Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Donald Milostivý. Končící prezident rozdával milosti
Odcházející americký prezident Donald Trump omilostnil těsně před koncem působení v Bílém domě, koho mohl. Tedy ze svých blízkých.
Když američtí „otcové zakladatelé“ vložili do ústavy pravomoc prezidenta „udělovati milosti ve věcech zločinů proti Spojeným státům“, chtěli dát prezidentům „laskavé privilegium“ projevit soucit nad kajícími se pachateli a „obnoviti pokoj ve společenství“, jak to formuloval Alexander Hamilton v Listech federalistů č. 74. Bez takového nástroje, obával se Hamilton, „by se spravedlnost mohla jeviti příliš krvavá a krutá“. Odpůrci se obávali, že by to národ mohlo vychýlit k „ohavné a svévolné aristokracii nebo monarchii“.
Prohnilé milosti
Zdá se, že obavy antifederalistů byly oprávněné. Dvaadvacátého a třiadvacátého prosince připojil prezident Donald Trump svůj podpis pod téměř padesátku pozoruhodných milostí a zmírnění trestů. Mezi příjemce prezidentské laskavosti patřil jeho dlouholetý důvěrník Roger Stone, bývalý šéf jeho kampaně Paul Manafort a několik dalších lidí, obžalovaných zvláštním vyšetřovatelem Robertem Muellerem v rámci vyšetřování ruského ovlivnění výsledků amerických voleb v roce 2016. Do seznamu se rovněž vešel Charles Kushner, tchán Ivanky Trumpové, jenž strávil dva roky ve vězení za ovlivňování svědků a daňové úniky, tři bývalí republikánští kongresmani usvědčení z podvodů a finančních machinací a armádní kontraktoři odsouzení za zabíjení neozbrojených civilistů za války v Iráku.
Vyjmutí těchto osob ze seznamu hříšníků odlišuje 45. prezidenta USA od jeho předchůdců. Slovy Bena Sassea, republikánského senátora z Nebrasky, jsou ty milosti „skrz naskrz prohnilé“.
Článek II., odstavec 2., věta 1 Ústavy USA dává prezidentům prostor pro shovívavost. Jediné výslovné omezení se týká zákazu udělování milostí v případě impeachmentu. V průběhu let se soudy přiklonily na stranu širšího výkladu této pravomoci: v roce 1866 Nejvyšší soud řekl, že milosti lze udělovat ještě před odsouzením, či dokonce před obviněním dotyčného a žádný soudní verdikt prezidentům nebrání omilostňovat své přátele a členy rodiny.
Celý proces se však vždy řídil jistými pravidly a normami. Při rozhodování o tom, komu milost udělit, prezidentovi pomáhá zvláštní orgán ministerstva spravedlnosti – úřad zmocněnce pro udělování milostí. Tento zmocněnec posuzuje vhodnost kandidátů podle kritérií, jako jsou „chování v době po odsouzení, povaha a pověst“, „přijetí odpovědnosti, lítost a pokání“ a „oficiální doporučení a zprávy“ od federálních žalobců a soudců. Prezident Trump o všem víceméně rozhodl sám a s úřadem zmocněnce konzultoval jen v pár případech.
Prezidenti často využívali svého práva udělit milost v duchu Hamiltonových představ. George Washington omilostnil v roce 1795 „Whiskey Rebels“ (výrobce destilátu, kteří se bouřili proti dani uvalené na jejich výrobky). Abraham Lincoln udělil za občanské války milost mnoha představitelům Konfederace, aby je motivoval vzdát se separatistických snah a usilovat o rekonstrukci Unie. Gerald Ford dal milost Richardu Nixonovi poté, co se ten vzdal prezidentského úřadu, Jimmy Carter omilostnil odpírače odvodů do vietnamské války – ve všech případech šlo o snahu pomoci národu vyrovnat se s nějakým celonárodním traumatem. Barack Obama zmírnil tresty více než tisícovce vězňů, kteří seděli ve vězení za nenásilné drogové zločiny.
Zběsilí střelci a lháři
Trumpovy milosti jsou jiné. V červenci zmírnil trest odnětí svobody Stoneovi, jenž byl odsouzen za lhaní před Kongresem a maření ruského vyšetřování, čímž kryl Trumpa. A teď, 23. prosince, mu trest úplně prominul. Také Paul Manafort, jenž nejprve s Muellerovými vyšetřovateli spolupracoval, ale potom lhal žalobcům, projevil dostatek loajality, aby si vysloužil Trumpovy sympatie. George Papadopoulos patřil k prvním cílům Muellerova vyšetřování, ke svým zločinům se přiznal a soudci připustil, že jeho lhaní federálním agentům „mohlo uškodit našemu národu“. Ve zdůvodnění milostí těchto a další osob stíhaných zvláštním vyšetřovatelem Muellerem označil prezident Trump ruské vyšetřování za „kachnu“ a „největší hon na čarodějnice v amerických dějinách“.
Podobně chabými argumenty ospravedlnil omilostnění čtyř bývalých zaměstnanců soukromé bezpečnostní agentury Blackwater, kterou založil Erik Prince, bratry Betsy DeVosové, Trumpovy ministryně školství. Čtveřice byla shledána vinnou ze zabití přinejmenším 14 Iráčanů, včetně dvou dětí, v roce 2007. Zběsilou palbu z automatických a odstřelovacích pušek a házení granátů na rušném bagdádském náměstí označili vyšetřovatelé z FBI za „iráckou obdobu masakru v My Lai“. Trump naproti tomu vyzdvihl jejich „dlouhou historii služby národu“ a dodal, že jejich omilostnění podporují i málo známí republikánští kongresmani jako Steve King a Louie Gohmert.
Trump rozhodně není jediným prezidentem z poslední doby, který hazarduje s touto pravomocí. George H. W. Bush omilostnil šest lidí zapletených do skandálu Írán-Contras, který toleroval jako viceprezident Ronalda Reagana. Bill Clinton sklidil kritiku napříč politickým spektrem, když udělil milost Marku Richovi, uprchlému daňovému podvodníkovi, jenž vybral miliony dolarů pro Demokratickou stranu a jehož žena přispěla půlmilionem dolarů na Clintonovu prezidentskou knihovnu. Ale žádný prezident se ani zdaleka nepřiblížil poměru Trumpových prospěchářských pardonů oproti těm uděleným ze soucitu nebo s ohledem na blaho národa.
© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
