Esej: Ani Platon, ani Machiavelli

Niccolò Machiavelli ve svém Vladaři napsal, že panovník nemusí být zrovna výlupek ctností, ale je samozřejmě lepší, když si to o něm lidé myslí. Koneckonců není na tom nic složitého, protože „lidé jsou tak naivní, že rádi uvěří tomu, co slyšet chtějí“. Z demagogicko-marketingového „čaulidismu“ Andreje Babiše by byl velký renesanční politický myslitel nepochybně nadšený a v nejmenším by mu nevadily různé drobné morální poklesky (StB, Čapí hnízdo, korunové dluhopisy…) ani lži českého premiéra, protože „moudrý muž nemůže stát v slově, je-li mu to na škodu“.

Jenže na druhé straně, co si myslet o politikovi, který v reálném světě – snad s výjimkou prosazení EET a „zakleknutí“ na pár firem – nezaznamenal žádný hmatatelný úspěch. Nic totiž, jak tvrdil Machiavelli „nebudí úctu k panovníkovi tak velice jako významné činy a to, když svými skutky dává vzácný příklad“; asi jako když jeho současník, oblíbenec (a známý ukrutník) Cesare Borgia dokázal v pouhých 25 letech dobýt a sjednotit velkou část po mnoho staletí rozdrobené Itálie. Pokud si ovšem lidé musí sami šít roušky, trasovat kontakty a vtipkovat o samointubaci, je zcela zřejmé, že „panovník“ není moudrý a selhal i v tom nejzákladnějším: „Vladař musí zaříditi všechno tak, aby jeho občané potřebovali jeho vlády vždycky, za všech okolností a poměrů; to potom mu budou věrni stále.“

Lámat si hlavu s tím, jak by Babiše hodnotil Machiavelli, je samozřejmě docela ptákovina. Na druhé straně od okamžiku, kdy se v Česku pod rukou Babišova kabinetu rozjela druhá vlna covidu-19 – a dost možná k tomu přispěl polokriminální odklad opatření kvůli krajským volbám –, je jasné, že někdo tak tragikomicky neschopný nám už dlouho nevládl.