Škodolibost je taková nepěkná vlastnost, ale jak se jí ubránit, jde-li o velké sázky
Když na sklonku loňského roku ministryně financí Alena Schillerová obhajovala poslanecký návrh premiéra Andreje Babiše na zrušení superhrubé mzdy způsobem, který o nějakých 90 miliard prohluboval beztak hlubokou díru v rozpočtu na letošní rok, mluvila o podpoře spotřeby domácností. Nakolik si dobře vzpomínám, většina ekonomů, kteří o věcech, jako je „fiskální multiplikátor“ a „sklon k úsporám“, něco tuší, či dokonce vědí, od toho oba výše uvedené, ale s nimi i všechny poslance a senátory, hlasitě a veřejně zrazovala.
Marně, došlo dokonce na pravolevou kombinaci, kdy nižší sazby daně z příjmů spojíte se slevami na poplatníka, aby se dostalo i na nízkopříjmové. Pamětníci Tlustého kolečka si vzpomenou, že tyto fiskální orgie se děly i dříve, jenomže to nebylo uprostřed nejhlubšího deficitu v novodobých českých dějinách.
V hlubinách střízlivosti
Uběhlo pár měsíců a ministerstvo financí v právě zveřejněné makroekonomické prognóze propadlo do hlubin střízlivosti, když vyjádřilo naději, že ekonomika poroste o 3,1 procenta. Jenže – a teď přijde ta zlomyslná pointa – táhnout ji zřejmě bude všechno možné (investice, doplňování zásob, vládní spotřeba), jen ne ta spotřeba domácností.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot