Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Proč je třicet let od smlouvy mezi Izraelem a Palestinci mír ve Svaté zemi stále nedosažitelně daleko
Mírová dohoda z Osla podepsaná Izraelem a Palestinou v roce 1993 byla od začátku odsouzena k zániku
Nikdy se neměly dožít puberty, natož dospělosti. Dohody z Osla, mírová úmluva podepsaná Izraelem a Palestinou v roce 1993, měly od začátku vyznít do ztracena. Po pěti letech se měly oba národy usadit v suverénních státech s pevně danými hranicemi. Prozatímní dohody měly zastarat. Jenže uplynulo pět let, pak dalších pět krát pět. Prozatímní se stalo trvalým.
Ve středu 13. září oslavily dohody třicáté narozeniny. Jejich trvalý úspěch spočívá ve vytvoření omezené palestinské vlády, kterou většina Palestinců nenávidí, a dosažení jistého vzájemného uznání z obou stran. Příslib míru zůstává nenaplněný.
Izraelci a Palestinci strávili desítky let hádkami o to, co se pokazilo. Kéž by některý z jejich lídrů – Benjamin Netanjahu nebo Ehud Barak, Jásir Arafát nebo Mahmúd Abbás – přijal jednu z dohod, jež se ocitly na stole během pozdějších jednání. Kéž by se Jicchak Rabin nestal obětí atentátu. Kéž by Hamás a Islámský džihád nepodporovaly sebevražedné útoky.
Možná se ale vůbec nic nepokazilo. Dohody zafungovaly tak, jak měly, tedy nijak. Osloský proces byl od začátku chybný – byť jinak proběhnout ani nemohl.
Jak se rodily
Dohody jsou výsledkem série setkání, k nimž došlo zkraje roku 1993 v norském hlavním městě. Zpočátku bylo pro Izraelce nezákonné mluvit s Organizací pro osvobození Palestiny (OOP), kterou jejich vláda označovala za teroristickou skupinu. Norští představitelé však přesvědčili Josiho Bejlina, náměstka izraelského ministra zahraničí, aby schůzky s dávnými nepřáteli zorganizoval.
Palestinský tým vedl Ahmad Quraj’ (známý jako Abú ’Aláa), přívětivý aparátčík blízký palestinskému vůdci Arafátovi. Jeho protějškem byl zpočátku izraelský akademik Jair Hirschfeld a později Uri Savir, generální ředitel ministerstva zahraničí.
Řadu dní spolu žili v Oslu a dlouho do noci vysedávali na jednáních, kde hovory povzbuzovalo víno a domácí strava (část jídel vařila manželka norského ministra zahraničí). Výsledek neměl ukončit konflikt, měl být začátkem jeho konce.
Prostředníci se nedokázali dohodnout na nejpalčivějších otázkách, jako byl status Jeruzaléma, a tak je odložili a domluvili se na předběžných krocích. Nová entita nazvaná Palestinská autonomie (PA) získá omezenou moc nad Západním břehem a Gazou. Následovala série dodatků: Pařížský protokol z roku 1994 definoval ekonomické vazby mezi Izraelem a PA; Dohoda z Taby z roku 1995 stanovila bezpečnostní opatření.
Nic z toho nebylo finální dohodou, spíše úpravou vztahů mezi okupujícím a okupovaným, která měla mít jen krátkou životnost. Obě strany se dohodly, že o konečném dvoustátním řešení začnou mluvit na počátku května 1996 a celé se to uzavře v květnu 1999.
Napřed důvěra
Bylo to cvičení v pozvolném postupu. Po padesát let trvajícím konfliktu se nikdo nedomníval, že by mohli Izraelci s Palestinci dospět ke komplexní dohodě. Nejprve si museli vybudovat vzájemnou důvěru.
Postupná povaha procesu nechávala prostor pro chyby. Joel Singer, izraelský právní poradce v roce 1993, připomíná rozhodnutí vytvořit palestinskou policejní složku zodpovědnou za bezpečnost v některých částech Západního břehu. Palestinci však nemohli, a ani nechtěli, sloužit jako pomocný sbor izraelské armády. Palestinci zabili víc izraelských civilistů v sedmi letech po Oslu než v sedmi před ním – a to bylo ještě v době před nejhoršími dny druhé intifády, palestinského povstání.
Quraj’ často zmiňoval další chybu: dohody nezabránily Izraeli budovat osady. Místo toho vytvořily pocit naléhavosti. Pokud měl mít Izrael v roce 1999 pevně definované hranice, zbývalo osadníkům už jen pár let na to, aby zabrali co nejvíc území. Mezi roky 1993 a 1999 ustavili 43 základen: osad zbudovaných bez souhlasu vlády. Některé se dočkaly zpětného povolení nebo se spojily s již existujícími osadami.
Počet osadníků na okupovaném Západním břehu vzrostl během těchto let o 58 procent, z 116 300 na 183 900, přičemž celková populace země stoupla jen o sedmnáct procent. A počet osadníků dál roste. V roce 1993 tvořili osadníci dvě procenta izraelské populace a tři procenta židovské populace, dnes je to pět a sedm procent a zvýšila se také jejich politická moc.
Tento vývoj přispěl k narušení procesu – vidina míru oběma národům zhořkla. Dnes podporuje dvoustátní řešení pouhých 28 procent Palestinců oproti 53 procentům před deseti lety. Polovina Palestinců chce rozpustit PA, nejtrvalejší odkaz dohod.
Také v Izraeli je podpora na historickém minimu, kdy je pro pouhá třetina izraelských Židů. Mladí Izraelci vyrůstali za intifády; mladí Palestinci sledovali osadníky požírající zemi, jež měla tvořit jejich budoucí stát. Nepřekvapí, že o víru přišli všichni.
Jako rozvod
Stejně tak ale není překvapivé, že se proces takto vyvinul. Izraelci a Palestinci někdy přirovnávají myšlenku dvoustátního řešení ke konci nešťastného manželství. Představte si, že byste podali žádost o rozvod, ale souhlasili s tím, že budete s manželem či manželkou žít dalších pět let, během nichž se dohodnete, jak si rozdělíte nábytek. Není to nic jiného než recept na ještě hlubší nepřátelství.
Uprostřed optimismu panujícího zkraje devadesátých let minulého století možná působilo logicky, že by několik odvážných lidí mohlo vyšlapat cestu k míru a že je budou jejich vlády v dobré víře následovat. Skutečné mírové dohody ale potřebují širší podporu obou národů.
Taková podpora v devadesátých letech neexistovala a neexistuje ani dnes – ne s ultrapravicovou vládou v čele zatrpkle rozděleného Izraele, ne se zestárlým Abbásem ve vedení nespolehlivé PA, která nemá ve značných částech Palestiny žádnou autoritu. Západní mocnosti ztratily zájem o roli prostředníka. Arabští vůdcové chtějí na konflikt zapomenout.
A tak zatím zbývá Oslo. Diplomaté se dovolávají dohod jako katechismu umírající víry, jako kdyby ještě jedno důvěru budující cvičení nebo kolo vyjednávání mohlo být tím, co odemkne cestu k míru. Neschopnost pohnout se z místa drží dohody v obrazu, dokud nebudou nové generace Izraelců a Palestinců připravené vyzkoušet něco nového – k lepšímu, či horšímu.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
