Dukovany jako obraz zelené doby

Tak nám vláda k našemu „velkému překvapení“ z rozhodnutí o tendru na jaderný blok v Dukovanech zase vycouvala. Stejně jako z definitivního rozhodnutí, zda do toho tendru pustit čínského a ruského dodavatele, nebo aspoň jednoho z nich, nebo je pustit do subdodávek. Což je zásadní politická otázka, neboť jí měříme naši civilizační příslušnost k Západu a také energetickou bezpečnost.

Bylo by nepochybně špatně, kdyby naši jadernou elektrárnu stavěla firma ze země, která není a nikdy nebude naším spojencem. Nejen z hlediska bezpečnosti, ale i respektu k zemím, které našimi spojenci jsou. Potud je to všechno správně. Dokud si nepřipomeneme, že v těchto dnech v rozporu se zájmy svého i našeho nejpodstatnějšího spojence dokončuje u nás často oslavovaná Angela Merkelová plynovod Nord Stream II, jehož dopad na evropskou energetickou bezpečnost je o několik řádů vyšší než nějaký čínský blok ve vesničce u Třebíče.

A byla to německá diplomacie, kdo zazdil alternativní cestu plynu plynovodem Nabucco. Šlo o bezpečnost, nebo o prachy?

Světlé zítřky?

Především se ale musíme ptát, zda spojení už není v naší staré dobré Evropě něco jako sprosté slovo.

Západ, a zejména Evropa tlačená Německem, má několik posledních desetiletí k jaderné energetice dost negativní vztah. Neustálé zpřísňování norem a faktické zastavení výstavby zbavily Evropu bezezbytku průmyslové kompetence v jaderném strojírenství. Když se podíváme na uchazeče o Dukovany, tak kromě těch dvou, co potřebujeme vyloučit, má nějakou pozitivní referenci z poslední doby jen jihokorejský dodavatel. S tím se samozřejmě vytratily i technologické znalosti, vývoj, výzkum.

Holt jdeme ke světlým zítřkům. Místo nebezpečného jádra dáme šanci slunci a větru. Věru domácí zdroje. Bingo. Z deseti největších výrobců solárních modulů je jeden ze Spojených států, jeden z Jižní Koreje a zbytek jsou čínské firmy.

A větrníky? Bez primární oceli z Číny nepostavíte ani jeden. Evropské ocelárny jsou povolenkami postupně decimovány a výroba primární uhlíkové oceli z EU prostě nevyhnutelně zmizí.

Baseballkou přes kolena

Postup k slavné bezemisní ekonomice je tak podmíněn dovozy z Číny v případě technologií a materiálů a v případě surovin, tedy plynu, importem z Ruska. To, že přitom v boji s CO2 předeženeme svět, je fajn, ale zatím všichni evropští exportéři hlásí, že i když budou soláry a větrníky stavět ostošest, budou muset nějakou elektřinu přece jen dovézt. Kde ji asi bude možné koupit a z čeho bude vyrobena? Hádat můžete, kolikrát chcete.

Této zelené politice nakombinované i s dalšími absurdními regulacemi padla za oběť už velká část evropského průmyslu. Nyní jsou na řadě automobilky. Novým hitem, který má tento masakr evropské ekonomiky přibrzdit, je uhlíkové clo, jež by zatížilo dovozy ze zemí, které s emisemi nešetří. To, že se zvednou ceny prakticky veškerého průmyslového zboží, je jedna strana mince.

Druhou je to, že podraží vstupní materiály, jako je zmíněná ocel, další zpracované kovy, plasty a mnoho dalšího. Takže konkurenceschopnost na světových trzích těch výrobců, kteří dosavadní genocidu přežili, dostane hezky baseballkou přes kolena.

Takže jediná kompetence, která nám zbude, je schopnost naplánovat teplotu planety v příštích dvě stě letech s přesností na desetinu stupně Celsia. A živit se budeme provozem největšího světového skanzenu pro čínské turisty. Nezprovozněné Dukovany pak budou pěkná atrakce.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Bankrotáři: paralely příběhů Bárty a Mičky
  • Zabal to, Warrene! „Věštec z Omahy“ by měl odstoupit
Objednat nyní