Vybrané články
z týdeníku The Economist

Dokonalý nepřítel není vidět

Jak si arabští autokraté vybírají protivníky? Hlavní je pěkný úsměv a omezené ambice.

Dokonalý nepřítel není vidět
ilustrace Vojtěch Velický

Prezidentské kandidáty není obvykle potřeba představovat: o nejvyšší úřad se ucházejí veřejnosti dobře známí jedinci s dlouhou a úspěšnou kariérou. O Fátin Alí an-Nahár, která v sobě politické ambice objevila až v pozdním věku, nic z toho neplatí. Mluvčí syrského parlamentu oznámil 20. dubna, že se an-Nahár zaregistrovala, aby se mohla zúčastnit prezidentských voleb, které se budou konat tento měsíc. V Sýrii o ní do té doby nikdo nikdy neslyšel. Internetoví slídilové vyšli v zásadě naprázdno. Její údajná fotografie, která koluje po sociálních sítích, se však objevuje také u facebookové zprávy o ruské lékárnici, která spáchala v roce 2017 sebevraždu.

Životopis a úmysly an-Nahár jsou stejně záhadné jako irelevantní. Úřadující prezident Baššár al-Asad strávil deset let devastováním vlastní země, jen aby se udržel u moci. Rozhodně nemá v úmyslu prohrát.

Saddám jako Dolly

Arabské autoritářské režimy dávaly při hlasování o svém setrvání u moci v posledních padesáti letech zhusta přednost referendům nabízejícím jen možnost ano/ne. Absurdní výsledky podle jejich tvrzení dokazovaly to, že je jejich lid zbožňuje. V roce 1995 se Saddám Husajn dočkal z 8,4 milionu vhozených hlasů 3052krát „ne“. V dalších volbách v roce 2002 si už vedl lépe, když mu stoprocentní volební účast vynesla stoprocentní podporu. Hymna jeho kampaně, vykrádačka „I Will Always Love You“ od Dolly Parton, jasně říkala, jak postupovat.

Od druhé poloviny prvního desetiletí nového tisíciletí však dovolili někteří autokraté, aby své štěstí ve volbách zkusili spolu s nimi i další kandidáti. Volbám předcházejí restrikce, samotné hlasování doprovázejí nekalé praktiky a poté následují nemilosrdně tvrdé represe. Vládcové však doufají, že zdání demokracie rozptýlí nespokojenost na domácí frontě a kritiku ze zahraničí. Jenže i pouhá atrapa voleb s sebou přináší zásadní úkol: vybrat kandidáta, který zaručeně prohraje.

Zaprvé je nutné vyhnout se skutečným výzvám. Hosní Mubárak dovolil pod americkým tlakem v roce 2005 kandidovat oponentům. Jedním z nich byl i Ajman Núr, reformně smýšlející poslanec, který založil první egyptskou oficiálně povolenou opoziční stranu. Rozsáhlé fixlování se postaralo o to, aby Núr nezískal víc než osm procent hlasů a záhy skončil ve vězení (ironicky za volební podvod). Politicky však Mubárakovi škodil až do revoluce v roce 2011.

Současný egyptský prezident Abd al-Fattáh as-Sísí nic takového neriskuje. Když v roce 2018 kandidoval podruhé, většina oponentů byla zatčena nebo zastrašena ještě před samotnými volbami. Kandidovat nakonec mohl jen zcela bezvýznamný jedinec, který as-Sísímu dříve vyjádřil podporu.

Jen si je nesplést

Pomáhá, když najdete oponenta, který je ještě nepopulárnější než vy. Alžířané si tak mohli v roce 2014 vybírat mezi stávajícím neoblíbeným nemocným prezidentem Abd al-Azízem Boutefl ikou a Alím Benfl isem, bývalým premiérem, jehož široká veřejnost vinila z masakru demonstrantů. Boutefl ika dosáhl z lůžka snadného vítězství.

Tuniský diktátor Zajn al-Ábidín Ben Alí povolal „do boje“ pár politicky stejně smýšlejících protikandidátů. Jeden z nich v kampani v roce 2009 připustil, že nemůže soupeřit s prezidentovými „pozoruhodnými“ úspěchy. Kandidáti se ovšem úřadujícímu prezidentovi nesmějí podobat až příliš. Aby se předešlo trapným záměnám, diskvalifikovaly jemenské úřady v roce 1999 jistého prezidentova jmenovce.

Pokud jde o an-Nahár, ta si, podle všeho, užila svých patnáct minut slávy. Představila se v rozhovoru pro ruský zpravodajský kanál. Její facebook, který má sloužit jako webová stránka její kampaně, hovořil o plánovaném vyslání syrské vesmírné mise v roce 2025 a je fuk, že syrští řidiči nemají momentálně ani co natankovat do aut.

Její ambice však vzaly záhy zasvé. Syrský nejvyšší soud schválil 3. května jen dva kandidáty z padesáti, kteří se přihlásili do boje o křeslo proti Asadovi. Jméno an-Nahár se na seznam nedostalo. Jen několik hodin poté, co soud dospěl k rozhodnutí, vypustil režim nahé fotky jednoho ze schválených vyzyvatelů. An-Nahár měla nakonec možná štěstí.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní