Erdoğanovo stále turečtější hospodářství

Ankarský sultán po čtvrt roce vyhodil dalšího šéfa centrální banky. Guvernér dělal svoji práci příliš pořádně.

Erdoğanovo stále turečtější hospodářství
Murat Uysal | Profimedia.cz

Loni v listopadu to začalo vypadat, že nepěkná ekonomická realita prosákla v Ankaře až do míst, kde běžně nemá co dělat, tedy do prezidentského paláce. Jeho obyvatel číslo jedna, Recep Tayyip Erdoğan, přinutil k rezignaci ministra financí (a shodou okolností vlastního zetě) Berata Albayraka a propustil guvernéra centrální banky Murata Uysala, ačkoli je oba do funkcí prosadil krátce předtím.

Vyšlo najevo, že oba muži a parta kolem nich zařídili běh věcí tak, aby se Erdoğan nažral a jejich platy zůstaly celé. Vyhověli prezidentovu požadavku držet nízko úrokové sazby a zároveň zařídili, aby inflace nebyla příliš rychlá a kurz liry neklesal moc prudce. Jak? Jednoduše: Kupovali liry ve velkém za dolary z devizových rezerv, ale prezidentovi o tom neřekli. 

Neortodoxní ekonom

Erdoğan má totiž svébytný pohled na ekonomické zákonitosti. Domnívá se, že nízké úrokové sazby s hodnotou peněz nic nedělají, kdežto sazby vysoké vytvářejí inflační tlak. Zbytek světa se domnívá, že čím dražší peníze, tím pomalejší inflace - ale choďte s tím na Erdoğana, Turka Turků.

Albayrak tvrdil Erdoğanovi, že všechno funguje dobře a že zoufalé mediální komentáře opačného vyznění jsou jenom propaganda. (George Soros, možná?) Coby rodinný příslušník měl Albayrak prezidentovu plnou důvěru, kterou drolila jen drobnost - pokračující pokles liry i přes rozsáhlé intervence.

Turecká úroková sazba

To se v prvním listopadovém týdnu rychle změnilo. Audienci u Erdoğana podstoupil renomovaný ekonom (a tudíž ne zrovna prezidentův kamarád) Naci Ağbal a podrobně mu popsal, oč běží. 

Erdoğanova reakce dává tušit, že jej zeť skutečně tak či onak balamutil. Prezident ho přinutil k demisi a jeho spojence z centrální banky vyhodil. Nového guvernéra udělal z Ağbala a vyhlásil do světa, že musíme čelit nepříjemné realitě a tak dál; a že teď už všechno bude fajn. Dal Ağbalovi pokyn držet inflaci na uzdě a finanční svět mu uvěřil

Zdravý rozum… nebo raději ne

Ağbal poslechl. Zvedl úroky; lira, která předtím ztratila během dvanácti měsíců čtvrtinu své hodnoty, získala během čtvrt roku zpět nevídaných 18 procent (viz graf). Ze všech světových měn byla nejžádanější pro carry trades, krátkodobé spekulace (většinou noční) na kladný rozdíl v úročení různých měn. Prezident a jeho neortodoxní ekonomické názory byli zticha.

 

Ne nadlouho. Po Novém roce se Erdoğanovi začalo znovu zdát, že úrokové sazby jsou příliš vysoko. Proč bychom měli mít sedmnáctiprocentní sazbu, když všude po světě se pohybují okolo nuly, tlačil na Ağbala. Ten v půli března odpověděl novým zvýšením na procent devatenáct - a promptně skončil.

Nový guvernér Şahap Kavcıoğlu je jedním z mála adherentů Erdoğanovy surrealistické úrokové doktríny. Od listopadu z téhož důvodu veřejně kritizoval práci svého předchůdce. Ještě v neděli 21. března, den po svém jmenování, si sezval šéfy největších tureckých bank. Konkrétní obsah jednání na veřejnost nepronikl, ale snad ani nemusel.

Tak to alespoň viděl trh. Výnosy z klíčových desetiletých státních dluhopisů hned v pondělí poskočily téměř o půl procenta a jejich cena nepřímo úměrně tomu klesla. Lira se zároveň propadla vůči euru i dolaru o devět procent, takže během 24 hodin smazala polovinu čtyřměsíčních Ağbalových úspěchů. V dalších dnech se kurz mírně srovnal, čemuž vděčí za další intervenci v odhadované výši jednotek miliard dolarů. Uvážíme-li, že centrální banka by měla držet všehovšudy zhruba 92 miliard, není to zanedbatelná cifra.

Srovnání s Rusy

Pro ilustraci, v téže době oznámila guvernérka ruské centrální banky Elvira Nabiullinová zvýšení základní úrokové sazby o čtvrt procentního bodu (v rozporu s očekáváním, že zůstane na 4,25 procenta). Na tiskovku přišla s broží ve tvaru dravého ptáka, jehož totožnost všímaví komentátoři dešifrovali jako jestřába. 

I ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi by se přitom před podzimními parlamentními volbami hodilo ekonomiku trochu promazat levnějšími penězi. Postoj Nabiullinové lze proto vnímat jako výraz jisté dávky autonomie, jíž se ve své funkci těší.

To trochu pomáhá srovnání stylu vlády obou autokratů, Putina a Erdoğana. Ruský prezident je jistě protivníkem Západu, krutostí si nezadá s Romanovci ani většinou komunistických vládců a arogancí je mnohdy předčí. Nejspíš však není v medicínském smyslu slova šílený. Ale kdo by byl schopen totéž tvrdit o sultánu Erdoğanovi?

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní