Esej: Chvála Heyerdahlova bláznovství
Nedávno publikovaná genetická studie tvrdí, že jihoameričtí indiáni dopluli někdy kolem roku 1200 do Polynésie. Thor Heyerdahl by měl radost.
Osm tisíc kilometrů dlouhá plavba Thora Heyerdahla z Peru do Polynésie byla jedním z nejšílenějších dobrodružství v dějinách. Šest chlápků – z nichž jen jeden byl námořník – se podle čtyři sta let starých španělských popisů indiánských plavidel rozhodlo postavit vor Kon-Tiki; svázali k sobě konopnými lany devět obrovských balsových kmenů, několik menších položili napříč, palubu udělali ze štípaného bambusu, na ní postavili chýši přikrytou banánovými listy a nechali se odtáhnout 80 kilometrů od peruánských břehů.
Prvních pár dní hrozilo posádce permanentně utonutí, ale když je konečně pevně uchopil – na západ neochvějně směřující – Humboldtův proud, získala jejich osamělá pouť vcelku přijatelný řád, kořeněný drobnými denními radostmi. „Těžké vlnobití. Dobrý vítr. Dnes dělám kuchaře a našel jsem sedm létajících ryb na palubě, jednu sépii na střeše a neznámou rybu v Torsteinově spacím pytli,“ zapsal si Heyerdahl 17. května 1947 do provlhlého lodního deníku.
Po 101 dnech na moři – během kterých posádka experimentálně ověřila, že ani mořskou vodou nasáklá balsa se jen tak nepotopí a lana nepředřou, přežila několik bouří, potkala velryby, obří krakatice a spoustu žraloků – neovladatelný Kon-Tiki šťastně ztroskotal na útesech atolu Raroia patřícího do souostroví Tuamotu.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
