Dobré roky, zlé roky. Na kolik si Češi cení svého života?
Z omezených prostředků na zdravotnictví se musíme snažit vyrazit co nejvíc „člověkoroků“.
Je to zhruba rok, co dva bývalí centrální bankéři Zdeněk Tůma s Mojmírem Hamplem nadzvedli kdekoho ze židlí, když otevřeli jedno z nejcitlivějších témat: zda tvrdý lockdown obhájí svoje náklady. Schytali to tehdy zle. Dva ekonomové Filip Pertold a Michal Šoltés z prestižního ekonomického výzkumného pracoviště CERGE-EI tehdejší rozsáhlou uzávěru obhajovali tím, že při volném průběhu by si epidemie vyžádala 15 tisíc obětí. Ještě půl roku poté, kdy jsme měli jen 500 obětí, to znělo jako dramatické sýčkování. Ovšem už deset měsíců poté byl jejich odhad překonán a od konce října jsou dny, kdy počet zemřelých s pozitivním PCR testem nepřekročí stovku, velice vzácné. Přestože jsme v průběhu roku vystřídali snad všechny formy lockdownu a další „tvrdý“ právě teď probíhá.
Stavět proti sobě dosavadní ekonomické náklady pandemie dané výpadkem HDP s posledním předkrizovým scénářem je ošidné. Samozřejmě nevíte, jak by dopadla z hlediska omezení normálního chodu společnosti minimalistická varianta spoléhající na ochranu ohrožených skupin a postupné promoření těch ostatních. Přinejmenším je nutné počítat s více scénáři podle toho, jak by se dodržovala dobrovolná sebeomezení – Češi nejsou Švédi. S jistotou víme, že čím dál víc lidí přestává dodržovat opatření, která vláda vyhlašuje, ale neumí je vymáhat. A vůbec není jasné, zda má zpřísnění šanci na úspěch, i kdyby bylo opatřeno rozsáhlými kompenzacemi a správně nastavenými finančními pobídkami.
Když nevíš, zeptej se
Další uzávěra a čím dál liknavější přístup národa k dodržování opatření úzce souvisí s otázkou, která zazněla už v onom téměř rok starém sporu: Na kolik si Češi cení svého života?
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.
Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.
