Esej: Chvála Heyerdahlova bláznovství

Nedávno publikovaná genetická studie tvrdí, že jihoameričtí indiáni dopluli někdy kolem roku 1200 do Polynésie. Thor Heyerdahl by měl radost.

Esej: Chvála Heyerdahlova bláznovství
ilustrace Vojtěch Velický

Osm tisíc kilometrů dlouhá plavba Thora Heyerdahla z Peru do Polynésie byla jedním z nejšílenějších dobrodružství v dějinách. Šest chlápků – z nichž jen jeden byl námořník – se podle čtyři sta let starých španělských popisů indiánských plavidel rozhodlo postavit vor Kon-Tiki; svázali k sobě konopnými lany devět obrovských balsových kmenů, několik menších položili napříč, palubu udělali ze štípaného bambusu, na ní postavili chýši přikrytou banánovými listy a nechali se odtáhnout 80 kilometrů od peruánských břehů.

Prvních pár dní hrozilo posádce permanentně utonutí, ale když je konečně pevně uchopil – na západ neochvějně směřující – Humboldtův proud, získala jejich osamělá pouť vcelku přijatelný řád, kořeněný drobnými denními radostmi. „Těžké vlnobití. Dobrý vítr. Dnes dělám kuchaře a našel jsem sedm létajících ryb na palubě, jednu sépii na střeše a neznámou rybu v Torsteinově spacím pytli,“ zapsal si Heyerdahl 17. května 1947 do provlhlého lodního deníku. 

Po 101 dnech na moři – během kterých posádka experimentálně ověřila, že ani mořskou vodou nasáklá balsa se jen tak nepotopí a lana nepředřou, přežila několik bouří, potkala velryby, obří krakatice a spoustu žraloků – neovladatelný Kon-Tiki šťastně ztroskotal na útesech atolu Raroia patřícího do souostroví Tuamotu.

Výprava se přes noc stala světovou senzací a Heyerdahl ji prezentoval jako důkaz, že Polynésie byla osídlena z Ameriky. Svou teorii sice podepřel dalšími tvrzeními – povrchním srovnáním polynéských a inckých mýtů a architektury, podobností některých slov a faktem, že americké batáty a tykve kalabasa se odedávna pěstují na tichomořských ostrovech – ovšem naprostá většina antropologů dál trvala na tom, že Polynésané připluli z Asie. 

O DNA se tenkrát ještě vědci opřít nemohli, ale lingvistické a archeologické důkazy byly nezpochybnitelné, a tak to Heyerdahl dostával léta „sežrat“. Například antropolog Robert Carl Suggs srovnával hodnověrnost jeho teorie s bájemi o ztracené Atlantidě: „Jako všechny podobné je založena na vzrušující lehké četbě, ovšem z vědeckého hlediska nestojí za nic.“ 

Vášně posléze vyprchaly, a tak když britský genetik Bryan Sykes (autor knihy Sedm dcer Eviných) na základě rozboru mitochondriální DNA před 30 lety definitivně potvrdil asijský původ Polynésanů, bylo mu Heyerdahla spíš líto: „Nemohl jsem se ubránit pocitu mírného zklamání, že jsem nemohl podpořit muže, který svou výpravou na Kon-Tiki inspiroval celou jednu generaci.“ 

Převážně asijský původ Polynésanů je dnes nevyvratitelným faktem a nijak ho nezpochybňuje ani článek, který před čtrnácti dny otiskl prestižní vědecký časopis Nature. Transoceánskou plavbu norského snílka přesto – svým vyzněním i četnými odkazy – rehabilituje. Z výsledků nejnovější komplexní srovnávací studie DNA obyvatel východní Polynésie a indiánů žijících na pacifickém pobřeží Jižní Ameriky totiž plyne, že se obě etnické skupiny spolu v předkolumbovské éře potkaly. Šlo zřejmě o jediný kontakt, ke kterému – a to je překvapení – nejspíš nepřispěli geniální polynéští mořeplavci, ale indiáni, kteří se někdy kolem roku 1200 vydali na západ „Hayerdalovou cestou“.

Geny míchané na cibulce

Největší výhodou nové studie je její důkladnost a široký záběr. Autoři (bylo jich celkem jedenatřicet) porovnali DNA 807 lidí: obyvatel 17 polynéských ostrovů a 15 indiánských populací žijících při pobřeží Tichého oceánu. Starší studie se oproti tomu zaměřovaly jen na Velikonoční ostrov (Rapa Nui), který leží ze všech ostrovů obydlených Polynésany zdaleka nejdále na východě – „pouhých“ 3600 kilometrů od jihoamerického pobřeží. S tvrzením, že obyvatelé Velikonočního ostrova mají ve své (většinově polynéské) DNA přimíchány geny původních obyvatel Ameriky, přišel před několika lety už norský genetik Erik Thorsby. Okamžitě se však stal terčem – vcelku oprávněné – kritiky, že toto indiánské dědictví je novodobé a vzniklo až dlouho po prvním kontaktu obyvatel Velikonočního ostrova s Evropany. 

S tím do značné míry souhlasí i autoři aktuální studie, kteří v genomu domorodců z Velikonočního ostrova (a některých dalších východopolynéských ostrovů) rozeznávají hned dva indiánské komponenty. První odpovídá indiánským populacím Mapuche a Pehuenche žijícím na pobřeží Chile, přičemž zároveň s ním pronikly do polynéské DNA i části evropského genomu, a to konkrétně ty, které bychom nejčastěji nalezli mezi Španěly. Druhý zachycený indiánský komponent se nejvíce blíží genetické výbavě mnohem severněji žijící indiánské populace Zenu z pobřeží Kolumbie a slaběji upomíná na v jižním Mexiku žijící Zapotéky a příslušníky kmenu Mixe. Důležitou okolností je, že tento „severní“ komponent pronikl do genomu obyvatel Velikonočního ostrova nezávisle a nedoprovázejí ho žádné části evropského genomu. 

Jižní indiánský komponent podle autorů studie pronikl do polynéského genomu až po roce 1860 a zasloužili se o to Chilané – potomci španělských dobyvatelů, kteří však v sobě nesli geny zmíněných chilských indiánů z populací Mapuche a Pehuenche. Už v roce 1860 žilo na Velikonočním ostrově dle dobových zpráv dvanáct Chilanů, v roce 1888 ho Chile definitivně anektovalo a brzy poté pronajalo britské firmě Williamson-Balfour na chov ovcí. Mimochodem na Velikonočním ostrově tehdy – po předchozích otrokářských nájezdech, epidemii neštovic a zavlečení tuberkulózy – žilo pouhých 201 původních obyvatel. 

Daleko zajímavější je severní indiánský komponent, který má podle autorů studie mnohem starobylejší původ (svědčí o tom vyšší počet mutací, které v něm stihly vzniknout) než ten chilsko-španělský. Velikonoční ostrov navíc nikdy neměl žádné zaznamenané styky se severní částí jihoamerického pobřeží. Nic na tom nemění ani peruánské otrokářské nájezdy z let 1862 až 1863. V dolech na ledek tehdy sice zmizelo 1407 obyvatel ostrova (k tomu další stovky Polynésanů z Mangarevy a dalších ostrovů), ale genetické následky to nejspíš nemělo žádné, protože z „peruánského zajetí“ se po mezinárodních protestech vrátilo pouhých 15 přeživších. Navíc – a to je důležitější – kolumbijští indiáni z populace Zenu žijí ještě severněji.

Genetické důkazy o předkolumbovském kontaktu mezi Polynésany a indiány ovšem autoři studie našli na jiných ostrovech východní Polynésie, na kterých historie jejich polynésko-evropsko-indiánské dědictví tak brutálním způsobem nepromíchala a nezatemnila.

Genetické hodiny

Tady se autoři článku mohli opřít o poměrně přesné „genetické hodiny“ a z jejich propočtů plyne, že indiánský (na mysli mají ten severní z Kolumbie, nikoli ten jižní z Chile) komponent pronikl do polynéské DNA o mnoho století dříve než evropský. Nejdřív k tomu podle nich došlo na ostrově Fatu Hiva v Jižních Markézách, a to zhruba roku 1150, poté na ostrově Nuku Hiva v severních Markézách (1200), skupině atolů Palliser v souostroví Tuamotu (1230) a na ostrově Mangareva (taky 1230), který leží nejblíž Velikonočnímu ostrovu (u něj je datování krajně nejisté). Pozoruhodné je, že tyto výpočty založené na genetických hodinách vcelku přesně odpovídají nejnovějším archeologickým výzkumům, podle kterých Polynésané tuto oblast Pacifiku osídlili někdy před rokem 1200.

Díky této časové souhře se podle studie nabízí „zajímavá možnost, že polynéští osadníci po svém příjezdu narazili na malou, již zavedenou indiánskou populaci“, smísili se s ní a tyto geny pak z místa kontaktu rozšířili po celé východní Polynésii. Sotva lze tvrdit, že se tak stalo zrovna na Fatu Hiva – pokud by se analyzovalo DNA domorodců z dalších ostrovů, mohlo by se vytipovat ještě starší místo vzájemného kontaktu. „Zavedenou indiánskou populaci“ zatím nepotvrzují ani archeologické nálezy.

Jižní Markézy (v nich leží ostrov Fatu Hiva) ovšem jako místo kontaktu vyloučit nelze. Jde právě o tu část Tichého oceánu, kam s nejvyšší pravděpodobností Humboldtův proud a ze západu vanoucí větry zaženou vor či neřízenou loď od amerických břehů. Ostatně dlouho to vypadalo, že se na Fatu Hiva – kde před válkou strávil líbánky – vrátí i Heyerdahl, ale nakonec takové štěstí neměl: „Snad bychom byli tentokrát přistáli na témž ostrůvku, kdyby nás severovýchodní vítr nebyl zahnal dále na jih směrem k Tahiti a souostroví Tuamotu.“

To už je ale jasný průnik do říše heyerdalovského snění, a tak autoři studie nabízejí alternativní hypotézu. Podle ní nelze vyloučit, že Polynésané připluli k americkému pobřeží a zpět se vrátili s několika indiány, případně na pobřeží pobyli tak dlouho, že stihla vzniknout smíšená populace. Ať tak či onak, na podporu své teorie o předkolumbovském polynésko-indiánském setkání citují řadu argumentů, které kdysi používal Heyerdahl: již zmíněné pěstování amerických batátů a kalabasy Polynésany a stejný základ slova „batáty“ v různých jazycích. Podobnost je to vskutku nápadná. Polynésané je nazývají „kumala“ a například indiáni z ekvádorského kmene Cañari „cumal“. Autoři studie navíc tvrdí, že z příbřežních indiánských kmenů takto batáty nazývají jen ty, které žijí na severu Jižní Ameriky, což prý dál podporuje jejich zjištění na poli genetiky. 

Chvála bláznovství

Zní to všechno skvěle, a navíc je to podepřeno pečlivou vědeckou prací. Přesto se brzy se vší pravděpodobností dočkáme kritických hlasů, které zbrusu novou teorii zpochybní: genetika je zkrátka pořád zahradou, ve které se cestičky rozvětvují. 

Bude se také nutno vypořádat s několika archeologickými nálezy, z nichž ten nejpozoruhodnější se týká slepičích kostí, které byly roku 2007 nalezeny v chilském nalezišti El Arenal a radiokarbonová metoda určila, že jejich majitelka zemřela někdy v letech 1304 až 1424. Nebylo by na tom nic divného, kdyby kur domácí nebyl původem asijský pták, který se do Ameriky podle tradičního podání dostal až se španělskými dobyvateli, tedy po roce 1492. Okamžitě se začalo spekulovat o tom, že „viníky“ museli být Polynésané, kteří slepice spolu se psy a prasaty rozšířili na palubách svých katamaránů po celém Pacifiku.

První rozbor ptačí DNA navíc ukázal, že jihoamerická „praslepice“ nebyla příliš příbuzná svým evropským sestrám, ale spíš drůbeži, kterou na ostrovech Samoa a Tonga chovali Polynésané. Toto sice jedna z dalších studií vyvrátila, přesto „velká slepičí záhada“ trvá; o to víc, že ze vzpomínek španělských conquistadorů plyne, že v době jejich vpádu do Peru (1532) indiáni slepice chovali, a dokonce s nimi provozovali jakési náboženské rituály.

Vraťme se ale k Heyerdahlovi. Pokud bude člověk uvažovat věcně a trochu sucharsky, musí plavbu voru Kon-Tiki označit i dnes za pavědecký, trhlý a bez přehánění sebevražedný podnik. Na druhou stranu, pokud by oněch šest skandinávských šílenců nedokázalo, že se dá Pacifik ve zdraví překonat na devíti svázaných kládách (tedy vlastně na čemkoliv), sotva by dnes vědci dokázali seriózně spekulovat o tom, že to samé kdysi mohli dokázat kolumbijští indiáni. Kdyby z oněch šesti krásných dobrodruhů ještě někdo žil, nepochybně by to pro něj bylo obrovské zadostiučinění. Sotva by to ale dokázal vyjádřit líp než Heyerdahlův společník Bengt Danielsson, který se bezprostředně po ztroskotání Kon-Tiki rozvalil ve stínu palem do písku a mezi dvěma doušky čerstvého kokosového mléka poznamenal: „Očistec je mokrý, ale tahle nebeská říše je přibližně taková, jak jsem si ji představoval.“

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Chytrá karanténa pro hloupé lidi
  • A teď Česko zezelená
Objednat nyní