklé psychologické ustrojení, které Evropany v lecčems odlišuje od všech ostatních – mnohem „kolektivističtějších“ – světových kultur. 

Loni v listopadu citovala prakticky veškerá média článek Církev, pokrevní spřízněnost a globální psychologické variace, publikovaný v prestižním vědeckém časopise Science, podle něhož je vznik evropského individualismu důsledkem přísného zákazu příbuzenských sňatků vynucovaných od raného středověku církví. Vypadá to divoce, mechanisticky a až podezřele jednoduše, ovšem studie je solidně vyargumentovaná, a tak se zdá, že minimálně za část našeho individualismu zmíněný středověký zákaz – vedoucí k rozkotání velkých rodin a rodových klanů – opravdu může.