Vybrané články
z týdeníku The Economist

Proč je Irák dvacet let po pádu Saddáma stále v troskách

Iráčané se po invazi v roce 2003 sice zbavili Saddáma Husajna, ale kvůli kolotoči násilí, korupce a neschopnosti vlastních politiků se lepšího života nedočkali

ilustrační foto | Profimedia.cz

Po dvou desetiletích bezuzdného násilí a politické nestability se zdá, že se Irák konečně začíná vzpamatovávat. Zmizela většina betonových protipumových zátarasů, jež rozdělovaly město. Nad Bagdádem ční nová budova centrální banky, hlavní město ožívá. Cestu na letiště, která kvůli odstřelovačům platívala za nejnebezpečnější na světě, lemují soukromé univerzity a obytné komplexy. „Dřív jsme museli čistit cesty od nášlapných min,“ říká velitel ženijní jednotky. „Teď čistíme stoky.“

Přestože v irácké politice pořád vládne zmatek a sužuje ji korupce – v parlamentu i ve vládě spolu tvrdě soupeří a kšeftují jednotlivé strany, které jsou mnohdy pouze odnožemi konfesijních milic –, bylo přece jen dosaženo jistého stupně parlamentní demokracie. Šíitské většině, potlačované za autoritářské sunnitské vlády brutálního Saddáma Husajna, se daří dobře, její vůdci spokojeně sklízejí plody moci a protekce. Vymáhání striktního dodržování náboženských zákonů polevilo. Ženy se opět procházejí po ulicích s nezahalenými hlavami.

Za návrat do relativního normálu může především výrazný úbytek násilí. Podle monitorovacího projektu Iraq Body Count se sídlem v Británii bylo v Iráku loni každý měsíc zabito přibližně šedesát osob. Na vrcholku konfesijní občanské války, jež se rozhořela po americké invazi v roce 2003, se toto číslo denně šplhalo přes stovku. Při sebevražedných atentátech, k nimž docházelo na tržištích, umíraly tehdy zástupy lidí. K poslednímu bombovému atentátu došlo v Bagdádu více než před rokem.

Čtvrt milionu mrtvých

Trauma z posledních dvou desetiletí se nedá snadno vymazat. Podle monitorovacího projektu americké Brownovy univerzity zahynulo v tomto období násilnou smrtí minimálně 270 tisíc Iráčanů (z toho více než polovinu tvořili civilisté) a přes osm tisíc amerických vojáků a kontraktorů. Mosul, třetí největší město v zemi a srdce sunnitského severu, byl srovnán se zemí, když se ho centrální vláda pokoušela vyprostit z rukou sunnitských džihádistů. Jejich chalífát přinesl v letech 2014 až 2017 severu a západu země vládu teroru.

Krutý, ale spravedlivý. Proč Íránci vzývají návrat šáha

Syn posledního íránského šáha by se mohl vrátit na trůn. Záchvěv monarchismu naznačuje, že Íráncům docházejí alternativy.

Příslušníci řady odvěkých iráckých menšin, především té křesťanské, odešli do zahraničí nebo našli útočiště na kurdském autonomním severu. Pod krutovládou chalífátu padly na severu Iráku za oběť nefalšované genocidě tisíce jezídů, stoupenců sekty, jež do svého přesvědčení implementuje prvky jak z křesťanství, tak z islámu.

Kurdové jako jediní mohou tvrdit, že od americké invaze zažívají téměř ničím nerušené období růstu a míru. Jejich autonomní region, chráněný zprvu americkými silami a posléze jejich vlastními milicemi, poznamenalo výrazně méně násilí, které jinak rozervalo celou zemi. Zatímco se zbytek Iráku ponořil do chaosu a krvavé lázně, kurdská vláda v Irbílu nepřestala fungovat. Na úplnou nezávislost však mohou Kurdové pravděpodobně zapomenout. V roce 2017 dobyly jednotky věrné bagdádské vládě zpět kus území, jež Kurdové okupovali, včetně ropných polí v Kirkúku.

Zmanipulované volby

Obyčejní Iráčané dodnes nemají prakticky žádný užitek z nerostného bohatství své země, která je pátým největším producentem ropy na světě. Zhruba čtvrtina populace žije pod hranicí chudoby. Miliardy dolarů získaných z ropy totiž nepřestává požírat korupce, veřejné služby jsou neustále přetížené a irácká populace se podle posledních odhadů rozrostla z 27 milionů v roce 2003 na 44 milionů. Třetina mladých Iráčanů je bez práce. Školy se rozpadají. Dodávky elektřiny jsou stejně nestabilní jako těsně po americké invazi.

Pod dojmem neschopnosti iráckých vlád působí Američany slibovaná demokracie čím dál chatrněji. Pravidelně se sice konají volby, ale vůdcové milic s výsledky běžně manipulují. Volební účast vytrvale klesá. Svoboda slova, velký bonus pramenící z odstranění Saddáma Husajna, je omezována. Novináři mohou za kritiku milicí zaplatit životem. Demonstranti, kteří se odváží vyjít do ulic, mohou očekávat, že se na ně bude střílet.

Mladá generace, pro kterou představuje americká invaze dávnou vzpomínku, neztrácí naději. Poslední masové protesty v roce 2019, při nichž lidé volali po lepších službách a vymýcení korupce, přiměly premiéra k rezignaci. Protesty sice byly brutálně potlačeny, ale touhu lidu po slušné vládě a společnosti nemohou politici ignorovat navždy.